Divadelní noviny > Rozhovor

Jiří a Otto Bubeníčkovi: Všechno jsme se naučili děláním

Bratři Bubeníčkové jsou umělecký i přírodní fenomén. Úspěšní tanečníci špičkových evropských baletních souborů a aktivní producenti vlastního zájezdového souboru Les Ballets Bubeníček mají každý ještě své další umělecké zaměření – dominantní Jiří se věnuje choreografii a mírnější Otto skládá hudbu a navrhuje scénu a kostýmy.

Po několika minutách našeho rozhovoru jsem nechápala, jak si je někdo může plést. Jejich dynamiku a soulad dokumentuje řada slavných rolí, stačí se podívat na jakoukoli ukázku na youtube. Doporučuji Les Indomptés – duet Clauda Brumachona –, hned pochopíte, čím jsou tito bratři tak výjimeční.

Při rozhovoru si skáčou do řeči, často spolu nesouhlasí, ale vždycky se jeden druhému omluví. Otto vytváří Jiřímu prostor a Jiří potřebuje mít Ottu v zádech. Jsou jako dvě dlaně – každá umí něco jiného, ale obě zatleskají.

Co děláte v Praze? Je dávno po prázd­ninách.

Jiří Jsme tu kvůli natáčení dokumentu pro Českou televizi. Oslovil nás pan producent Bouček, který produkoval dokument o Darie Klimentové a o Jiřím Kyliánovi. S tím samým týmem teď natáčejí film o nás.

Jak to probíhá?

Jiří Už nás sledují s kamerou nějakou dobu a chtějí zachytit konec naší kariéry.

Otto Natáčeli moje poslední představení v Hamburku a teď v listopadu Jirkovo poslední vystoupení v Drážďanech.

Jiří Pomalu se blížíme ke konci filmu, tak jsme se chtěli soustředit na tanec v jiných prostředích. Točili jsme na střeše Lucerny, na vojenském letišti a ve Státní opeře pomocí dronu. Chceme, aby se realita prolínala s něčím jiným, abstraktním, vizuálně zajímavým.

Otto Nahoře to bylo přepychový, střechy Lucerny jsou úžasné…

Máte chuť do toho filmu zasáhnout, podílet se na něm víc než jako „sledovaný objekt“?

Jiří Určitě. Otta byl pořádně rozjetý, měl spoustu nápadů, pořád něco navrhoval… uděláme něco tady a tam, támhle je hezký prostředí… S panem producentem Boučkem a režisérem Martinem Kubalou je to super profesionální kreativní práce. Tak máme radost.

Otto Možná bychom se vložili do střihu tanečních pasáží. Byl jsem nadšený z Kubalova dokumentu o Jiřím Kyliánovi, tak mu do filmu o nás nechci zasahovat, ale u zpracování těch tanečních záběrů bych rád byl.

Rovnou k tyči

Pojďme tedy trochu dokumentárně k vašim začátkům. Jaká byla před konzervatoří vaše pohybová průprava?

Otto My jsme chodili s tátou do jednoho gymnastického učiliště, kde jsme mohli zkoušet akrobacii pro cirkus. A tam nás viděla profesorka Martincová, která navrhla, abychom šli na konzervatoř.

A to jste šli rovnou k tyči?

Jiří Ano. Rovnou k tyči a rovnou do druhého ročníku. Začali jsme vlastně dost pozdě, v jedenácti nebo ve dvanácti letech.

Jak to bylo se školou a běžným provozem, když jste s rodiči jezdili s cirkusem?

Jiří Bylo to docela složité a řešilo se to různě. Vzpomínám si, že jedna z maringotek byla vybavena lavicemi a děti, co patřily k cirkusu, tam chodily do třídy. V první lavici byli prvňáci, ve druhé druháci a děti v pátém ročníku byly v páté řadě. Chodil za námi učitel, který nás učil všechny najednou.

A když cirkus cestoval?

Otto Na každém „place“, v každém městě, musely jít děti do normální školy. Někde byli napřed a nestíhali jsme. Na Slovensku jsme neuměli gramatiku, takže jsme v tom, co se týče školy, trochu lítali.

Jiří Pak už to dál nešlo, tak jsme zůstali v Praze u babiček a rodiče jezdili na kratší zájezdy. Chodili jsme do normální základky Na Rejdišti, v Praze 1, a odtamtud přešli na konzervatoř.

Rodičům nevadilo, že jste zběhli od cirkusu a už jste se nevrátili?

Jiří Táta byl spíš rád, že máme oba umělecké zájmy.

Ale přetrhli jste rodovou tradici. Ostatně Otto nese jeho jméno. Je také Jiří jméno nějakého významného předka?

Otto My se jmenujeme po dědečcích – tatínek z maminčiny strany byl Jiří a táta je Otta po svém otci i dědovi. Takže se ta jména předávají po generace.

Mimochodem, jaký máte dneska vztah k cirkusu?

Jiří Mně se líbí. Například v Drážďanech byl nedávno cirkus Roncalli, což byl ve své době dosti slavný cirkus, tak jsem se zašel podívat. Vždycky si vzpomenu na dětství.

Jak se podle vás vyvíjí cirkusová estetika?

Jiří Řekl bych, že cirkus se jednu dobu přibližoval k divadlu, ale teď už ta tendence slábne…

Otto Ale je to podobný vývoj jako v baletu. Dřív se všichni soustředili na techniku – kdo vytočí víc piruet, skočí výš, ale pak to přestalo stačit. Bylo najednou potřeba, aby náročné prvky měly svoje opodstatnění, aby souvisely s příběhem, aby technika nebyla jenom o předvádění, ale i o duši…

Jiří Nedávno mě oslovili artisti, kteří si říkají Duo Hand to Violin, Daniella a Michal – ona hraje na housle a tančí, on dělá stojky. Tak pro ně dělám choreografii.

Choreografii pro cirkusové číslo?

Jiří Ano, chtěli, aby jejich vystoupení mělo nějaký příběh, něco, co by ozvláštnilo techniku a akrobatické triky.

Otto Že jsi mi to vůbec neřekl…

Jiří Ne? Ale jo, ukazoval jsem ti to…

Otto V Drážďanech?

Jiří …jo – v Drážďanech! Premiéra byla 4. listopadu v Lipsku v Krystallpalast.

Otto Tos mi fakt neříkal…

Jak jste snášeli konzervatorní dril a disciplínu jako děti svobodného cirkusového světa?

Otto My jsme byli do tance doslova zažraní, hrozně nás to bavilo. Přišli jsme do školy v osm ráno a končilo se v šest večer. A my tam ještě dvě hodiny zůstali a něco si zkoušeli. Chodili jsme domů za tmy. Když chce člověk něco dokázat, tak dřina k tomu prostě patří. Bez práce to nejde. Připadalo mi, že i naši profesoři měli tehdy ze své práce radost. Taky jsme byli super třída a v té době byli všichni motivovaní.

S kým jste byli v ročníku?

Jiří Do ročníku s námi chodil třeba Václav Kuneš, Robert Hlatký, Martina Kornová, Natálka Trujanicová – holky už netančí, pak Radim Kafka, David Dvořák…

A co vás tehdy motivovalo?

Jiří My jsme měli super profesory. Paní profesorku Martincovou, která nám vlastně tanec doporučila, pak pana profesora Halásze a Slavického. Pan profesor Halász každý den přišel s nějakým videem, nápadem, podnětem a chtěl zkusit, jestli funguje tahle kombinace, skok, nebo variace… pořád bylo něco.

Po ocenění na prestižní baletní soutěži v Lausanne jste dostali nabídku Johna Neumeiera, abyste se stali členy hamburského baletu?

Jiří Cenu v Lausanne jsme dostali, když jsme byli v sedmém ročníku a když nás Neumeier oslovil, nemohli jsme angažmá hned přijmout. Chtěli jsme mít dokončenou školu, tak jsme tam odjeli až po absolutoriu.

Mohli jste školu dokončit v Německu.

Otto My jsme ale do jiné školy nechtěli, protože se nám tu líbilo, byla tu super atmosféra a myslím, že jsme se tu naučili tolik věcí, že tanečníci z venku nedokázali to, co jsme dokázali my. Měli jsme výbornou techniku, herectví, opravdu jsme byli výborně připravení.

Jiří V té době byly na škole geniální i lidovky! Hodně jsme se koukali na video – na Alvin Ailey Dance Company, na Baryšnikova, na věci od Kyliána a snažili jsme se to napodobovat nebo kopírovat. V té době to bylo super.

Hamburk

Jak vzpomínáte na přechod do exkluzivního prostředí slavného baletu v nejdražším německém městě?

Otto I když se mi ve škole líbilo, tak jsem byl strašně rád, že se už nemusím učit, že můžu jenom tancovat. Doopravdy. Říkal jsem si, že můžu dělat celý den jen to, co mě baví.

Jak jste snášeli nové prostředí, velký svět, cizí jazyky?

Jiří Jazyky jsme neuměli, to je fakt, ale jakákoli choreografie pro nás byla něco nového, něco, na co jsme se těšili…

A přijetí na místě?

Jiří Když to řeknu na rovinu… někdy lidi žárlí. My jsme na začátku neměli kariéru úplně lehkou. Měli jsme talent, dobře jsme vypadali, byli jsme mladí, vlasatí, prostě frajeři. A ještě k tomu dva. Když jsme někam přišli, tak to byl vítr. Když jsme dostali šanci, tak jsme si ji vzali a někteří tanečníci přišli o role. Nepárali jsme se s tím.

Otto Dá se říct, že od školy až do dneška šlo všechno samo, nemuseli jsme o ničem moc přemýšlet, role přicházely, z každé jsme měli radost, natočili o nás pro Arte dokument… prostě to samo plynulo…

Jste přírodní úkaz napříč dějinami. Jak to prožíváte?

Jiří Má to výhody i nevýhody. Někdy se hádáme, někdy spolu nemůžeme vydržet, někdy je to skvělé. Ale není to lehké být dvojče, dělat tu samou práci, navíc tanec, a pokaždé si rozumět.

Který ze světových choreografů vás nejvíc formoval?

Otto John Neumeier. Máme ale taky strašně rádi Kyliána. Pořád jsme jezdili do Holandska se koukat na jeho věci…

Jiří Vašek Kuneš, se kterým jsem seděl v lavici a byl můj nejlepší kamarád, byl v angažmá v NDT u Jiřího Ky­liána. Jezdili jsme za ním. Strašně nás ten styl inspiroval.

Otto Ale dramaturgii baletu, že má mít balet začátek, prostředek a konec – tohle všechno jsme odkoukali u Neumeiera. Je to geniální choreograf a režisér. Nebo – Mats Ek. Když jsme byli mladší, byl několikrát v Hamburku a dělal tam nové věci, například pro hamburský baletní soubor vytvořil Šípkovou Růženku. To se nám strašně líbilo.

Dobrých režisérů je spousta, výborných skladatelů, dirigentů taky, ale choreografů, těch je po celém světě pár. Zdá se mi to, nebo máte taky ten pocit?

Jiří Choreografů je taky dost, ale těch geniálních, jako je Kylián, nebo Neumeier, těch je fakt málo.

A vy je všechny znáte. Řekněte, co na nich je, v čem ta jejich genialita spočívá, co mají tyhle hvězdy společného?

Jiří Za prvé – jsou ohromně lidští. Jsou opravdoví a na nic si nehrají. A za druhé – jejich balety jsou o životě a o smrti. O životě takovém, jaký je. Když byl Mats Ek v Drážďanech, dělali jsme She Was Black – což je choreografie o sexu, o smrti, o žárlivosti. Tihle velcí choreografové umějí velká témata vyjádřit a nebojí se jich.

Otto Neumeier prací žije, tvorba je jeho život, jeho radost, a kdyby to nedělal, tak by asi umřel. Práce mu dává energii. Mluvíme o lidech, kteří jsou strašně kreativní a potřebují tvorbu k životu, aby vůbec mohli existo­vat.

Jiří Když s námi Kylián nebo Mats Ek pracují na sále, mají úžasnou schopnost povzbudit, dodat sebevědomí, dát najevo, jak si tanečníka váží. Choreografie je taky psychologie, schopnost tanečníky inspirovat, povzbudit je a dostat z nich to nejlepší.

Drážďany

Proč jste Otto zůstal v Hamburku a proč vy, Jiří, jste odešel zrovna do Drážďan?

Otto Já jsem o změně nijak nepřemýšlel, ale brácha najednou přišel – hele, pojedu do Drážďan. Byl jsem tehdy dost překvapený.

Jiří Ale nepřišlo to ze dne na den. Začal jsem se věnovat choreografii, měl jsem za sebou nějaké soutěže a dostal jsem také příležitost vytvořit jednu choreografii pro soubor v Hamburku. Brácha k ní dělal hudbu. Ale pak jsem najednou cítil, že se to zastavilo, že bych musel čekat zase tři, čtyři roky na další příležitost. A já jsem nechtěl čekat na nic. Taky jsem měl po třinácti letech pocit, že jsem se od Johna naučil docela dost a že se teď chci učit od jiných. V Drážďanech se formoval soubor, odcházel Vladimir Derevianko a angažmá dostal Kanaďan Aaron Watkin. Do šedesátičlenného souboru přišlo třicet nových tanečníků a já jsem byl jedním z nich.

V rozhovorech říkáte, že jste si všechno „tanečně“ splnili. Je to skutečně tak?

Otto Já jo…

Jiří Já taky. Je to trochu zvláštní…, když je těch rolí moc, tak už potom ani nechcete další.

Druhá kariéra

Od tanečníka k choreografovi vede celkem přirozená cesta, ale jak jste, vy, Otto, začal s hudební kompozicí a scénografií?

Na konzervatoři jsme museli hrát na piano, takže nějaký základ jsem měl. Jednou brácha povídá: Hele, ty už docela dlouho skládáš, chci, abys mi postavil balet! Ze začátku jsem se fakt bál, nevěřil jsem, že se na moji muziku dá něco udělat. Ale když jsme začali zkoušet, začal jsem si věřit. Pak chtěl brácha kostýmy a jeviště. Tak jsem je udělal… a už za sebou máme docela hodně projektů.

Ale scénografie je akademický obor, který se čtyři roky studuje…

Otto Já to tak neřeším.

Jak to tedy děláte?

Otto Jsem magor přes počítače, všechno se na nich strašlivě rychle naučím. Mám 3D-program (zapíná mobil a listuje v aplikacích) a takhle si postavím celý divadlo (předvádí vizualizaci jeviště v Lublani), takhle se to hýbe a já se můžu podívat dovnitř (roztáhne prsty obrázek na displeji) a takhle si udělám screen, a vidím, jak to bude vypadat ze všech stran. Kostýmy dělám podobně – s počítačem můžu všechno.

A fungují? Dá se v nich tancovat?

Otto Pošlu hotový návrh a pak jedu do dílen vybrat materiály – poznám, co se k čemu hodí, mám jasno, jak má výsledek vypadat. Vím, co chci. Když jsem teď v divadle skončil, tak tu školu možná zkusím… přece jenom, je to víc profesionální.

Jiří My jsme se všechno naučili děláním. Pomohli jsme kdysi kamarádovi udělat parádní program v Jerevanu, taky jsme jezdili s galavečerem s kolegou Robertem Bollem po Itálii a pak jsme si řekli – proč to neuděláme sami? Máme dost svých choreografií! Nechtěli jsme převzít model galavečerů, kde se tančí jeden duet za druhým a po třiceti minutách se vlastně pořád všechno opakuje. Chtěli jsme sestavit večer ze tří, čtyř krátkých baletů, které by nebyly exhibice, ale měly by svoje téma či příběh.

Je to hodně práce. Zpočátku jsme nevěděli vůbec nic: rozpočet, světla, hotel, letenky – všechno dělám sám, a když jsem odtancoval svoje, tak jsem běžel do hlediště a opravoval, co bylo potřeba. Děláme tyto projekty každý rok už nejmíň deset let. Takže jsme se všechno perfektně naučili. Také se práce rozdělila. Například v létě v Plzni jsem měl s sebou hlavního osvětlovače, jevištního mistra a mohl jsem se soustředit na uměleckou stránku věci. Rozpočty mi ale zůstaly.

Takže systém „learning by doing“…

Jiří Přesně tak. Mě organizace baví malinko víc než bráchu. Po těch sedmi letech umím perfektně komunikovat anglicky, slovem i písmem tak, abych dostal, co chci. V angličtině se to musí umět – je rozdíl, když mluvíte s ředitelem nějaké organizace, než když se bavíte s někým privátně.

Na to, že jste v oblasti producentství samouci, jste si vybrali asi jeden z nejsložitějších organizačních modelů – program, v němž tančí hvězdy, sólisté a demisólisté špičkových souborů. Dát je dohromady musí být určitě dost náročné.

Jiří Hm, a všechno dělám sám.

Je ten koncept, kdy budete v letních měsících vystupovat zájezdově s přáteli, do budoucna udržitelný?

Jiří Chtěli bychom mít v budoucnu stálý soubor. Ale je to vždycky otázka peněz. Zatím vystupujeme většinou v létě, protože tanečníci mají volno. V září, říjnu, listopadu je vždycky před nějakou velkou premiérou, to je nedáme dohromady. Taky uvidíme, jak dlouho sami vydržíme tancovat – je nám jednačtyřicet.

A chce se vám?

Otto Víc a víc to bolí…

Jiří Chceme, ale hlavně chceme tančit choreografie, které by se k nám hodily, které by byly zajímavé a bavily lidi. Těžko najednou budeme okouzlovat v bílých elasťákách…, ačkoli teď jsem v nich s bráchou nedávno tančil Balanchinovo Téma variace. Bylo to symbolické, protože jsme tutéž choreografii tančili v Hamburku, když nám bylo jednadvacet. Teď jsme se s ní symbolicky po dvaceti letech rozloučili.

Co si myslíte o perspektivách tanečníků po skončení kariéry?

Jiří Teď je takový trend, pracovat co nejdéle – nejen v tanci, ale ve všech profesích. Ale když je člověk starší, tak už tolik nemůže a potřebuje podporu. Dnes se na to zapomíná.

Otto My jsme v Německu za těch dvacet dva let zaplatili tolik daní, že by měl být důchod automatický. V pařížské Opeře tanečník ve dvaačtyřiceti dostává důchod. Nejde jen o peníze – když skončíte, tak najednou nikam nepatříte. Je dobré, když vás někdo podpoří. My máme štěstí, že můžeme dělat něco jiného, ale někteří tanečníci, i když jsou špičkoví, tak poté, co skončí, jsou ztraceni, neumějí nic jiného.

Jiří V Německu, když tanečník nastoupí do souboru, tak si musí měsíčně platit pojištění u Bayerische Versicherung. Když se něco stane nebo když s tancem skončí, mohou si tyto finanční prostředky nechat na lepší důchod anebo si úspory vybrat. Po třia­dvaceti letech v Německu při stálém zaměstnání to dělá dost peněz.

Jak řešíte a prožíváte konec svojí aktivní kariéry?

Jiří Skončil jsem 11. listopadu rolí prince v Manon a už od 16. jsem dělal novou choreografii. Možná, že jsem se toho vnitřně zalekl, a proto jsem se dopředu hodně zaměstnal. Mám plány na dva roky dopředu.

Otto Já beru život jako celek – když něco skončí, přijde něco nového, život jde dál. Díky tomu konci jsem si taky uvědomil, jak mám to tancování rád. Už nic nemusím – jestli budu trénovat a tančit, je na mně. Ale i když to hodně bolí, mám to opravdu moc rád.

Jak se nestat šéfem baletu

Máte hodně zkušeností, kontaktů a evidentně i manažerské schopnosti. Napadlo vás se ucházet o post šéfa baletu Národního divadla po Petru Zuskovi?

Jiří Byl jsem v kontaktu s generálním ředitelem Janem Burianem dva roky. Dva roky jsme o tom jednali. Jezdil za námi do Německa, rád se najedl a pochlubil, že si koupil nové boty, a já jsem jezdil zase do Prahy a pořád jsme to probírali. Na nějaké milionté schůzce – někdy na podzim minulého roku – jsme si podali ruku a dohodli se na platu, který byl mimochodem mnohem nižší, než máme teď. Samozřejmě ale víme, že platy v Česku jsou jiné než v Německu. Nechtěli jsme do Národního kvůli penězům, ale pro soubor a jeho lepší budoucnost. Měl jsem připravenou uměleckou i ekonomickou koncepci, všechno perfektně zpracované. Pan Burian slíbil, že do jara naše jmenování zveřejní. Tak jsme čekali.

Otto Mezi tím jsme se potkali na jednom gala v Rusku s Dariou Klimentovou – jsme přátelé. Řekla nám, že jí pan Burian také slibuje šéfování baletu. Ukázalo se, že jí vlastně sliboval naprosto stejné věci jako nám.

Jiří A pak jsme se v létě před ukončením divadelní sezony dozvěděli, že Petr Zuska oznámil souboru, že šéfem baletu bude Filip Barankiewicz. Řekli jsme si, tak je to jasné. Ale najednou pan Burian volal a tvrdil, že si to Petr všechno vymyslel a že bude výběrové řízení.

Otto To se vůbec na západě nedělá – když vás intendant chce, tak vás prostě chce. Je to jeho odpovědnost.

A vy jste do toho konkurzu šli?

Jiří Ano. Věděl jsem, že mi to nedají, ale já se nikdy nevzdávám a o tu zkušenost jsem stál. Dariu taky pozvali, ale ta se na to už vykašlala – měla dobrou pozici v Royal Ballet School. Ve zprávách sice hlásili, že ze tří kandidátů vybrali dva. Asi aby to znělo líp. Přitom se Daria výběrového řízení vůbec nezúčastnila. Před komisí, v níž byli domácí i zahraniční ředitelé divadel a baletů, jsem hodinu prezentoval svoji koncepci a odpovídal na otázky – všechno jsem dopodrobna popsal. Pak jsem odjel zpátky do Německa.

Otto Dostali jsme pak echo, že zahraničním členům poroty se víc líbil brácha než Filip, a že Jiří snad dokonce výběrové řízení vyhrál.

Jiří Pan Burian mi zavolal, že všechno je pozitivní, a abych ještě jednou přijel do Prahy. Měl jsem v Hamburku před premiérou, tak jsem to opravdu chtěl odmítnout. Řekl jsem mu, že už jsem udělal maximum, že už jednáme dva roky a nemám, co bych dodal. Ale on trval na tom, abych přijel a že cestu zaplatí Národní divadlo.

Otto A když přiletěl brácha do Prahy, tak se ho Burian zeptal: A proč myslíte, že si mám vybrat vás?

Jiří Druhý den ráno se komise sešla znovu a dohodla se na výsledku, který už znáte.

Tak se alespoň můžete naplno věnovat svým plánům. Co vás tedy čeká v nejbližším období?

Jiří Máme plány na dva roky dopředu – čeká nás do konce roku práce v Hannoveru, pak kreace pro San Francisco Ballet, nová choreografie pro Tokio City Ballet, v Tokiu také pracuji s Hervém Moreauem, hvězdou pařížské Opery – stavím mu sólo. Do toho připravujeme celovečerní balet Doktor Živago v Lublani… Na příští rok bychom rádi udělali nový zájezdový projekt po České republice, ale o tom se zatím jedná. I proto jsme teď v Praze.

Žijí v krásné symbióze

Na bratrech Bubeníčkových je pozoruhodné, že jejich ambice jsou větší než jenom taneční. To je v baletních kruzích poměrně vzácné. Jirka přemýšlí o choreografii a Otto o hudbě, scénickém řešení a kostýmech. Stali se díky tomu i po skončení aktivní taneční kariéry profesně nerozlučnou dvojicí.

Naše spolupráce na dokumentu byla zpočátku složitá. Trvalo chvíli, než jsme k sobě našli cestu. Když jsem točil dokument o Darie Klimentové, měl jsem na to deset let, aby si na mě zvykla. V případě Otty a Jiřího to byl rok a půl, ve srovnání s Dariou pár natáčecích dnů. Naštěstí se už počáteční ledy prolomily a kluci mě respektují. Hodně k tomu přispěl nedávno dokončený dokument o Jiřím Kyliánovi, který se jim líbil a který jsme točili se stejným týmem jako dokument, který nyní vzniká o nich.

Měl jsem možnost spolupracovat s řadou špičkových tanečníků. A u bratří Bubeníčků zaznamenávám určitý druh intenzity a větší míru svobody, s jakou se věnují svým projektům. Je to možná způsobeno tím, že zatím nemají rodiny – u Darii Klimentové či Terezy Podařilové rodinné povinnosti přece jenom profesní život ovlivňovaly.

Samozřejmě zcela specifická je jejich bratrská soudržnost, to, jak jeden druhého vnímá a prožívá i na velkou vzdálenost. Žijí v krásné symbióze nejen spolu, ale i s rodiči.

Jako všechny hvězdy, s nimiž jsem se setkal, jsou bratři Bubeníčkové skromní, na nic si nehrají, nemají to zapotřebí, neudržují si žádnou image, je jim de facto jedno, co si o nich kdo myslí, protože za ně mluví jejich práce. To je asi ten nejdůležitější rozměr.

Martin Kubala

• Autor: Jana Návratová
• Publikováno: 25. prosince 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jiří a Otto Bubeníčkovi: Všechno jsme se naučili děláním

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ