Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

Jiná Flora (No. 6)

Ve čtvrtek 18. května přijíždím do Olomouce, a i přes sliby kolegyň je tu pořád zima. Na noční párty v šapitó u konviktu budu muset počkat do víkendu, kdy už to má být lepší. Ale je tak čas na divadlo. Na hodně divadla. Až překvapivě ovšem od docela malého počtu autorů a autorek.

Začínám s představením Iokasté uvedeném ve čtvrtek v S-klubu. Věnuje se příběhům o ženách, které ovšem už od antiky vyprávějí mužská ústa. Inscenace je pojmenovaná po jedné z nich, ženě utopené za slovy velkých básníků. Vznikla v koprodukci Městských divadel pražských (divadlo Komedie) a Komorního divadla v Martině. A aby toho mužského rukopisu nebylo málo – režie, autor textu: Lukáš Brutovský, dramaturgie: Miro Dacho.

Téma ženy v narativizované společnosti režisér zpracoval, zcela proti ideálu antického dramatu, tragickokomickým způsobem. Humor pramení hlavně z poetického, rytmického a až stand-upového textu, který propojuje antické mýty s narážkami na současné události a macha typu Donalda Trumpa, Andrewa Tatea nebo Borise Kollára. Iokasté se v něm rozhodne mužskou verzi svého příběhu zahubit. Slovenská herečka Jana Oľhová ani český herec Petr Konáš nehrají konkrétní postavy, nejsou úplně muž ani žena, nýbrž skvělí vypravěči. Střídají se v dlouhých monolozích a mimo pohybové části mezi vyprávěním se víceméně ignorují. Nejpůsobivěji předvedou choreograficky přesnou pasáž, v níž se k sobě tulí v rámci promlčeného Odipova a Iokastina incestu. Většinou ale jen s příjemným odstupem mluví, tu o Láiovi, Eteoklovi a Polyneikovi, tu o covidové pandemii, válce na Ukrajině a dvaceti pěti republikánech, kteří v alabamském senátě schválili absolutní zákaz potratů…

Mužskou perspektivu na Iokastin příběh na scéně ilustruje výtvarník Juraj Poliak. V průběhu představení v obdélníkovém průzoru na vršku šikmy vyrábí sádrové odlitky částí ženského obličeje. Skládá je potom na kovovou konstrukci, a vytváří tak nový obličej. Zcela dle vlastního mužského záměru. Jeviště vedle sochy zaplňuje ještě prudká bílá šikma, po níž mohou herci klouzat. Umožňují jim to sportovní kombinézy z lesklého, kluzkého materiálu. Motiv silného, mladého těla předznamenaného „teplákovkami“ také prochází celou inscenací. Kvituji, že především ve spojení s muži. V jednom z monologů Konáš vypráví o skupině sportovců natírajících se olejem v šatně fitness centra, toxická maskulinita se tady spojuje s mediálně vnucovaným ideálem krásného, vysportovaného těla. Mužskou optikou na svět totiž netrpí pouze ženy. Sami muži kvůli němu mohou dojít k názoru, že se všechno točí kolem nich a že by tedy měli dostát nárokům, které jsou na ně ve spojení s tím kladeny. Musí vyřešit všechny problémy světa. Ve své hlouposti je pak nenapadne přizvat k vyřešení složité otázky, již pokládá před branami Théb Sfinga, jakoukoliv ženu. A možná by nestvůře s ženským hrudníkem právě ona vůbec nečuměla na bradavky, a odpověděla by jí raz dva.

Brutovský tak dekonstruuje, nebo alespoň kriticky komentuje jeden „ženský“ příběh vyprávěný muži. Z vlastní podstaty problematiky se mu to ale nemůže podařit stoprocentně. Inscenace vyznívá stejně jako vznik nového ženského obličeje z rukou sochaře. Ale je lepší přidat příspěvek do této diskuze jakýmikoliv ústy než mlčet. A obzvlášť když se to jako v případě Iokasté vydaří i po estetické stránce.

Drogy nejsou zakázané, protože jsou nebezpečné, jsou nebezpečné, protože jsou zakázané

Další téma, o němž se nemluví, uvedlo v rámci festivalu ve čtvrtek v premiéře místí Divadlo na cucky. Rok po poslední dokumentární inscenaci v pražském A studiu Rubín se režisérka Barbara Herz věnuje novému společenskému problému – legalizaci konopí. Tři čtvrtě roku si dopisovala s Dušanem Dvořákem, jednašedesátiletým adiktologem vězněným kvůli pěstování léčebného konopí. Nebyl omilostněn ani po polovině výkonu šestiletého trestu. A to i přesto, že čin, za nějž je odsouzen, dnes už po změně legislativy není hodnocen ani jako přestupek. Monodrama Tanec dervišů, jehož je Herz autorkou, na scéně oživuje herečka Veronika Lazorčáková.

Scénografie Petry Vlachynské připomíná vězeňskou celu. Vedle šedé podlahy a bílé zadní stěny si pohrává s barvami evokujícími čistotu a dezinfikování, s tyrkysovou nemocničních úborů a bazénů. Chceme přece společnost očistit od špíny, jíž jsou „gangy“ důchodců, kteří si pro vlastní potřebu pěstují pět rostlin léčebného konopí. Za zadními kovovými dvířky se objevují rekvizity, gumový dezinfekční oblek enormních rozměrů, růžové rukavice nafouklé heliem a desítky obrovských kamenů. Lazorčáková je roznáší po scéně a ty menší si potravinářskou fólií připevňuje na tělo: nemoci, neštěstí, okolnosti, které jí znemožňují svobodný pohyb. Koneckonců do příběhu Dušana Dvořáka je vpleten ještě jeden. Šestadvacetiletá produkční Eva pochází ze „špatné rodiny“. Na základě toho ji sociální systém po smrti otce-alkoholika a matčině pokusu o sebevraždu zařadil do škatulky těch, kteří nemohou od života moc očekávat. Také s Evou vedla Herz dlouhé rozhovory, aby získala dostatek materiálu pro zpracování příběhu o jiném druhu lidské nesvobody. Bohužel ho ale s tím Dvořákovým drží pohromadě jen chatrné motivy. Do textu jako by byly násilně vmontovány zmínky o „vězení“ Evina původu. Celou dobu jsem velmi napjatě čekala, kdy se jejich osudy propojí, a postupně se smiřovala s tím, že taková chvíle nepřijde a že se inscenace vskutku dramaturgicky rozpadá (textově s Herz spolupracovala, jak bývá zvykem, Anna Hoprich).

Úplnému rozpadu ale brání skvělá Lazorčáková (s kameny provádí opravdu sportovní výkon). Bravurně pluje mezi dvěma postavami, její Eva je jemná, bázlivá promluvit a dát najevo city. Dušan naopak s věcnou nadřazeností a hrubým hlasem popisuje třeba to, jak byl přesunut z jedné věznice do druhé, protože se telefonicky zúčastnil konference „Konopí proti Putinovi“. Téma mě velmi zasáhlo. Náš systém je absurdní. Z vězení propouští žháře a předsudečné násilníky z Vítkova. Lidem zneužívajícím děti na táboře dává roční podmínku, protože není schopen přeformulovat definici znásilnění. Jen je s ohledem na divadlo škoda, že se Barbaře Herz nepovedlo inscenaci udržet v semknutější, dramaturgicky vytříbenější a tím pádem ještě apelativnější podobě.

Měli jsme skončit jako prvoci

Na páteční diskuzi po představení Existuje dojem bytí choreografky Terezy Lenerové (mimo festival uváděneném v Divadle Ponec) se v S-klubu hodně mluvilo o taneční dramaturgii. Na svědomí ji měl v této pohybové inscenaci Jan Horák. Výsledek i přes jeho práci bohužel působil trochu jako slepenec.

Tři tanečnice (Edita Antalová, Jitka Čechová a Eva Rezová) se po tmavé a zakouřené scéně pohybují s dlouhými kusy dřeva připevněnými na všech končetinách. Stávají se imobilnějšími a zcela přikovanými k zemi. Za zvuků dunivé a skřípavé hudby jakéhosi předlidského období (skladatelky Natálie Plevákové) připomínají svými plazivými a kroutivými pohyby améby nebo houby prorůstající pukliny světa před obratlovci. Když performerky pořád trochu zahalené ve tmě vleže na zádech zvedají končetiny do vzduchu, vidím osobně řasy a mořské sasanky. Krásu, živočišnost, přitažlivost, a dokonce idylu života bez člověka vystřídá postavení na dvě nohy.

Ve tmě dlouho duní hudba v rytmu lidského srdce, pak se na ostře osvětlené scéně objevují tanečnice se špalíčky pod patou – podpatky. Klapají jimi a přirozený rytmus srdce nahrazují rytmem umělým, rytmem společensky oceňované ženy utíkající po parketách. Všechny se stěží udrží. Do animálního světa se dostávají ryze lidské projevy. A tak inscenace postupuje. Tanečnice někdy vydávají zvířecí zvuky a očichávají se, pak upřeně sledují publikum, zírají do našich řad, kde se inspirují pro umírněné chování. Potom zase zaječí a až s erotickým zaujetím se zavěsí na jednu z větví na scéně. Poslední část nás přenáší do verbalizovaného světa, kde může to samé dřevo díky lidské imaginaci znamenat cokoliv. Toto je mozek, toto je vztek, toto je vůně moře, říkají performerky a pokládají větve přes celé jeviště.

Dojem bytí jsem opravdu zaznamenala, ale rozpadal se přede mnou. Po první líbivé scéně, v níž nebylo jasné, kde vůbec tanečnice končí a kde začíná, což chytře poukazovalo na naši propojenost s přírodou a na klid rozprostírající se v neantropocentrickém světě, začala choreografka využívat triviálních obrazů založených na hře s lidskou pudovostí. Zkrátka si tak říkám, že méně hierarchizovaná práce a roztříštění svaté trojice „scénář, koncept, režie“ mezi více tvůrců by prospěly nejen této taneční inscenaci, ale i dvěma předchozím. Třeba ale režisér a režisérky nechají své texty či koncepty k dispozici i dalším generacím a v budoucnu se do nich někdo pustí s větší dramaturgickou vervou. Rozhodně by to stálo za to. Mluví, hrají a tančí o velmi důležitých věcech.

///

Jiná Flora (No. 1)

Jiná Flora (No. 2)

Jiná Flora (No. 3)

Jiná Flora (No. 4)

Jiná Flora (No. 5)

• Autor: Natálie Bulvasová
• Publikováno: 20. května 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jiná Flora (No. 6)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ