Potíže s Pirandellem
Ten titulek se netýká pouze problémů uvedení Pirandellova Jindřicha IV. v Divadle na Vinohradech, ale také autora následujících řádků. Bylo by jistě nejsnazší konstatovat, že představení tohoto kdysi tak slavného textu nedosahuje divadelně živé komunikace s diváky a poté vypočítat nedostatky scénického tvaru vinohradské inscenace, které to způsobují. Ale v tom scénickém tvaru lze i za těchto okolností podle mého názoru vytušit snahu nalézt pro Pirandellův text výrazové prostředky, které by měly ospravedlnit tuto dramaturgickou volbu aktuálním scénickým uchopením, a nikoliv jenom připomínáním vinohradské inscenace z roku 1967. I ta při veškeré úctě k Miloši Kopeckému v roli Jindřicha a k režii Václava Hudečka všechny nástrahy Pirandellovy osobité poetiky neodstranila. Uvědomil jsem si tenkrát právě díky jejím přednostem, že jde o text velice nesnadný svým zvláštním vztahem mezi herci a dramatickými postavami, jež se mají podle Pirandella ve 20. století hrát jako reprezentace všech možností bytí, které jsou v každém jednotlivci.
Jiří Dvořák jako Jindřich IV. FOTO VIKTOR KRONBAUER
V Jindřichu IV. je o titulní postavě možné prohlásit, že v ní je herec totožný se všemi rolemi, které v textu má. Kromě jiného také s rolí záměrně předstíraného šílence, jenž od pádu z koně v karnevalovém průvodu, kdy na určitou dobu ztratil paměť, vystupuje v roli krále Jindřicha IV. slavného svým pokáním v Canosse roku 1077. Z toho ostatně vyrůstá i klíčová dramatická situace textu: lze se tímto činem – to znamená, jak píše v programu dramaturg inscenace Milan Šotek, vědomým šílenstvím, a právem proto nazývá Hamleta Jindřichovým přímým předchůdcem v tomto oboru – zachránit před šílenstvím světa? Postava Jindřicha IV. nahlíží i předvádí v nejrůznějších rolích tuto možnost bytí, aby na konec její mnohoznačnost ambivalentně zodpověděla: zavražděním Belcrediho Jindřichem se jeho polyvalentní hra rolí mění na absurditu, v níž vedle tragédie nechybí ani směšnost frašky. Inscenace tuto ambivalentnost předvádí jako závěrečný vizuální obraz, kdy se Jindřich s jedním svým společníkem uzavře do prostoru, jenž ve scénografickém řešení představuje „středověk“, a tím definitivně ztrácí svobodu, již získal předstíráním šílenství. To zabití samo – skutek tak důležitý – proběhne však v inscenaci jakoby mimochodem, skoro nedopatřením. Zůstává hlavně ten vizuální obraz Jindřicha jako oběti, které připadla jednou pro vždy role šílence, ukáže se, že „vědomé šílenství“ není cesta.
Na složitost a hloubku Pirandellova textu je to málo. Ale toto vyznění je logické, neboť celý scénický tvar je velkým monologem Jiřího Dvořáka v titulní roli, jenž dynamicky, plasticky, z protikladných úhlů pohledů naléhavě vypráví příběh toho vědomého šílenství, jímž Jindřich uniká světu. A také nad ním podle svého názoru získává převahu, aby se posléze ukázalo, že je to všechno iluze, zdání. Pojem monolog tu nechce označit jen to, že jde o rozsáhlé souvislé řečové projevy jednoho herce, ale i to, že celé představení působí, jako by ostatní postavy nebyly jeho funkční součástí, jako by se nepodílely svými rolemi na situaci ani na vyprávění příběhu „vědomého šílenství“. V tom je největší problém inscenace i představení a mých potíží s její reflexí. Neboť jakkoliv skupina postav vedle Jindřicha IV. působí jako nedorozumění vyplývající z toho, že není jasné, co a jak mají hrát, odvažuji se tvrdit, že je to záměrný projev snahy režie Michala Vajdičky dát hercům šanci, aby současnému diváku nabídli přijatelné scénické zdolání onoho zvláštního vztahu mezi hercem a postavou textu, jenž je charakteristický pro Pirandellovu poetiku. Rozehrání některých situací (na příklad převlékání najatých Jindřichových společníků do středověkých kostýmů) stejně jako úporné úsilí o důkladnou drobnokresbu postav prostřednictvím popisných a ilustrujících reálných detailů, mají zřejmě umožnit hercovo osobní a osobité pojetí postavy a odtud teprve zhodnocení jejich rolí, to jest bytí v dramatické situaci a příběhu. Paradoxně mne o tomto snažení nejvíce přesvědčuje lékař Genoni, jenž v pojetí Otakara Brouska ml. jako by svou komikou do Pirandella zabloudil z některé Štechových či Štolbových maloměstských komedií. Ale touto komediálností je v této postavě nejzřetelněji nakročeno k hodnocení fiktivní dramatické postavy dnešním hercem, k ironii, jež by vykreslila rozpor mezi zdáním a skutečností. Ironie ovšem nefunguje nejen v této postavě, ale ani jako součást celistvého scénického tvaru a divácky přitažlivého představení. Bohužel, v tomto smyslu nefunguje nic, co by inscenaci a představení scelovalo.
Přes to všechno je v těch potížích s Pirandellem cosi pozitivního. Vinohradské divadlo navázalo uvedením Jindřicha IV. kontakt se skeptickou klasickou částí moderního divadla, která svým maximálním zájmem o existenci člověka a trvalým hledáním jiných dramatických postupů podněcovala svého času rozvoj činoherní režijní tvorby a vznik nových principů scénování. Pirandello zaujal mezi oběma světovými válkami v tomto procesu významné postavení. Setkání s jeho dílem může tak i v dnešním komplikovaném divadlu otevřít některé cenné otázky a cesty, jež vinohradskému souboru patří a sluší. Za předpokladu, že ustrojení jeho organismu včetně diváků bude tomuto náročnému potkávání příznivé.
Divadlo na Vinohradech – Luigi Pirandello: Jindřich IV. Překlad Vladimír Mikeš. Režie Michal Vajdička, dramaturgie Milan Šotek, scéna Pavol Andraško, kostýmy Katarína Hollá, hudba Marián Čekovský. Premiéra 20. prosince 2013.
Komentáře k článku: Potíže s Pirandellem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
