Divadelní noviny > Názory – Glosy
Jiří Dokoupil: Kultura je opět zbytná
Jiří Dokoupil dlouhodobě kritizuje podfinancování hudební kultury a přípravu zákona o veřejnoprávní instituci v kultuře (VKI). Stojí i za iniciativou Nenechme kulturu utichnout, která o sobě nejhlasitěji dala vědět koncertem na pražském hlavním nádraží v neděli 8. října.
Foto: Richard Domitrek
Jak iniciativa Nenechme kulturu utichnout vznikla a co je jejím cílem?
Iniciativa vznikla poměrně spontánně, v tom je její síla, zároveň je to důkaz, že zaměstnanci v kultuře už jsou na pomyslném dnu, už opravdu není prostor na další tiché čekání. Naši reakci způsobil souběh až příliš mnoha negativ – oznámení vlády o úsporách na kultuře, zjevná neochota řešit dramatický propad reálné mzdy zaměstnanců kultury, neochota Ministerstva kultury reflektovat celou řadu zásadních připomínek k návrhu zákona o VKI nejen od odborů, ale paradoxně i od zaměstnavatelů a jiných rezortů. Do toho započítejme další důsledky tzv. konsolidačního balíčku. To je podle nás pro kulturu „smrtící“ koktejl. Iniciativa má kromě tlaku na odpovědné politiky upozornit na závažné důsledky i veřejnost.
Ve vládním návrhu státního rozpočtu na příští rok kultura zchudla o zhruba dvě miliardy. Co to podle vás způsobí?
Už to, že z poměrně chudého rozpočtu Ministerstva kultury odteče další obrovský balík peněz, je velice nepříjemný vzkaz vlády – kultura je opět zbytná, může být ráda za „drobečky“. Kde jsou předvolební sliby vlády o přibližování se k 1 % výdajů státu na kulturu? Buďme spravedliví, nebyla to velká sláva ani za vlád předchozích, ale nyní se situace zásadně zhoršuje. Pokud byl výdaj státu na kulturu v roce 2018 cca 0‚86 % bez církevních náhrad, v roce 2024 to má být už jen 0‚64 %! To není přibližování se k 1 %, to je volný pád na horské dráze. V roce 2026 by mělo Ministerstvo kultury hospodařit s ještě nižší nominální částkou. Důsledky? V obecném vyjádření se bavíme o snížení dostupnosti kultury, její kvality, o dalším zhoršení sociálního postavení lidí pracujících v kultuře. V konkrétnějším vyjádření jde o slučování institucí, možná i jejich rušení, rozhodně propouštění zaměstnanců, respektive jejich přechod do jiných oborů, snižování úvazků zaměstnanců, snížené uplatnění pro lidi na tzv. volné noze atd. K čemu potom stát potřebuje tolik uměleckých škol a jejich absolventy?
Proč jsou nízké platy v kultuře?
Z pozice zástupce zaměstnanců si dovolím říci, že je to ukázka klasického pokrytectví politiků. Před volbami slyšíme, jak si kultura zaslouží podporu, jak je pro národ a společnost nezbytná. Přejdou volby a „záhadně“ je kultura zase na konci. Co hůř, od vlastního ministra slyšíme, že se musí šetřit všude, abychom následně zjistili, že například sport si prostředky pro rok 2024 uhájil a řada ministerstev dostane přidáno. Kultura se nejen že nepodílí dlouhodobě na zadlužování státu, ale na ní se tento dluh „hojí“. To je základní odpověď na otázku, proč jsou nízké platy v kultuře. Ani za minulých vlád nebyly platy v kultuře v pořádku, ale aspoň měly jasný trend se zlepšovat. Který další obor dlouhodobě bojuje s nízkými platy? Sociální služby. Také je řada z nás takzvaně nepotřebuje každý den, ergo potřeby daných zaměstnanců jsou méně důležité než jiných. To je fatální přístup. Kultura udržující odkaz a identitu národa je potřebná, stejně jako každý z nás bude jednou nebo víckrát potřebovat sociální pomoc, byť třeba jen na konci života. A lidé vykonávající tyto nezbytné profese mají právo na solidní odměnu jako jiní.
Jak si vysvětlujete, že platy učitelů udržuje stát na zhruba 113 procentech průměrné mzdy, kdežto v kultuře jsou většinou podprůměrné?
To úzce souvisí s předchozí otázkou a odpovědí. Je zde úzus, že je nejen možné, ale dokonce snad i spravedlivé, že učitel hudební výchovy na základní škole nebo učitel hudby na ZUŠ má základní plat výrazně vyšší než člen profesionálního symfonického nebo divadelního orchestru. V Německu a jiných vyspělých státech by to bylo nepochopitelné. Nároky pedagogů v rámci mateřských, základních a středních škol jsou jistě opodstatněné. Chceme, aby učitel po tom, co doučí šest nebo sedm hodin naše děti, sedl do taxíku a musel si přivydělávat? Profesionální hudebníci, ale často i pedagogové na vysokých školách to dělat musí.
Pomůže situaci řešit zákon o VKI?
Ne ve stávající podobě. Legislativní změna by mohla být prospěšná, dokonce jsme několikrát deklarovali zájem o spolupráci v rámci zákonných úprav fungování kulturních institucí. Podstata problému je v tom, že navrhovaný zákon nevygeneruje žádné prostředky ve veřejných financích pro kulturní organizace navíc. Pakliže vstoupí například kraj společně do velké kulturní organizace větším podílem financí, kde a komu je vezme? Z oprav silnic? Nebo jiným kulturním institucím a službám, které do té chvíle sám zřizoval? Spoluzakládání – ano, víceleté financování –, to vše by jistě bylo prospěšné, ale musí to být funkční a nerizikové.
Jak hodnotíte současný stav přípravy zákona o VKI?
Samotná příprava byla tristní. Několik ředitelů divadel společně s vynucenou účastí některých ředitelů symfonických orchestrů návrh připravovalo s vedením Ministerstva kultury asi tři čtvrtě roku za „zavřenými dveřmi“. Nejen odbory, ale ani ředitelé paměťových a sbírkových institucí nebyli do přípravy zapojeni. Návrh nám byl zaslán až v rámci oficiálního připomínkového řízení, které návrh „svléklo“ a ukázalo, že naše výhrady byly v mnohém relevantní, dokonce některá původní ustanovení odporovala ústavnímu pořádku České republiky. Identické či obdobné připomínky ve velkém uplatňují i další významné autority, od zaměstnavatelských svazů po ministerstva. Nejkritičtější vůči návrhu bylo Ministerstvo financí, které dokonce odmítá, že by se státní instituce měly na VKI vůbec transformovat.
Děkuji za rozhovor.
Komentáře k článku: Jiří Dokoupil: Kultura je opět zbytná
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
