Jiný prostor, jiné možnosti – pro diváky i herce
Kdy vás poprvé napadla idea zbudovat komorní scénu, prostor pro „jiné“ hraní a „jiný“ repertoár, který si velké jeviště nemůže dovolit?
Petra Tenorová, Martina Čechová a Martin Mejzlík v projektu Ticíce let hudby FOTO MICHAL KLÍMA
Provází mě celou dobu, co jsem u divadla, ať už v Brně, v Olomouci nebo posléze doma v Pardubicích. Nejprve možná intuitivně a pak čím dál intenzivněji jsem cítil, že studiová scéna má velký význam pro hereckou hygienu. Herec si na ní může vyzkoušet zcela odlišnou techniku, témata a vlastně i jeho emoce jsou jiné. Já jsem si „studio“ ozkoušel právě už v Brně a Olomouci, ale byla to činnost spíš okrajová a za minulého režimu trochu poloilegální. V Pardubicích jakási studiová scéna vznikla na zámku v galerii, zrovna když jsem do divadla nastoupil. Odehrálo se na ní ale jen několik představení. Posléze se uvažovalo o tom, že tzv. otevřený prostor získáme v modlitebně v ulici Anežky české, došlo k tomu až po roce 2000, a právě v tomto období jsem se stal ředitelem Východočeského divadla. Bohužel jsme tam nastudovali pouze dvě naše inscenace a následně nám byl tento prostor odebrán. Takže jsme se museli poohlédnout po vlastních možnostech. Příznivá situace nastala při rekonstrukci dvora, kde máme technické zázemí – některé dílenské provozy jsme zmenšili či přesunuli a v uvolněných prostorách vznikl přestavbou otevřený prostor, který využíváme jako studiovou scénu pro sto diváků. Malá scéna Východočeského divadla.
Tak se mi zdá, že v tomto punktu jako by vše šlo samo, snadno – bez komplikací?
Komplikace? Těch bylo! Tak třeba ta nejobtížnější: ten prostor byl zkolaudován jen jako jevištní zkušebna a my jsme museli usilovat o to, aby byl „zprovozněn“ i pro veřejnost. To se řešilo až na příslušných ministerstvech a pomáhali nám i poslanci.
Kdo jsou diváci Malé scény? Ti, co navštěvují klasická divadla, nebo jste pro ni získali nový okruh publika?
Jsou to především diváci, kteří už divadlo navštěvovali a navštěvují. Nejprve jsme se trochu obávali, že tradiční divadelní obecenstvo bude jiný způsob divadla přijímat spíš obezřetně než spontánně. A tak jsme našim předplatitelům, kterých je zhruba osm tisíc, dali jako dárek k předplatnému kupón, který si mohli vyměnili za vstupenku do Malé scény. A musím říct, že v prvním roce její existence přišli snad úplně všichni, což pro nás bylo dost ekonomicky náročné. Druhý rok už si kupón ke standardnímu předplatnému museli zakoupit. A zjistili jsme, že asi polovina z nich bere Malou scénu za svou. Teď jsme v období, kdy cestu do Malé scény začíná nacházet i ta druhá půlka, i když samozřejmě to nejsou všichni z osmi tisíc našich abonentů. A postupně se mezi publikem Malé scény objevuje nová divácká skupina mladých lidí.
Pardubice jsou městem vysokých škol a Malá scéna by se přece mohla stát především divadlem vysokoškoláků, ne?
To je zvláštní fenomén. V Pardubicích je zhruba dvanáct tisíc studentů a my bychom byli rádi, kdyby velké procento z nich – nebo alespoň těch sedm procent, které se podle statistiky zajímá o kulturu – chodilo do našeho divadla. Ale není tomu tak, ač se o to velmi snažíme. Nejen že nechodí do velkého divadla, které je spíše konzervativní a hraje představení lákající víc střední a starší generaci, ale ani tento otevřený prostor je zatím nějak masově nepřitahuje. Má to své sociální pozadí. Dnešní studijní plány jsou nastavené tak, že většina z oněch dvanácti tisíc studentů do Pardubic přijíždí na jeden dva dny, splní si své studijní povinnosti a zase se vrací domů. Nežijí tady, jako jsme kdysi my žili ve městech, v nichž jsme studovali, a která po tu dobu byla naše. Ale myslím, že tento prostor čím dál víc otevíráme mladé generaci – začali jsme hrát představení pro předškolního diváka, který navštěvuje Malou scénu s rodiči, hrajeme pro studenty středních škol, teď třeba „performaci“ Tisíce let hudby – o jejím vzniku a jednotlivých hudebních stylech – která je interaktivní, diváci mohou vstupovat do děje a vyzkoušet si různé hudební nástroje. Připravujeme si tak nové divácké vrstvy.
Scénické čtení – Bogdan Georgescu: Znásilnění (Miloslav Tichý a Petra Tenorová FOTO MICHAL KLÍMA
Jak formujete dramaturgii Malé scény a v čem se výrazně liší od tradičního repertoáru?
Jsou jistě texty a hry, které bychom na velké jeviště nenasadili. Ale upřímně řečeno: zatím jsme neusilovali o vyhraněnou koncepci, která by Malou scénu nějak ortodoxně vymezovala. Protože v tom případě by ji také dost omezovala. Myslím si, že na ní můžeme hrát divadlo, které je velice pestré – od komedie přes drama, psychologickou hru po scénické čtení. Nejde ani tak o žánr, jako o jeho pojetí. Takže pro příští sezonu uvažujeme třeba o velmi netradičním textu Pokusní králíci, který by měla režírovat velmi vyhraněná mladá režisérka Anna Petrželková, a na druhé straně zkušený režisér Petr Novotný tu nastuduje dneska už klasickou komedii Apartmá v hotelu Plaza, ale samozřejmě jinými prostředky než na velké scéně. Ta může zase lákat střední generaci, protože my se nechceme zbavovat žádných diváků, všichni jsou pro nás cenní.
Dramaturgie Malé scény dosud hodně sázela na scénická čtení. Jenže ta se tak trochu podobají rozhlasové hře a vizuální vjem – základ divadla – při nich chybí. Čím jsou – nebo mohou být – atraktivní pro vaše diváky?
Já jsem jako herec scénická čtení párkrát absolvoval a musím říct, že mě velice bavila. Samozřejmě, že mohou být přitažlivá i sama o sobě, to záleží na intenzitě zvolené látky. Ale s novým dramaturgem našeho divadla Zdeňkem Janálem jsme se domluvili, že je budeme realizovat jako jakýsi zrychlený inscenační projekt. Bude mít jednoduchou scénografii, kostýmy, světla i zvuk, herci sice nebudou umět text nazpaměť, ale jejich četba bude mít určitý herecký výraz. Je to šance nabídnout nové texty skoro přímo z autorova rukopisu a také přitáhnout mladé režiséry, které bychom tímto způsobem poznávali. A kdoví, třeba tak objevíme nové režisérské talenty, které posléze využijeme i na velkém jevišti. V zákulisí a v kanceláři můžete mít desítky nápadů a tipů, ale jenom praxe ověří jejich hodnotu.
Malá scéna má charakter multikulturního prostoru. Kromě scénických čtení a netypických „činoher“ z vlastní dílny na ní vystupují i muzikanti a zpěváci, především tzv. menšinových žánrů, slouží i jako stagiona pro herecké recitály a malé „zájezdové“ inscenace. Je to snaha zařadit vaši inscenační tvorbu do širších kulturních souvislostí, anebo je účinkování hostů, z nichž někteří mají slavná jména, diktováno čistě ekonomickými důvody?
Platí obojí. Snažíme se, aby vše, co děláme, mělo jistou kulturní hodnotu i nějaký pozitivní ekonomický dopad na náš rozpočet. Ve velkém divadle nabízíme repertoár, který je vůči divákovi vstřícný a většina našich představení je také vyprodána. Ani Malou scénu jsme nezamýšleli jako přívažek, který by negativně ovlivňoval naše hospodaření. Nikdy jsem ale nepředpokládal, že to bude prostor určený k výdělku. K mému překvapení jsme si v loňském roce mohli dovolit na sto osmdesát akcí čili osmnáct měsíčně. A to je vlastně plnohodnotné divadlo se vším všudy. Některá představení jsou vyprodána, některá jsou ztrátová, třeba ta pro děti nebo pro školní mládež, při nichž si vychováváme budoucí publikum. Ztráta se samozřejmě musí sanovat z jiných akcí. A to jsou například ony koncerty. Zdeněk Janál, který má na starosti celkovou dramaturgii Malé scény společně s Lenkou Moravcovou, doplňuje její program právě těmito malými koncerty interpretů, kteří třeba dříve byli proslulí a dnes už tak slavní nejsou, ale jejich písničky pořád mají svou hodnotu a jsou zajímavé pro menšinové publikum. Vůbec se však nevymezujeme žánrově a nezužujeme tento prostor jen na tzv. alternativu. Takže vedle řekněme tradičnějších představení pražské Violy mohou diváci zhlédnout Buchty a loutky, hradecký Drak či vystoupení Jiřího Schmitzera s jeho drsným folk-rockem…
Ovlivňuje zkušenost s hraním v otevřeném prostoru, na dotek s očima diváků, hereckou práci na klasickém jevišti?
Určitě je to pro naše herce jisté obohacení, které pak zúročí na velké scéně, často intuitivně. Zkušenost s netradičním prostorem ale mají herci Východočeského divadla už léta. Rok co rok hrajeme na Kunětické hoře, v přírodní scenérii, která předpokládá úplně odlišnou hereckou energii a prostředky. Malá scéna zase posiluje schopnost pracovat s důrazem na detail, sebemenší pohyb, obrazně řečeno i každé mrknutí oka je součástí vypovědí. Tomu na velkém jevišti herci nemusí věnovat tak maximální pozornost. Víte, široké repertoárové spektrum, možnost hraní v různě vymezených prostorech vyžaduje od herců pokaždé jiný způsob koncentrace, a je proto strašně důležitá pro růst a vývoj herecké osobnosti. To byl také jeden z důvodů, proč jsme Malou scénu vybudovali.
Když se „odmyslíte“ od své ředitelské funkce – co vás z repertoáru Malé scény zaujalo jako diváka?
Bláznovy zápisky v režii Mariána Pecka, které vyzařují silnou magií, je to po dávném proslulém nastudování pražské Violy s Janem Přeučilem nová radikální interpretace Gogolova textu. A jsem také moc rád, že se tu zrodila hříčka Utíkej, Váňo, utíkej, vlastně autorské divadlo, v němž herci na zkouškách dotvářeli jen lehce načrtnutý příběh. To pro ně byla další důležitá zkušenost. Utíkej, Váňo, utíkej je téma tohoto města, jde o historii Velké pardubické, která má víc než stoletou tradici a samozřejmě i pohnutou historii – úspěchů, neúspěchů i zklamání. Myslím si, že lehkost a nadhled, s nímž jsme jej pojali, diváky nejen velice baví, ale posiluje i sounáležitost s městem, ve kterém žijí.
Petr Dohnal, ředitel Východočeského divadla | FOTO JIŘÍ SEJKORA
Komentáře k článku: Jiný prostor, jiné možnosti – pro diváky i herce
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
