Divadelní noviny >

Jiří Dvořák: Herecká inteligence je podceňovaná

Při telefonickém domlouvání rozhovoru byl stručný až příkrý. Na naše první setkání poté zapomněl, z druhého se omluvil, byl nemocný. Když jsem na Jiřího Dvořáka čekala potřetí v klubu Divadla na Vinohradech, trochu jsem se obávala, jaký bude. Neprávem. Přišel včas a navrhnul, abychom se přesunuli do divadelní šatny a měli tak větší klid na povídání. Vzal mi konvičku s čajem i hrnek, pouštěl mě do dveří, počkal, až si první sednu. Posléze jsem pochopila, že ke galantnosti Jiřího Dvořáka stejně samozřejmě patří i jeho názory na divadlo, které se mohou jevit jako staromilské, ale proč ne. Výrazy jako řemeslo či bardi totiž používá s upřímností, která vám nedovolí pousmání. Nejnověji na Vinohradech hraje v Shakespearově Ceasarovi Octaviana a ztvárnění této postavy patří k nejsilnějším zážitkům z celé inscenace, obdobně jako například Kafkův Zámek ožívá díky Dvořákově zeměměřiči K.

Uvědomil jste si brzy, že chcete být hercem?

Sice jsem od osmi let chodil do dětského dramatického souboru PIRKO, ale o povolání, které by se jakkoli týkalo umění, jsem neuvažoval. Když jsem byl ve čtvrtém ročníku na gymnáziu, zeptal se mého tatínka Zdeněk Pehal, člen Vesnického divadla v Ořechově, jestli s nimi nechci hrát ochotnické divadlo. Ten soubor má dlouholetou tradici a vedl ho, a dodnes vede, Vlastimil Peška. Řekl jsem si, proč ne. Proč bych se nemohl ve volném čase hraní věnovat. A dopadlo to tak, že mi tři týdny před premiérou byla dopsána role. Po premiéře mi Vlastík Peška nabídl, jestli nechci zkusit audiční zkoušky do divadla v Šumperku. Poslechl jsem ho, zkoušky udělal a v září nastoupil. Divadlo mě nadchlo, takže jsem si dal v lednu přihlášku na JAMU. Vzali mě.

Měl jste náhradní plán, kdybyste se na JAMU nedostal na první pokus?

Ne. Zůstal bych nejspíš o rok déle v Šumperku. Měl bych odklad nástupu do základní vojenské služby a zkusil přijímačky znovu. Co by bylo, kdyby mě ani na podruhé nevzali, opravdu nevím. Věděl jsem, že na JAMU chci a že udělám vše pro to, abych se na ni dostal a absolvoval ji.

TATI, JÁ TO ZVLÁDNU

Až v Šumperku jste si k divadlu vytvořil hlubší vztah?

Ano, zejména díky lidem, se kterými jsem se tam potkal. Divadlo pro mě byl tehdy nový svět, který jsem neznal. Nebude přehnané, když řeknu, že jsem jím byl naprosto okouzlený. S očima navrch hlavy jsem vnímal atmosféru hádek o věc, diskusí o umění, rozebírání večerních představení… Krásná, čistá doba, která se už nikdy nevrátí, protože ty moje oči už nejsou tak čisté, jako byly tehdy….

Pocházíte z nějak umělecky zaměřené rodiny?

Jsem z naprosto antiumělecké rodiny. Vzpomínám, že kdysi babička říkala, že jeden z jejích bratranců dělal ochotnické divadlo, ale to je asi tak vše.

Co vaší touze po herectví tedy rodina říkala?

Sourozence nemám a v době svých začátků u divadla jsem po rozvodu rodičů žil jen s tátou. Když jsem mu oznámil, že chci odjet na rok do Šumperku, tak sice trošku zblednul, ale pak mi řekl: nebudu ti nic zakazovat, jednou bys mi to mohl vyčíst. Když mě tam za čas vezl a viděl herečák, ve kterém jsem měl bydlet a později také bydlel – pokoj pod plechovou střechou, vymrzlý, papírové lino na zemi – říkal: pojď, já ti zařídím místo v Kovolitu, budeš se mnou dělat ve fabrice. Ale já už jsem věděl, že chci zůstat. Jen jsem řekl – Tati, já to zvládnu. Neboj. A nakonec jsem to zvládnul. Byl to nejkrásnější rok mého divadelního života.

Pochyboval jste někdy, zda bylo herectví, JAMU, správnou volbou?

V našem ročníku u každého na krátko převládl názor, že se na to vykašle a bude se věnovat něčemu jinému. Mě to potkalo v polovině druháku. Připadalo mi, že se mi nejvíc povedly přijímačky a od té doby nic. Za čas to ale naštěstí odeznělo. Vždycky u mě v mezních situacích nad pochybnostmi převážila vůle a chuť bojovat dál.

Jak vás studium herectví změnilo?

Myslíte, že se mi pedagogové na škole začali víc hrabat v duši a na to že jsem nebyl připravený? Mě osobně studium herectví nijak nerozložilo. Dovedl jsem od sebe oddělit dění na škole a mimo ni.

Některé výukové metody herectví mohou mladé studenty rozhodit…

Záměrem pedagoga by nemělo být rozložit studenta s přesvědčením, že pak z něj něco poskládá. Zaslechl jsem třeba, že studenti herectví museli jet v metru, museli vstát a museli říct: dobrý den, já se jmenuji tak a tak a jsem rád, že s vámi cestuji. A pak se zase posadit. Co má tohle přinést? Že se jakoby odkryjete? Zbavujete se studu? Já v tom tedy žádný přínos nevidím.

Co zásadního vám studium JAMU dalo?

Měli jsme výbornou kantorku, Janu Janovskou, byli jsme její poslední ročník. Dodnes chodí na veškerá má představení, řekne mi k mé roli jednu, dvě věty a já hned pochopím, co tím myslí, co bych na roli mohl vylepšit, kudy se třeba ještě vydat. Ona s námi na škole vůbec nezacházela způsobem, který by nás nějak psychicky deptal. Proč taky. Ani já, kdybych měl někdy učit, bych se studenty takhle nejednal. Paní Janovská s námi probrala vše od základů a to, co v sobě herec musí pomyslně vystavět, na sebe postupně navazovalo. První půlrok jsme pracovali na setkání dvou postav v různých situacích. Jeden řekl, ahoj, druhý, ahoj. První, jak se máš? Druhý, děkuju, dobře. A ty? Jde to. Ahoj a ahoj. Konec. To bylo vše. A na tom jsme se učili, jak podávat ruku, jak se dívat do očí, intonaci, tečky, jak nasadit větu… Vše, co už se dnes moc neučí, vždyť mladým hercům vycházejícím ze škol mnohdy není rozumět, neslyšíte, co na jevišti říkají, a to je jen jeden příklad. Nedávno jsem se potkal se svým spolužákem Davidem Viktorou, který působí v Ostravském národním divadle, a shodli jsme se na tom, že čím jsme starší, tím jsme paní Janovské vděčnější. Jednoduše řečeno, dala nám základ řemesla.

Řemeslo je dnes mnohdy podceňováno…

A to je právě neštěstí. Bez řemesla totiž hrát nejde. Prostě nejde. Respektive dnes už to je bohužel možné, ale také se pak na to nedá dívat.

KŘEST OHNĚM

Během studií jste hostoval v Mahenově činohře, hrál třeba Radúze. Jak k tomu došlo?

Nejprve celý náš ročník účinkoval v Cyranovi, dělali jsme kadety a paštičkáře, a potom ze souboru odešel Rosťa Čtvrtlík. Musel na vojnu. Vašek Vostarek tím pádem potřeboval alternanta. Vybrali mě. Tuhle inscenaci režíroval operní režisér Václav Věžník, takže byla s velkým operním plátnem s orchestrem, s klasickými Sukovými melodramy, s baletními vstupy. Ještě štěstí, že jsme na JAMU měli předmět melodram, který, bohužel, dnes ze škol mizí. V rámci něj jsem se vše nadrtil a pak už jsem měl jen dvě zkoušky a premiéru. Byl bych nejraděj utekl, ale nakonec to dopadlo dobře. Prostě křest ohněm.

Do Mahenova divadla jste posléze dostal i nabídku na stálé angažmá?

Ano, a byl jsem tam moc rád. Mně se líbí velká divadla. Líbí se mi zlatí prdelatí andělíčci a červený samet. Konec konců, když si vezmete Mahenku a Vinohradské divadlo, tak jde o velmi podobný prostor. Nikdy bych neuvažoval o odchodu z Mahenova divadla, ale po revoluci se to tam začalo měnit způsobem, který mi nevyhovoval. Tak jsem odešel k Mrštíkům – dnešnímu Městskému divadlu Brno. Ale už tehdy jsem říkal, že pokud někdy do Prahy, tak jedině na Vinohrady, nikam jinam.

To mi vysvětlete.

Snad pro tu podobnost s Mahenkou. Jedná se v obou případech o divadelní prostor, který je mi bytostně blízký. Racionálně to těžko zdůvodním, je mi v takovýhle divadlech prostě dobře.

Kterou z brněnských inscenací jste měl zejména rád?

Amadea, v režii Zdeňka Černína. Hrál jsem Salieriho. Zkoušení bylo nesmírně obtížné, ale výsledek stál za to. Všechno se nějak správně sešlo. Ze zkoušek si třeba vzpomínám na moment, kdy jsme hledali jak na Salieriho monolog, ve kterém proklíná boha poté, co uvidí Mozartovy partitury bez škrtů. Na zkoušku jsem přišel připravený a na zkušebně jsem to pak takzvaně vybalil. Běhal jsem, gesta jsem předváděl… Pamatuji si dodnes, jak tam Zdeněk Černín seděl, pozoroval mě a pak řekl: ale jo, dá se to tak hrát, dá… Ale proč? Navrhnul, abych si lehnul na zem a zkusil to odříkat bez pohybu. Myslel jsem, že vybuchnu, ale zkusil jsem to. A bylo to ono. A další inscenací byl samozřejmě Cyrano se Standou Mošou.

Chtěl jste odejít z Brna do Prahy?

V Městském divadle v Brně mi nic nechybělo, hrál jsem tam krásné role. Ale roku 1999 přišla nabídka z Vinohrad od Jiřiny Jiráskové. Bylo to už podruhé, a to se neodmítá, potřetí už by přijít nemusela.

Kdy jste měl jít do Vinohradského divadla poprvé?

Hned po škole, volal mi Honza Burian, tehdejší umělecký šéf, ale řekl jsem ne. Ani jsem se dlouho nerozhodoval. Tehdy jsem se na odchod do Prahy necítil. Když ale přišla nabídka znovu, už jsem měl v Brně hodně odehráno, takže jsem si řekl, proč to nezkusit zrovna teď.

Jak jste si na život v hlavním městě zvykl?

V Praze jsem nikoho neznal, ale už po třech týdnech jsem měl pocit, jako kdybych se tu narodil. Ve Vinohradském divadle mě přijali a chovali se ke mně moc hezky, získal jsem podnájem pár minut od divadla. Byl to příjemný začátek. V Brně jsem ale ještě rok a půl dohrával, takže vazby k němu se nijak dramaticky nezpřetrhaly. Ale ten rok a půl na D1 mezi Prahou a Brnem, kdy jsem jen na té dálnici najezdil asi pětadvacet tisíc kilometrů, byl šílený. Obzvlášť v zimě. Ale nestěžuju si, k herectví patří i tohle.

Byl přechod z brněnského divadla na Vinohrady, co se týká rolí, krok zpátky?

Stoprocentně. Zlom přinesla až inscenace Měsíční běs, kterou jsme hráli na zkušebně. Až po ní se začalo uvažovat, že bych mohl utáhnout i nějakou větší roli na velkém jevišti.

Tahle zlomová role vás ale potkala až v roce 2004, tedy pět let po vašem příchodu do Vinohradského divadla. O návratu do Brna jste nikdy neuvažoval?

Ne, nemám ve zvyku utíkat z boje. A to jsem v Praze i v dabingu začínal na sborech, přestože jsem v Brně daboval hlavní role. Ale říkal jsem si, tak to asi má být, časem uvidím. A všichni mi potvrzovali, že je třeba počkat. A speciálně v Praze se potřebujete objevovat v televizi, ve filmu, být alespoň trochu mediálně známý, aby vám divadlo začalo dávat větší role. Já jsem začal v televizi postupně točit – třeba Vůni vanilky nebo Pokoj bez oken – a teprve pak jsem se dostal i k nějaké větší práci v divadle. Čímž neříkám, že jsem tady těch pět let jen držel halapartny, ale taky jsem se tomu nevyhnul.

A kdybyste se v Praze nechytl?

Takhle jsem nepřemýšlel. Umím být trpělivý.

Začal jste se s přechodem z Brna do Prahy i víc ucházet o televizní či filmové role?

O role jsem se nikdy neucházel!

Nechodil jste na castingy?

Byl jsem na jednom, jednalo se o casting na Tmavomodrý svět. Postavil jsem se, oni se zeptali, jak se jmenuju a kde a jak dlouho hraju, odpověděl jsem jim a oni řekli, tak děkujeme, na shledanou. Na co je takovýhle casting? A to se jich obdobně odehrává spousty. Je to až absurdní. Jistě, vybírají si typ, ale to by snad dokázali i podle fotky. Dá se to ještě pochopit v případě konzervatoristů, studentů JAMU či DAMU. Ale jak si nějaký mladý režisér, který sotva začíná, může dovolit pozvat na casting třeba Janu Hlaváčovou, která natočila kilometry filmu? To mi přijde úplně absurdní. Chápu, když si mě pozvou, protože už mají třeba někoho do filmu obsazeného a potřebují nás následně vidět spolu – jak k sobě vzájemně sedíme, jak by nám to spolu eventuálně šlo. Pak se dá něco předvést, něco nabídnout. To má pak smysl. Ale jinak?

Televizní a filmoví režiséři si vás tedy sami našli na divadle?

Kdepak. Spolupracoval jsem s Filipem Renčem, Dušanem Kleinem, Jirkou Strachem a těm mě buď někdo doporučil, nebo na mě narazili v hereckém rejstříku.

Jak se televizní tvorba pro Českou televizi liší od natáčení seriálů na Nově?

Hlavně časovými možnostmi. To, co bychom v ČT točili dva dny, tady vzniká za čtvrt, půl dne. Takže výsledek musí být zákonitě jiný.

Kladete si sám nějaké meze, pokud jde o hraní v nekonečných seriálech typu Ulice?

Na to, abych mohl být ve stálém angažmá a jednou za dva roky něco natočit třeba s Jirkou Strachem, na to si musím někde vydělat. Kromě toho je pro mě účinkování v Ulici určitý způsob tréninku. Dělat třináct obrazů, třeba pětačtyřicet stran textu za den je šílený, nemůžete zlenivět. A v neposlední řadě jsem se chtěl potkat s některými lidmi, kteří na tomhle seriálu spolupracují. Jistě, ta rychlost je zběsilá a jsme při ní limitováni nejenom časem. Ale kdybych to nechtěl dělat, tak to nedělám. A jakmile jsem jednou oblékl nějaký dres, tak ctím jeho barvy. Někteří herci všude vykládají, jak je hraní v seriálech otřesný a jak ho dělají jen pro prachy, a potom přijdou na samotné natáčení – na místo, které je více méně živí – a mohou se zde rozplynout v samých pozitivech. Z toho je mi zle.

NĚKOMU POCHLEBOVAT
NEMÁM ZAPOTŘEBÍ

Jakou práci na inscenaci ve Vinohradském divadle považujete za nejzdařilejší?

Určitě již zmíněný Měsíční běs a teď je to asi Zámek.

Proč právě Zámek?

Myslím, že Natálka Deáková dokázala celou inscenaci utáhnout. Bylo mi během toho zkoušení dobře a je mi dobře i teď během repríz. Co víc si přát? Ostatní mají kratší výstupy, třeba jen jeden, dva, a to i velcí herci, bardi. Mohli by protestovat, zlobit se. K tomu ale vůbec nedošlo. Jednak díky Natáliinu přístupu, a potom se znovu ukázalo, že čím víc toho herec umí, tím víc je skromný, pokorný.

Mimo zeměměřiče K. v Kafkově Zámku jste také například hrál nebo hrajete Macbetha, Figara ve Figarově svatbě, Vikomta Goringa v Ideálním manželovi, Weinberla ve Stoppardově hře Na flámu… Změnila vás osobně některá z těchto rolí?

Uměl jsem odstřihnout studium na JAMU od svého života mimo školu, umím to i s prací. Postavy, které hraju, nemísím se soukromím. Jistě, že jsem čtrnáct dní před premiérou nervózní, ale to je asi tak vše.

Za tu dobu, co jste na Vinohradech, jste se setkal se spoustou režisérů. Je vám některý obzvlášť blízký?

Moc dobře se mi pracuje s Martinem Stropnickým. Za prvé je vždycky výborně připravený a za druhé umí jít po smyslu věci, vystihnout podstatu, nestaví se proti autorovi a myšlence dané hry. Jeho styl režie mi konvenuje nejvíc. A neříkám to proto, že to je můj šéf. Někomu pochlebovat nemám zapotřebí.

Jak se vám tedy líbí práce Vladimíra Morávka, který ve Vinohradském režíroval Višňový sad, Ženitbu?

Vladimír je zvláštní člověk, znám ho ze školy, studoval dva roky nade mnou, na JAMU jsem k jeho dvěma inscenacím dělal choreografie. Vladimírovu divadelní poetiku nechci hodnotit, není to zrovna můj šálek čaje. Viděl jsem jeho Ženitbu, moc se mi na ni nechtělo. Říkal jsem si – jsi v umělecké radě, vidět bys ji měl. Byl to pro mě spektákl, panoptikální svět. Divadlo! Sežral jsem to a moc se mi to líbilo, i když ne všemu jsem rozuměl. Ale nevadí, není nutné všechno chápat. Nicméně bylo jedno období, kdy divadelní kruhy včetně kritiky neuznávaly nikoho jiného než Morávka. A to je podle mě úplná hloupost, takhle adorovat jeden směr. Je v pořádku, že tu je, ale ať mi divadelní kritici netvrdí, že nic mimo něj není správné nebo nefunguje.

Sledujete divadelní kritiku?

Když na ni narazím, tak si ji přečtu, ale nezajímám se o ni. Pro mě je kritik divák. Odborní kritici ve mně vzbuzují lehkou nedůvěru. Přijede sem německý soubor s inscenací Macbetha, hrají to jen chlapi, jsou nazí, stříkají po sobě barvu, a od kritika se pak dozvím, že to je geniální. Já o takovémhle soudu ale dost silně pochybuju, když se vyjádřím jemně. Myslím si, že současné kritice chybí nadhled a objektivita. A hlavně úcta k práci a k těm, kteří dění na jevišti vytvářejí.

Jak se vyrovnáváte se situací, kdy jste na divadle nucen pracovat s režisérem, jehož styl vám nesedí?

Někdy velmi těžce a jindy nad tím mávnu rukou a společně s ostatními si řeknu, tak to s ním nějak vydržíme do premiéry a pak si to takzvaně ušijeme na sebe. Jenže zas tak moc si to ušít na sebe nejde, protože režisér vytváří celek a vy jste jen jedna jeho součást, nemůžete tudíž příliš stylem hraní vybočovat. Kdybych měl procentuálně vyjádřit, kolikrát jsem se vnitřně s režisérem hádal a kolikrát jsem se hádat nemusel, tak to bude tak šedesát ku čtyřiceti. A to si myslím, že je ještě hodně nadnesené skóre. Nejsem hádavý typ, ale někdy mě zkoušení stojí neúměrně mnoho energie, zvláště když je režisér tvrdohlavý. Herecká inteligence je vůbec od režisérů často podceňovaná, zejména od těch špatných.

Co myslíte hereckou inteligencí?

Mnozí režiséři nenaslouchají tomu, co jim říkáte, i když vy v tu chvíli víte, že to, co po vás chtějí, není zrovna nejlepší. Nesnáším despotické režiséry, kteří si trvají na svém a připadají si neomylní. Když je totiž za inscenací vidět jenom sám režisér, je to pak loutkové divadlo. Ale i herec je na zkouškách od toho, aby myslel, vytvářel, ne jenom režisér.

CÍTILI JSME ÚCTU,
VNÍMALI JISTÉ METY

Učil byste herectví?

Lámou mě k tomu už léta. Kdysi jsem učil krátce po JAMU, dělal jsem tam asistenta. Ozvala se i DAMU. Nemůžu. Nemám čas. Podle mě člověk, který učí, je za své studenty zodpovědný, a to si žádá adekvátní přípravu. Ale obdivuju ty, kteří učit jdou. Není to lehké, obzvlášť dnes.

Proč obzvlášť dnes?

V době mých studií bylo jasnou metou Národní nebo Vinohradské divadlo. Jistě že se herci vyprofilovali různě a netvrdím, že ostatní divadla jsou oproti těmto dvěma horší, nicméně jako mladí začínající studenti herectví jsme to viděli takhle. A cítili jsme úctu, vnímali jisté mety. Když dnes vidím, jak mladí herci nastupují v divadlech, točí, dabují, dělají v rozhlase a berou to vše jako samozřejmost, mnohdy i ohrnují nos, říkám si, dal bych vám dva roky na oblasti. Běžte se tam podívat. Mějte pětadvacet zájezdů za měsíc a mrzký plat.

Pro vás byl tedy školou pokory Šumperk?

Absolutně. Pamatuju si, jak tam herci fungovali, jak vstávali ve čtyři hodiny ráno, aby mohli v osm zahrát pohádku pro děti, dostat za ni pár korun, vrátit se zpátky do Šumperku a pak možná odehrát další pohádku v nějakém kulturáku, protože skoro ničím jiným se tam nedalo uživit. A večer představení nebo zájezd. Divadlo je obecně špatně placená dřina a na oblasti specielně. Pozitivní zpětné vazby jsou v naprosté menšině. Kdybych tohle říkal současným studentům herectví, tak se na mě budou dívat jak na blázna. Mrzí mě, že dnešní mladí nejsou pokorní a pořád remcají.

Nebál byste se učit?

Ne, proč? Proto, že bych se třeba s dnešními mladými adepty herectví mohl v mnohých názorech rozcházet? Asi by se to i stalo, ale já bych se s nimi nerozčiloval. Jen bych vyžadoval, aby mi nejdřív ukázali, co umí, a až potom diskutovali, hodnotili starší kolegy.

Uvažoval jste někdy o odchodu ze stálého angažmá?

Samozřejmě, že mě to napadlo. Hlavně ze soukromých důvodů. V angažmá jste jako vazal, když to řeknu ostře. Ohlásí se třeba ze dne na den změna inscenace na další večer, ještě se ale neví, jaká změna to bude, já mám na daný večer už domluvenou práci mimo divadlo a najednou netuším, jestli budu muset hrát a domluvené odvolávat. Možná bych si na volné noze i víc vydělal. Ve stálém angažmá ale zůstávám díky dvěma zásadním věcem. Jednak si tak udržuju řemeslo a za druhé jsem ten typ člověka, který má rád svůj hrnek na kafe na jednom neměnném místě.

Kde berete při svém pracovním vytížení energii?

Kde se dá – v práci, která mě pořád ještě baví, v energii své dcery, v naději, že svět bude i díky divadlu možná lepší. Ale to jsem asi blázen.

• Autor: Beata Parkanová
• Publikováno: 3. dubna 2011

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jiří Dvořák: Herecká inteligence je podceňovaná

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ