Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Jiná Flora (No. 8)
Kruté, ale i zábavné. Pro děti, ale i 15+. Reálné i nereálné. Takové byly mé divadelní zážitky předposledního dne festivalu, v neděli 21. května.
Chci vyprávět příběhy takové, jako je život – rychlé, kruté a dynamické, říká v inscenaci Tři oříšky vypravěč v podání Adama Joury. Pohádky odmítá. A to i přesto, že právě stojí na jevišti olomouckého Divadla na cucky před mnoha dětmi. Skrze spoluhru s herečkou Radkou Caldovou se však ukáže, že některé pohádky opravdu podávají velmi zkreslený pohled na svět. A nemusíme s nimi souhlasit jen proto, že je známe od mala. Příběh Popelky převypravuje režisér Šimon Spišák realističtěji. Mezi tři paravány s motivem zasněženého lesa nejprve přichází holčička (Caldová). Připraví si deku se srnečkem a čeká na maminčino vyprávění na dobrou noc. Nevydrží a usne. Matka (Joura) dorazí až poté a šťastná, že nemá práci, posílá diváky pryč. Hlasitostí ale dcerku vzbudí a musí něco přečíst. Prudký střih. Z Joury se stává vypravěč. Právě tehdy přiznává, že pohádky nedávají smysl, protože nejsou jako život – rychlé, kruté a dynamické.
Krutost se, naštěstí pro dětské diváky, neobjeví. Poznáváme se s hlavní postavou Pepinou, jejíž příběh se podobá tomu z vánočních Tří oříšků pro Popelku z roku 1973. Zazní písně z filmu, mimo jiné remixovaná bálová hudba, dnes velmi populární na sociální síti Tik Tok (myslím, že ji dětští diváci dobře znají) nebo přesné repliky (pojď dolů – ne, ty pojď nahoru). Inscenace si pohrává s možnostmi divadla a zprostředkovává je těm nejmladším divákům. Pepina například nemá skutečného koně, pejska, ani sovu. Všechny nahrazuje jeden čistící mop. Princ sice disponuje pouze dřevěnou koňskou hlavou na tyči, přesto zvládne cestu lesem tryskem. Pepině naopak trvá dlouho, jede přece na mopu.
Inscenace nenápadně a nedidakticky poukazuje na to, co je nejen z dnešního pohledu na pohádkách problematické. Král prince nutí do ženění, chce, aby byl silák a myslivec. Ten se mu bojí přiznat, že je gay a žádnou manželku nechce. Pepina žije na statku a ani nerozezná mužské šaty od ženských. To může starším divákům připomenout genderové stereotypy, a ty dětské pobavit. Kouzla se ale nevytrácí, jen jsou zázračně nezázračná. Z oříšků se nevyloupnou šaty jen tak, ani po rozdupnutí. Když Pepina skořápky naštvaně mrští do popelnice, najde v ní myslivecké oblečení. Před chvílí ho tam odhodil princ, protože nechce zabíjet zvířata.
Dětská divadelní tvorba stojí a padá s charismatem a výkony herců, kteří musí publikum uhranout. Podařilo se. Adam Joura prudce mění role a hlasy, jednotlivé postavy mohou snadno rozlišit všichni. Formát dvou herců přeskakujících z jedné role do druhé a jednoho známého příběhu není moc originální, ale vděčný. V případě Divadla na cucky se ještě povedlo mimo zábavu předat poselství a sympaticky zaujmout k ději známé pohádky kritický postoj.
Rychlá, krutá a dynamická je také inscenace Tomáše Loužného Dějiny násilí z pražského Švandova divadla. Foto: Lukáš Horký
Násilí bez konce
Rychlá, krutá a dynamická je také inscenace Tomáše Loužného Dějiny násilí z pražského Švandova divadla. Autofikční román mladého francouzského spisovatele Édouarda Louise, jenž posloužil jako předloha, popisuje ústřední situaci – znásilnění – napřímo a bolestivě. Loužný takový naturalismus nevyužívá, události naopak zobrazuje estetizovaně a symbolicky. Za postavy mluví to, jak stojí, co, mají na sobě, jak se pohybují, co zrovna požívají. Lascivně broskev. Dětsky a znuděně lízátko. O tom, co se skutečně stalo, když hlavní postavu pojmenovanou po autorovi románu znásilnil na Štědrý večer cizinec Reda (Jan Grundman), zazní slovně jen krátká pasáž.
Ve středu jeviště stojí velký white box představující Eddieho pokoj a několik divadelních sedaček. Naznačují nechutné voyeurství, které společnost často při podobně závažných činech provádí. Během inscenace probíhá detektivní rekonstrukce znásilnění a oloupení. Většinou vypráví sám Eddie v podání Oskara Hese, další pohledy na situaci doplňuje dvojice doktorů nebo policistů (Marie Štípková a David Punčochář) a Eddieho sestra Clara (Nataša Bednářová). Všichni mají vlastní názor a interpretaci toho, co muž pronáší. Nutí ho na traumatickou událost znovu a znovu vzpomínat a jeden vedle druhého se dopouštějí ukázkového „victim blamingu“: můžeš si za to sám; nediv se, když sis pozval uprostřed noci domů cizího muže; jakto, že se ti to šestkrát líbilo a pak už jsi nechtěl? Clara bratra kritizuje za jeho chlapecky naivní slovník, který situaci předcházející znásilnění romantizuje. Mnohost pohledů na věc ilustrují chvíle, kdy všechny postavy mluví přes sebe. Policisté dokola zmiňují, že se těžko dokazuje násilí a nesouhlas oběti se stykem. Eddie přiznává, že neví, jak by měl poznat skutečnou zbraň od repliky. Policejní svět to absolutně nechápe.
Vedlejší postavy vypadají jako karikatury, aby dobře poukazovaly na nešvary třídy, již zastupují. Lékaři jsou unavení, vyčítaví, policisti plní předsudků. Sestra zase vůbec nerozumí bratrovu pařížskému životnímu stylu, její jednoduchost podtrhuje pouťové lízátko a laciný kostým, nejprve skrytý pod slušnou sukní. Pro ni se opravdu jedná o pouťovou událost, senzaci, již může komentovat. Stejně senzační je pro ni bratrova homosexualita. Hesův Eddie má jako jediný více poloh. Herec civilně představuje vyděšeného člověka, jenž zažil něco příšerného, hned v prvním výjevu z pokoje odnáší všechen nábytek a horečně se očišťuje vodou. Ve chvílích s Redou Eddie naopak působí jako malý chlapec, který – jak posměšně glosuje jeho sestra – vážně nosí knihy hřbety napřed, aby všichni viděli, že právě čte Nietzscheho. Se svým milencem komunikuje velice jemně až dětinsky. Grundmanův Reda je až do konce naprosto nečitelný a drsný, při vzpomínkách na rodinu ale zároveň jemný.
Při zobrazování pohlavního styku se za dunivé živě reprodukované hudby oba muži staví do různých, někdy až erotických poloh. Opírají se o stěnu, tu zas sedí na zemi, dívají se na sebe. Na chvíli se zhasne a osvětluje se jen hudebník s basovou kytarou. Pak prudké bílé světlo do white boxu. Nový obraz. Tento vizuální prostředek poukazuje na jistou nereálnost všeho, co slyšíme a vidíme. Opravdu bylo romantické vánoční setkání tak skvělé, jak Eddie uvádí? Nezatajuje něco? Vidíme jen útržky. Jen útržky jsou totiž to, co po případu zůstane, ať už v myslích pozorovatelů, oběti nebo útočníka. Loužného inscenace tak nabízí originální a společensky významný pohled na příšernou událost a následný proces, jímž si musí oběti sexuálního násilí bohužel stále procházet.
VR realita. Foto: Lukáš Horký
Nereálná realita
Nakonec jsem měla možnost navštívit instalaci I am (VR) odehrávající se ve virtuální realitě. Německá režisérka Susanne Kennedy v ní spolu s multimediálními umělci Markusem Selgem a Rodrikem Bierstekerem připravila svět, jímž by se jednou mohl stát ten náš. Než se v Mozarteu Arcidiecézního muzea posadím na kobereček v jednom z oddělených prostorů, můžu nahlédnout, jak v jiných sedí další diváci s brýlemi na obličeji a mírně se pootáčejí. Nasazuju si je také, zamířením pohledu vybírám jako jazyk angličtinu a můžu se vydat na cestu.
Nejprve si zvykám na nový vjem, který se pro mě nakonec stává velmi příjemným. Mozek si myslí, že se pohybuji, ve skutečnosti ale sedím na místě. Na kulatém disku prolétám chodbou, otevírají se přede mnou dveře a pouští mě do velké místnosti. Můžu se dívat všude okolo, dokonce za rohy. I tam vidím psychadelický prostor stvořený z pestrých barev v surreálných obrazcích. Dunivý nadpřirozený hlas, který zní ze sluchátek, mě seznamuje s mým cílem: dostala jsem možnost setkat se se vševědoucím orákulem, musím ale nejprve projít duchovní cestou, abych mu pak mohla položit jednu otázku. Než za ním mohu vyjet výtahem, podívám se třeba do naprosto realistického lesa. Když se z něj vrátím a rozhlížím se kolem a nad sebe, napadá mě, že podobně by mohla vypadat Země po nějaké katastrofě. Na nebi se převalují fialovo-modré mraky, skrz něž nesvítí slunce. Okolí zaplňují špičaté kameny a písek.
Instalace se nejmenuje I am (VR) – tedy Já jsem – náhodou. Celou dobu mě neznámý hlas upozorňuje, že toto místo je jen mou subjektivní představou. Přestože věřím, že všichni diváci vidí to samé, můžu o tom na chvíli zapochybovat. A to i v širším měřítku. Kdo bude určovat, co ve virtuální realitě uvidíme? Kdo ji vlastně řídí? Jsme to my všichni nebo jen vybraná skupina lidí? Budeme v ní schopni vytvořit nový svět, v němž si budeme vážit každého, brát vážně jeho názory a subjektivní pohled? Silně o tom pochybuji. Jsme přece jen lidi. Možná proto nám orákulum nakonec prozradí, že odpověď na svou otázku známe nejlíp sami…Nikdo ji za nás nevyřeší, technologie už vůbec ne. Stojíme teprve na začátku vytváření virtuálních realit. Ale autoři instalace I am (VR) skrze ni už teď předznamenávají morální otázky, které bychom si měli začít pokládat.
///
Komentáře k článku: Jiná Flora (No. 8)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
