Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Jiná Flora (No. 1)
Tak trochu jiným festivalem je olomoucká Divadelní Flora v porovnání s ostatními tuzemskými divadelními přehlídkami již ze své podstaty – jednak svým rozvolněnějším formátem, roztahujícím se (na rozdíl od nabitých prodloužených víkendů) s průměrem dvou představení denně do dvou týdnů, jednak zastřešujícím tématem, podmiňujícím dramaturgii pečlivě voleného programu. Letos se navíc Jinakost (spolu se zaměřením na ženské tvůrkyně) stává právě samotným ústředním tématem 26. ročníku.
Vykouření. Foto Ondřej Hruška a Lukáš Horký
Jakkoli se pořadatelé snaží Floru vymezit, tematicky tak svým způsobem propojují jednu z hlavních programových linií svého hlavního konkurenta, festivalu Divadelní svět Brno, probíhajícího z poloviny v témže termínu, který loňský fokus na ženy v letošním ročníku nahrazuje tematikou queer. Oba festivaly se zákonitě střetávají i ve výběru několika titulů: v Olomouci i Brně se tak představí Dějiny násilí Tomáše Loužného, Iokasté Lukáše Brutovského a Vykouření Jiřího Havelky.
Dnes není čas na Čechova
Právě jím jsem v pátek v Moravském divadle Olomouc rituálně otevřela letošní festivalovou sezonu – den po oficiálním zahájení Andruchovyčovou Moskoviádou v režii Dušana D. Pařízka, kterou jsem měla tu možnost zhlédnout již dříve v pražské X10. Pravidelný host Divadelní Flory Jiří Havelka vytvořil spolu se souborem brněnské Husy na provázku autorskou inscenaci inspirovanou kauzou, již vyvolalo uvedení inscenace chorvatského režiséra Olivera Frljiće Naše násilí, vaše násilí v rámci Divadelního světa Brno právě v Huse na provázku před pěti lety. Na rozdíl od Frljićových podobně kontroverzních inscenací Balkan Macht Frei a Prokletí, jež předtím v poklidu uvedly Divadelní Flora a pražský Palm Off Fest, vyburcovalo brněnské představení protest politického hnutí Slušní lidé, kteří jej přerušili bučením a vytvořením živého řetězu na jevišti. Zajistili si tak PR nejen pro vlastní kandidaturu do komunálních voleb, ale také samotnému Frljićovi, který svou tvorbu na provokaci přímo staví a ještě téhož roku mohl na Palm Off Festu uvést další inscenaci: GOЯKI – Alternativa pro Německo?
Vykouření. Foto Ondřej Hruška a Lukáš Horký
Brněnská událost vyvolala ve společnosti nebývalé pozdvižení a k divadelnímu dění přilákala pozornost široké veřejnosti, která se zcela bez kontextu a vlastní divácké zkušenosti k Frljićově inscenaci horlivě vyjadřovala, interpretujíc symbol muslimky znásilněné Ježíšem jako útok na své křesťanské vyznání. Korunu této kauze nasadil kardinál Duka, který se rozhodl pořadatele festivalu Národní divadlo Brno a Centrum experimentálního divadla zažalovat; Městský, Krajský, Nejvyšší i Ústavní soud však jeho stížnost postupně zamítly.
Havelka společně s herci Husy na provázku, kteří byli, ač neměli s Frljićovou inscenací nic společného, v uplynulých pěti letech vystaveni silné nevoli „slušných lidí“, se za kauzou rozhodli udělat tečku očistným scénickým obřadem s provokativně dvojsmyslným názvem, odkazujícím k felaci sochy papeže v inscenaci Prokletí, ale i k očistě divadla prostřednictvím kadidla a vonných tyčinek, jímž představení začíná. Jeho první půlku tvoří sled parodicky provokativních etud, jež vznikly v průběhu zkoušení v rámci hereckých improvizací a jejichž společným cílem je dokázat, že divadlo promlouvá prostřednictvím znakového systému, který nelze číst doslova, nýbrž je třeba jej interpretovat, a že cílem umění není se líbit, nýbrž podrobovat myšlení kritice. A právě o to se Oliver Frljić i Jiří Havelka ve svých inscenacích snaží: otevírat problematická společenská témata a podněcovat k diskusi.
Přiznat si, že nevím
Druhá půlka pak sestává z reprodukce ohlasů obou znepřátelených táborů: jak příkrých odsudků převzatých pravděpodobně ze sociálních sítí, tak například obhajoby Frljiće divadelním kritikem analyzujícím jeho tvorbu i režisérem samotným. Každý z dvanácti herců, sedících u dlouhého stolu na předscéně jako dvanáct apoštolů u Poslední večeře, zde interpretuje stanovisko jedné fiktivní postavy, neboť texty jsou povětšinou kompilátem reálných reakcí. Díky precizní dramaturgii jsou texty perfektně vyargumentované, vypointované a nezaznívá v nich ani slovo navíc. V citlivém hereckém podání zde na rozdíl od první parodické půlky dostávají oba tábory stejný prostor a promlouvají s rovnocennou, nikterak nezpochybňovanou vážností, umožňující spor nahlédnout optikou protistrany. Tak soustředěné ticho, jaké panovalo například při emotivním projevu Dominika Telekyho, jsem ve velkém sále Moravského divadla snad nezažila.
S podobnou účastí se diváci zapojili i do navazující besedy s tvůrci, při níž herci například prozradili, že v pražském Divadle Archa reagovalo publikum v první, komediálně pojaté půlce výrazně živěji; brzy se ovšem ukázalo, že na stejnou vlnu bylo naladěné i olomoucké publikum, které inscenaci dle ohlasů téměř beze zbytku přijalo. Problematickým se ukázalo snad jen téma blackface, o němž sám režisér přiznal, že dosud neví, jaký by na něj měl mít v našem středoevropském kontextu názor, načež divák se studijní zkušeností z Ameriky prohlásil, že je pro něj jednoduše nepřípustné. Zdá se, že záměr tvůrců vyvolat diskusi na aktuální téma tak byl úspěšně naplněn. Slovy diskutérů v podání herců z Provázku: Dnes není čas hrát Čechova, je zkrátka třeba hrát i to, co se divákům nelíbí.
Soft spot. Foto Ondřej Hruška a Lukáš Horký
To, co se nám nelíbí
Tento požadavek odpoledne naplnila i abstraktní, experimentální performance maďarské choreografky Adrienn Hód v podání slovenských tanečnic Soni Ferienčíkové a Martiny Hajdyly s názvem Soft Spot. Diváci, rozesazení po obvodu čtvercového pódia S-klubu, se stali součástí obrazu postapokalyptického světa, obývaného dvěma bytostmi bez tváří, oděnými v černém a s černým plátnem přes hlavu, připomínajícím muslimský nikáb, jenž doplňovala obličejová LED maska. Na ní je promítán svítivě modrý text, který jako by zpočátku nahrazoval veškeré výrazové prostředky performerek – nejen slovo, ale i pohyb, do jisté míry skrytý pod kostýmem.
Soft spot. Foto Ondřej Hruška a Lukáš Horký
Teprve postupně se díky nasvícení holých rukou začnou rodit gesta, nejprve drobná a postupně se zvětšující a proměňující prostřednictvím střídání délky, úhlu, frekvence a intenzity pohybu. Společně s přicházející dynamikou získává enigmatická performance i na divácké přitažlivosti, jejímž vrcholem pro mě byla práce se světelnou clonou, oddělující ze čtyř stran performerky od diváků. Za ní byl jejich pohyb ještě více rozostřen a tanečnice tak připomínaly pouhé stíny, avšak díky běhání, dupání a funění bylo možné vnímat pohyb skrze zvuk. Jako by nyní, podobně jako tanečnice kostýmem, byli oslepeni i diváci a museli tak tanec vnímat jinými smysly – vedle sluchu také příležitostným dotekem, pokud vyslyšeli nabídku performerek. Představení to bylo na první pohled nelíbivé, ale bezesporu inspirativní – jak ostatně bývá (nejen) v pohybové programové sekci Flory zvykem.
Na besedě druhý den ráno se tanečnice svěřily, jak náročný byl pro ně proces zkoušení a jak až s odstupem času ocenily, když na všechny jejich otázky choreografka odpovídala: Nevím. Podobně jako inscenace Jiřího Havelky tedy není Soft Spot uzavřeným dílem, jehož kvality lze vychutnávat z estetického odstupu, nýbrž ringem, do něhož musí divák vstoupit a očistit se od svých předsudků. Přijměme tedy hozenou rukavici a pojďme se ptát po smyslu divadla, umění a lidského bytí vůbec. Divadelní Flora nám, zdá se, během dvou týdnů naše očekávání zboří a nabídne prostor k jejich přeskládání. Ukáže se, že je vše jinak?
Komentáře k článku: Jiná Flora (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
