Jiří Hraše
Snímek archiv
Jiří Hraše
16. 7. 1930 Praha – 26. 1. 2012 Litoměřice
Režisér. Po maturitě na gymnáziu se stal hercem Vesnického divadla (1949/50), ale záhy začal studovat režii na DAMU, kterou absolvoval v roce 1954. Následující rok zůstal na DAMU jako asistent, dále pracoval jako vedoucí Osvětové besedy na Praze 10, absolvoval také umělecké turné po Slovensku s kouzelníkem Kellnerem, působil jako metodik v Městském domě osvěty v Domažlicích a byl i inspektorem pro kulturu v Praze 10. V roce 1960 se stal režisérem Českého rozhlasu, kde se jako režisér podílel například na cyklu Avantgarda bez legend a mýtů nebo na rekonstrukci snímků z díla E. F. Buriana. V roce 1970 musel s nastupující normalizací rozhlas opustit. I nadále se však věnoval režii a teorii a praxi uměleckého přednesu. Stál u zrodu Poetické vinárny Viola (1963) a psal a režíroval pro Lyru Pragensis. V 90. letech přednášel budoucím novinářům na Fakultě sociálních věd. Aktivně pracoval ve Sdružení pro rozhlasovou tvorbu, díky němu vycházela revue Svět rozhlasu. Angažoval se ve Společnosti bratří Čapků, byl aktivním členem porot přehlídek uměleckého přednesu a amatérského divadla, je autorem řady odborných studií a mnoha rozhlasových scénářů. V roce 2002 získal Cenu generálního ředitele za celoživotní práci pro Český rozhlas.
Snímek archiv Amatérská scéna
Komentáře k článku: Jiří Hraše
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
Dovoluji si počítat se mezi přátele pana Jiřího, jakkoli jsme si nikdy nepotykali a číší společně vypitých také nebylo mnoho. 14 let, to byl už rozdíl generační, on Protektorát jako puberťák zažil, já se na jeho konci teprve ukrývaně narodil.
Byl to mimořádně kurážný mladý muž. Po maturitě, koncem 40. let, nastoupil jako elév přímo do divadla, teprve pak začal studovat na DAMU. Jeho předstih přede mnou se časem spíš zvětšoval než zmenšoval. Zatímco on spoluzakládal Violu, já v ČKD Sokolovo montoval diesel lokomotivy pro SSSR, zatímco on avansoval na funkci uměleckého vedoucího hlasatelů ČsRo, já jako zmobilizovaný pomocný dělník — zámečník strážil západní hranici v Dukle Holýšov (už to snad dnes není tajuné:-).
Teprve potom se to začalo srovnávat. Zatímco jeho vyloučili z KSČ a v zápětí vyhodili z ČsRo (jako tolik jiných, kupř. můj tehdejší profesor na KDV FFUK Jan Kopecký prostě přišel o „pracovní knížku“), já dostudoval 1972 divadelní vědu.
„Normalizaci“ jsme prožili podobně. Ani jeden se ke své profesi pořádně nedostal, oba jsme paběrkovali. A oba si po Listopadu snažili vše profesionální vynahradit.
Zde chci vyslovit svůj hluboký dík za to, že jako teprve začínajícího (už padesátiletého!) rozhlasového kritika (začátek na popud také již zesnulého kamaráda Jiřího Cieslara jsem začal pravidelně psát o rozhlase do Literárních novin a posléze na popud J. Koláře i do Divadelních novin) mně velice nenápadně a taktně prováděl zákonitostmi neznámého média, přitáhl ke spolupráci (nikoli členství!) se Sdružením pro rozhlasovou tvorbu, ke spoluúčasti na jeho aktivitách ať už konferencích, seminářích, sbornících atd., prostě byl mi příkladem nezištné práce pro prvorozeného, ale odstrkovaného bratra televize: rozhlas je vlastně takový Ezau v elektronickomediálním světě.
Zemřel mi přítel, a tak nevím nic lepšího, než jít a pokusit se alespoň trochu to zející prázdno, které po něm na mnoha místech zůstalo, svými skrovnými silami zaplnit. Jako teoretik a kritik jsem podal přihlášku do Sdružení pro rozhlasovou tvorbu. Myslím, že ho to potěší.
19.02.2012 (17.04), , Trvalý odkaz komentáře,