Divadelní noviny > Festivaly Reportáž
Jiná Flora (No. 9)
Slavnostní zakončení 26. ročníku olomoucké Divadelní Flory patřilo inscenaci hamburského činoherního divadla Thalia Theater Na člověku musí být vše krásné. Režisér s tureckými kořeny Hakan Savaş Mican vytvořil jevištní adaptaci stejnojmenného románu nebinární/ho rusko-židovské/ho spisovatelky/spisovatele jménem Sasha Marianna Salzmann. Autor/ka se s rodinou v deseti letech přestěhoval/a do Německa, režisér se sice narodil v Berlíně, ale vyrůstal v Turecku. A oba se příznačně setkali nad látkou, jež vypovídá mnohé nejen o zkušenostech první a druhé generace imigrantů v Německu, ale i o mezigeneračním a mezikulturním neporozumění.
Sasha Marianna Salzmann je též autorem/autorkou dramatizace. Ústřední postavou je mladá aspirující novinářka Edi, která se svými ukrajinsko-rusko-židovskými rodiči coby batole emigrovala do NDR a nyní dostala od šéfredaktorky záludný úkol: napsat reportáž o „svých“ lidech. Edi ten úkol připadá absurdní, neboť se víc něž kýmkoli jiným cítí být Němkou – ukrajinsky koneckonců ani pořádně neumí a má pocit, že svým rodičům a prarodičům, vybaveným úplně odlišnou životní zkušeností, vůbec nerozumí. Přesto se vyzbrojí diktafonem a vydává se na road trip z kosmopolitního Berlína do východoněmecké Jeny za svými kořeny, to jest na oslavu padesátin své matky.
Na první pohled se nezdá, že by mělo jít o jakkoli výjimečnou inscenaci. Na jevišti se nachází pouze skrumáž nábytku v pozadí, na levé straně je ještě několik stojanů s mikrofony, napravo pak mají své zázemí autorka hudby k inscenaci (rovněž s ukrajinskými kořeny) Masha Kashyna a herec Stefan Stern, kteří obstarají většinu atmosférotvorných písňových vstupů. Stern kromě toho s komickou nadsázkou ztvárňuje mužské postavy, především Edina otce a dědečka, Kashyna zase novinářčinu okouzlující známost z Tinderu. Vzadu pak scénu uzavírá velké projekční plátno, na něž jsou promítány jednak záběry z cesty po německé dálnici, jednak snímky zachycující střípky života v SSSR či po jeho rozpadu – tedy obrazy Edi zcela cizí.
Podobně neokázalá je i režie. Mican se plně spoléhá na schopnost herců vytvořit živoucí postavy, skrze něž jsou rozvíjena dvě zásadní, vzájemně propojená témata: zaprvé hledání identity v meziprostoru mezi dvěma zeměmi, dvěma kulturami i mezi minulostí a budoucností, zadruhé mezigenerační neporozumění, vyostřené faktem, že Edini rodiče i prarodiče vyrůstali v úplně jiné společnosti než ona. A zde začíná být inscenace výjimečná, zejména díky třem herečkám v nejzásadnějších rolích Edi (Toini Ruhnke), její matky Leny (Oda Thormeyer) a Leniny kamarády Tatjany (Oana Solomon). Ve vzájemné souhře a s vědomím, že jejich hlavním úkolem je zachytit nikdy nekončící proces hledání odpovědi na otázku Kdo jsem?, postupně spřádají ze střípků více či méně rozehrávaných vzpomínek, tragikomických dialogů, introspektivních úvah a ironizujících komentářů emotivní zprávu o tom, jak důležité je naslouchat druhým a nenechat si úsudek zatemnit předsudky či zkreslenými představami. A také o tom, že cesta ke komplexnímu porozumění velkým dějinám vede skrze konkrétní lidské příběhy. Divák si může tímto procesem projít spolu s nimi, což je velký dar.
Fokusem na rusko-ukrajinské vztahy od konce osmdesátých let do současnosti i využitím rozměrného projekčního plátna a jistou režijní strohostí inscenace připomněla Pařízkovu Moskoviádu z pražského Divadla X10, jež Divadelní Floru zahájila. Opět se tak potvrdilo, že dramaturgie festivalu nenechává nic náhodě a je skrz naskrz promyšlená.
///
///
Komentáře k článku: Jiná Flora (No. 9)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)