Jiří Heřman: Opera nemá ani zkušebnu
Jiří Heřman (1975) přišel do Národního divadla s nově ustanoveným ředitelem Ondřejem Černým v roce 2007 a měl tu s ním setrvat do roku 2013. Odešel předčasně ke konci loňského roku, když se odmítl podílet na spojování operních souborů Národního divadla (ND) a Státní opery Praha (SOP). Na nejprestižnější operní stolec dosedl sice ve správném věku, jenže do té doby nic neřídil a měl na kontě jen několik byť uznávaných režií. Zrekapitulujme, co ho v opeře Národního divadla potkalo.
Pamatujete si ideály, s nimiž jste do opery Národního divadla vstupoval?
Velmi dobře. Chtěl jsem pracovat s určitými inscenátory, pozvat české pěvce a dirigenty, kteří působí na zahraničních scénách a naplnit dramaturgické cykly. Usiloval jsem o repertoár částečně reprízovaný v blocích a o snížení počtu premiér, aby se soubor mohl soustředit na tvorbu, na kvalitu. Chtěl jsem prostě změnit podmínky v opeře Národního divadla tak, aby se alespoň trochu přiblížila chodem a kvalitou tomu, co jsem poznal v zahraničí.
Uměl jste si představit, co vás čeká?
Nikdy jsem nepůsobil v řídící funkci a šel jsem do toho po hlavě. Navíc když jste někde nový, nikdo vám hned neřekne, jak to v podniku chodí, informace jsem si musel shánět sám do posledního puntíku. Takže přes pečlivou přípravu jsem si leccos neuvědomoval a leccos jsem neznal.
Co vás překvapilo nejvíc?
Nedocenil jsem, co to znamená nastupovat uprostřed rozjeté sezony, např. že to vyvolá spoustu nedorozumění a konfliktů s minulým vedením, když jsem některé jejich připravované projekty zrušil. Jenže já měl pocit, že můj čas je velmi krátký a chtěl jsem co nejrychleji realizovat vlastní vize, s nimiž jsem do Národního divadla nastupoval. Začít za sebe, ne něco dokončovat za někoho jiného. Musím přiznat, že s dnešními zkušenostmi bych to řešil úplně jinak a můj vztah ke kolegům by byl ohleduplnější.
Nastupoval jste s přesně až puntičkářsky promyšlenými sezonami.
Ano. Pokud znáte svůj cíl, potom naplánovat tituly a umělecké směřování opery je poměrně jednoduché. Pak ale narazíte na zaběhnutý chod divadla, jste konfrontován s realitou a čelíte komplikacím s prosazováním toho, co jste si narýsoval. Zvláště když nejste svým pánem a musíte respektovat požadavky celého divadla.
Konkrétně?
Když chcete pozvat zahraniční inscenátory, ale třeba i bratry Formany nebo další české tvůrce, všichni vyžadují jediné: klid na práci, prostor, kde by se dalo zkoušet, a samozřejmě prvotřídní obsazení. Ani jedno jim v Národním divadle nemůžete stoprocentně poskytnout! Obsazení jsem konzultoval také s šéfdirigentem a naráželi jsme na věci hodně citlivé.
B. Martinů: Hry o Marii, ND Praha FOTO HANA SMEJKALOVÁ
Zřejmě máte na mysli vynucené odchody některých sólistů.
No jistě. Co máte dělat, když průměrný plat sólisty je dvacet tři tisíc korun hrubého a jedinou možností, jak tuto situaci řešit, bylo snížit úvazky a ušetřené prostředky přerozdělit mezi ty nejvytíženější a nejperspektivnější. Ale nejde jen o peníze. Národnímu divadlu prostě mnohdy nejsou poskytovány ani základní prostředky k tomu, aby mohlo vytvářet kvalitní operní produkce, aby se mohlo vyvíjet. Není o něj dobře postaráno.
To jste zjistil až poté, co jste nastoupil na místo šéfa? O tom se přece mluví léta.
Jistě, ale jak to opravdu je, poznáte, až když v takovémto prostředí začnete pracovat. Do té doby odmítáte uvěřit, že operní soubor nemá ani vlastní zkušebnu, kde by mohl kontinuálně zkoušet inscenaci, že nemá vlastní orchestrální sál a jediný prostor, co je k dispozici, se musí používat i pro režijní zkoušky. Proto mi například s manželi Herrmannovými, nebo s bratry Formany, nezbylo nic jiného, než vyrazit z Národního divadla ven a hledat prostory, kde by mohli nazkoušet premiéru. To mi přijde absurdní! Prvnímu opernímu souboru v republice chybí základní pracovní vybavení – nemá zkušebnu, kde může i s orchestrem v klidu a soustředěně tvořit! A to ani nemluvím o tom, že musíte neustále udržovat v kondici stávající repertoárová představení, tedy musíte je také někdy a někde „oprašovat“.
Státem jsou dotované pouze mzdy stálých zaměstnanců. Na provoz a nové inscenace, včetně smluv hostů, jsme si museli vydělat sami, tedy vlastně splatit to, co jsme začátkem roku dostali.
Na to si stěžoval už první ředitel Národního divadla František Adolf Šubrt! Vaši předchůdci se většinou podřídili „provozními“ inscenacemi, kdežto vy jste skoro o jiných než velkých, provozně náročných projektech neuvažoval.
Pokud máte možnost tvořit v Národním divadle, záhy se do tohoto výjimečného stánku zamilujete. Čím dál víc jsem přesvědčen, že Národní divadlo je místem významných společenských událostí, a jako takové by mělo zásadním způsobem promlouvat k dnešní společnosti. A věřím, že pokud má Národní divadlo takovým místem zůstat a plnit významnou uměleckou úlohu, musí lidem nabízet výjimečné projekty! Osobně mě vždy zajímalo jen divadlo, o němž jsem mohl říci: stálo to za to. Jiří Bělohlávek v jednom ze svých rozhovorů řekl, že jeho srdcem hýbe nejvíce okamžik, kdy se hudebník dotkne pravdivosti a kdy se objeví ryzí tvůrčí moment. Stejný pocit jsem měl v Národním divadle, když jsem připravoval Hry o Marii. V Bělohlávkově odpovědi spatřuji zároveň jeden ze smyslů současného divadla a umění.
Napřed je provoz, umění až pak, platí po desetiletí v ND.
Situace se v divadle hodně zlepšila zřízením funkce technicko-provozního ředitele, do které nastoupil Ing. Václav Pelouch. S ním, stejně tak i s pracovníky jevištního provozu a výroby, byla spolupráce vždy výborná. Václav Pelouch přivedl nového vedoucího dílen Pavla Hénika, který byl schopný s inscenátory, i zahraničními, pružně komunikovat a vést výrobu odpovědně a profesionálně navzdory všem časovým a finančním limitům. S úsměvem, který si už v tuto chvíli můžu dovolit, vzpomínám, jak jsem odešel s prásknutím dveřmi z ředitelské porady, kde mi vytýkali, že se navržené scény inscenací dlouho staví, že si nemůžeme dovolit kvůli zkoušení jeden večer nehrát, že inscenátoři musí ze svých požadavků slevit. Podobné připomínky jsem slýchával téměř na každé repertoárové poradě. Byly to hrozné boje.
R. Wagner: Parsifal, ND Praha FOTO HANA SMEJKALOVÁ
Co jste dělal, abyste je nemusel vzdát?
Když se pokoušíte o velké projekty, potřebujete schopný a spolehlivý realizační tým. Každý člověk v něm musí být samostatný, komunikativní a organizačně zdatný. Musí si také uvědomovat svůj díl odpovědnosti za 300 zaměstnanců opery, kteří potřebují dopředu přesně vědět, co kdy a kde se bude zkoušet, potřebují mít řád, který jim dodá jistotu v jejich nejednoduché práci. Musí být rovnocennými partnery i nejnáročnějšímu inscenačnímu týmu. Začali jsme sestavovat přesné plány s dostatečným předstihem, včetně dlouhodobého obsazování sólistů. Před mým nástupem se například vše řešilo jen na papíře, našemu týmu se ale podařilo prosadit zakoupení vynikajícího softwaru, který pro plánování a řízení v současné době využívá celé Národní divadlo. Nejdůležitější věcí při řízení je komunikace: všechny složky divadla konečně získaly jasný přehled, kdo kdy kde zkouší, která zkušebna je volná, kdo je kdy na jevišti. Toto sdílené plánování vyřešilo závažné problémy mezi soubory při přípravách inscenací i v běžném provozu.
Jenže sotva bylo hotovo, měla se připojit Státní opera Praha.
No právě! Při představě, že od ledna 2012 se bez jakékoli přípravy a náznaku koncepce na soubor Národního divadla nabalí další velký operní soubor, a já budu nucen ze dne na den uvádět v život špatně uchopené plány Ministerstva kultury, jsem se zděsil! Celých pět let jsem se naplno věnoval vedení opery Národního divadla, a přiznávám, bral jsem tu práci někdy až moc osobně. Pak z ničeho nic přijde úřední rozhodnutí, jen tak od stolu bez znalosti problému, a najednou je vše jinak.
„Depka?“
Naštěstí všechno špatné je k něčemu dobré. Dospěl jsem do stadia, kdy jsem pochyboval, jestli operní režie má vůbec nějaký smysl. Musel jsem se zastavit a zamyslet se. Myslím, že deziluze ostatně postihla celé zdejší operní divadlo. Pokud se nezačneme ptát, proč vůbec divadlo děláme, potom se asi opravdu operní divadla časem vyprázdní. Dospěl jsem do stavu, kdy už jsem neměl vůbec chuť a energii cokoli vytvářet. Vlastně už jsem nechtěl vůbec nic. A když mám nyní možnost v Plzni režírovat Fausta, čehož si nesmírně vážím, pomalu, krůček po krůčku sám sebe přesvědčuji, proč to vůbec mám dělat. Zjišťuji, že to nakonec smysl má a že záleží v první řadě na lidech a na jejich přístupu. Je to pro mě hodně důležitá zkušenost, v běhu Národního divadla na takové zamyšlení nebyl ani čas.
Luděk Vele (Purkrabí) v inscenaci Jakobín, ND Praha FOTO HANA SMEJKALOVÁ
Proto nesouhlasíte s transformací?
Nevidím její smysl. Došlo k násilnému spojení dvou operních souborů, které na to podle mého nebyly vůbec připraveny a navíc měly zcela odlišný způsob umělecké práce, zcela jiný vývoj. Víc než o nějaký „program“ jde o navyklé stereotypy, o pracovní návyky a zvyklosti, ty by se musely prolnout, nestačí jen mechanicky propojit instituce.
Rozhodnutí o fúzi divadel předcházely v roce 2010 první výrazné škrty v příspěvkových organizacích ministerstva kultury – jak se to projevilo v opeře Národního divadla?
V roce 2010 jsme především netušili, že se na ministerstvu o něčem takovém jako je fúze divadel reálně uvažuje. Rok 2010 byl naprosto krizový a pro mě nastalo období velkých kompromisů. A nešlo jen o škrty v opeře, začalo to snižováním stavu techniky – máte jedno jeviště pro tři soubory a ještě uberete síly na jeho obsluhu? Měl jsem pocit, že najednou nejde vůbec nic, že buď všechno odvolám, nebo na čtrnáct dnů divadlo zavřu a bude se jen zkoušet, což není možné vzhledem k požadovaným výnosům, které musí Národní divadlo dosahovat. Dozvídal jsem se nové a nové varianty seškrtaného rozpočtu opery v době, kdy se už prodávalo předplatné a byly závazně nasmlouvány inscenační týmy.
Nebylo to na demisi?
Nepoložili jsme to. Když něco budujete tak dlouho, nevzdáte se hned, jak začne jít do tuhého. Uvědomovali jsme si velmi dobře naši odpovědnost tvořit a hrát i za těchto podmínek. Předplatné bylo již prodané. Oporou mi byla celá umělecká správa včele s Janou Horčičkovou, ekonomkou Dagmar Dominovou a šéfdirigentem Tomášem Netopilem. Změnili jsme dramaturgické plány a všechno osekali tak, abychom s rozpočtem vyšli. Nejhorší bylo, že jsme neměli peníze na dohodnuté hosty, a od té doby už skoro na žádné zahraniční inscenační týmy. Sezona 2010–2011 byl prostě výbuch, a to jsme ji měli poskládanou z výborných projektů: Ariadna a Slavík, Nápoj lásky, Parsifal, Z mrtvého domu.
Gut-Brit Barkmin v titulní roli opery B. Brittena Gloriana, ND Praha FOTO HANA SMEJKALOVÁ
Pak jste od kritiky schytal, že v sezoně 2010–2011 chyběl český titul.
Změnit zcela dramaturgii z měsíce na měsíc dost dobře nejde. A potom, proč bych mechanicky měnil jeden český titul za jiný český titul? Všechno jsme dělali z nějakého důvodu, každá položka byla projektem, který měl smysl. A v průběhu „finanční krize“ to bylo tak hektické, že jsem jen rušil nejdražší projekty, a samozřejmě také ty, které by si na sebe „nevydělaly“. Až další sezonu bylo možné dramaturgii přizpůsobit nové finanční situaci.
V obecných představách má opera Národního divadla vysoký rozpočet a nějaké škrty v rozpočtu by měla snadno vykrýt, nebo ne?
Státem jsou dotované pouze mzdy stálých zaměstnanců. Na provoz a nové inscenace, včetně smluv hostů, jsme si museli vydělat sami, tedy vlastně splatit to, co jsme začátkem roku dostali.
Kolik jste dostal na provoz?
Na provoz v roce 2011 jsme měli zkalkulované náklady ve výši 68 milionů. Zároveň jsme však museli splnit roční výnosy ve výši 76 milionů. Museli jsme tedy vrátit o 8 milionů víc, než jsme dostali. I přes veškeré průběžné škrty a změny ve financování se nám podařilo tvrdé podmínky splnit. Kalendářní rok 2011 jsme úspěšně končili s výnosy dokonce o tři miliony vyššími, než jaké jsme měli v plánu.
Na penězích asi ztroskotalo také úsilí přivést do nějaké role Magdalenu Koženou?
S Magdalenou Koženou jsem se sešel v roce 2007 v Paříži, tam jsme se spolu snažili nalézt nějaký vhodný projekt. Domluvili jsme se na Händelově barokní opeře Ariodante. S externím orchestrem a specialisty na starou hudbu to byla poměrně nákladná záležitost. Po finančních škrtech jsem v roce 2011 místo Ariodanta nasadil „nízkorozpočtového“ Jakobína. S Magdalenou Koženou jsme alespoň provedli dva velmi úspěšné koncerty. Hodně si cením toho, že se podařilo do Národního divadla přizvat další významné české umělce, kteří s velkými úspěchy vystupují v zahraničí a podle mne mají pracovat i tady. Mám na mysli především Tomáše Netopila, Tomáše Hanuse, Jakuba Hrůšu, Roberta Jindru, Marko Ivanoviće, Zbyňka Müllera, z pěvců Martinu Jankovou, Simonu Houdu Šaturovou, Dagmar Peckovou, Adama Plachetku a Jana Martiníka.
Kolik stojí v Národním divadle premiéra?
Hodně laciná inscenace Jakobína nás stála půldruhého milionu, ale tu už jsem dělal s vědomím, že musím šetřit, kde se jen dá. Jakobína jsem sice dlouhodobě plánoval, ale na repertoár přišel v té chvíli právě proto, že byl laciný.
Jakobína považuji za podařenou a pro Národní divadlo důležitou inscenaci, a myslím, že se na něj i chodí, nebo ne?
Docela ano, i když poslední dvě reprízy navštívené moc nebyly. Jenže prodaná představení jsou především věcí marketingu. A tím otevíráme další podstatný problém: Ondřej Černý počítal s větší samostatností uměleckých souborů, měly mít víc kompetencí, takže si také měly samy zajišťovat propagaci a marketing, což je mnohem účinnější způsob, než když se to provádí centrálně. To ovšem vyžadovalo další pracovní síly a především mzdové prostředky, které prostě nebyly.
Třeba tohle je asi neřešitelné bez důsledného rozdělení divadla na samostatné „podniky“.
Máte pravdu, opravdu efektivně by to mohlo fungovat jen tehdy, pokud by si soubor zajišťoval sám úplně všechno, včetně podstatné části obchodní činnosti.
Ondřej Černý o důsledcích jen omezené autonomie souborů myslím dobře věděl, přesto jí přizpůsoboval i nařízenou transformaci.
Já „transformaci“ v této podobě odmítám právě proto, že se jasně neřeklo, co má vyřešit a jak to má vyřešit. Z celé záležitosti se stala neřízená střela, i když si velmi dobře uvědomuji, že se mnoho lidí z Národního divadla opravdu snažilo celou záležitost zvládnout. Transformace převálcovala a rozložila téměř vše, co jsem pět let v opeře ND budoval. Nemohu to nebrat osobně. Chceme „nastavovat procesy“, a nevíme proč a jak. Procesy se nenastaví ze dne na den jedním úředním rozhodnutím, ale každodenní konkrétní prací. Kdyby zřizovatel alespoň tušil, co obnáší řídit a odpovědně vést divadlo, nemohl by bez předchozí důkladné přípravy spustit něco takového! Myslím si, že ve skutečnosti o divadlo jako takové vůbec nešlo a je mi z toho smutno.
Ale proč se Ondřej Černý tak ochotně vracel k předlistopadové zbytnělé podobě Národního divadla o pěti scénách připojením Nové scény a Státní opery Praha?
Bavil jsem se s Ondřejem o tom, že opera Národního divadla potřebuje získat prostor, že nemáme peníze na to něco si pronajímat. Pro něho logickým řešením bylo připojení SOP. Jenže to náš problém neřeší, zůstaly dva soubory a nadále se zkouší tam, co dřív. Já jsem navrhoval vytvořit novou zkušebnu opery v Anenském klášteře. Byl jsem úplně unešený novým baletním sálem, který se tam nachází, a ptal jsem se, proč něco takového nemá opera? Můj nápad spláchla transformace, pak už se mluvilo jen o slučování. Chtěl bych připomenout, že před transformací byla k Národnímu divadlu připojena ještě Nová scéna – Ondřej Černý nás šéfy tenkrát svolal a my se shodli na tom, že je třeba Novou scénu zrekonstruovat. Potom ji budeme rádi využívat jako další alternativní prostor. Já jsem uvažoval o tom, že bych tam obnovil myšlenku někdejšího Bušení do železné opony. Jenže k rekonstrukci nedošlo, nebyly peníze. Na všem se šetří, vše se slučuje, ale ochota do něčeho investovat není.
Pozitivní závěrečné slovo?
Snažil jsem se tříbit a cizelovat práci ansámblu a dát poetiku opeře Národního divadla. Jsem optimista, snad se to podařilo.
Komentáře k článku: Jiří Heřman: Opera nemá ani zkušebnu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
