Jiří Nekvasil
(1962) Absolvent operní režie na HAMU, spoluzakladatel Opery Furore a Opery Mozart, bývalý umělecký šéf Státní opery Praha a opery Národního divadla. Od 1. ledna 2010 ředitel Národního divadla moravskoslezského.
Co vás přivedlo k divadlu
Do divadla jako instituce mě přivedl otec, který léta působil v ostravské opeře, byl výborným operním režisérem. Stalo se tak v podstatě z nutnosti, v předškolním věku. Občas nebylo hlídání či školka, tak jsem se dostal na operní zkoušku, kde jsem si mohl hrát v koutě či se dívat, ale nesměl rušit. Později do hlediště na dopolední a odpolední představení, když šel táta na dozor. A nakonec na jeviště jako statující dítě. Svou profesionální dráhu (tj. první honorář za umělecký výkon) jsem nastoupil v roce 1968 jako kluk v Prodané nevěstě (Spaste duši, medvěd se utrh’!).
Největší umělecký zážitek
Jeden asi nejsem schopen říci, ale velkých zážitků jsem naštěstí několik zažil a věřím, že zažiji. Je to pro mne hnací motor, setkávat se s uměleckými díly, která mne přesahují! Namátkou několik z posledních let, ke kterým se vracím: Ostravské dny (festival nové a experimentální hudby) 2011, 2013, 2015, návštěva galerie Prado v Madridu, výstava René Magritta ve Vídni, Kouzelná flétna režiséra Barrie Koskyho v Komické opeře v Berlíně, inscenace Parsifala v Lyonu, Vojna a mír z vídeňského Burgtheateru přivezená do Prahy na PDFNJ, Daniel Barenboim s Berlínskou filharmonií v roce 2006 ve Stavovském divadle. A ty dávnější? Třeba Svět včerejška Stephana Zweiga anebo Felliniho Sladký život.
Osobnost minulosti nebo přítomnosti, se kterou byste rád zašel na kus řeči
Bohuslav Martinů, Woody Allen, William Shakespeare. Zajímá mě jak jejich tvorba, tak život a názory. Rád bych se s nimi potkal v době, když jim bylo tolik, co je mi teď. Pobavit se s nimi jako s vrstevníky, kteří už mají něco za i před sebou. Otázek bych měl spoustu.
Hra/námět, který vás přitahuje a který byste chtěl zpracovat
Wagnerův Parsifal či celý Ring, to jsou pochopitelně pro mě velké výzvy, hraničící s chtíčem, na které máme příliš malé jeviště i rozpočet. Zatím jsou uloženy ve složce ambiciózní sny.
Umění (výtvarné, literatura, film, hudba), které máte rád a kterému se naopak vyhýbáte a proč
Zajímají mě veškeré v otázce jmenované druhy umění. Divadlo, a opera ještě více, se dotýkají všech a v různé míře využívají z každého, čeho je pro sdělení třeba. O to více se snažím sledovat všechny. Zásadní je pro mě čím dál víc a více výtvarné umění, zejména jeho dvě hlavní média – obraz a socha, tvorba 19. a 20. století. Ale všichni velcí mistři od středověku, přes renesanci a baroko. Film, hudba a literatura a jejich velká díla minulosti a současnosti jsou pro mne neméně důležité. Ve výtvarném umění se ve větší míře vyhýbám přeceňování akčního umění a konceptů, zcela se vyhýbám akčním filmům, hororům a velké části sci-fi. V knihách mě míjí fantasy a detektivky…
Historická či současná osobnost/divadelní/filmová/literární či reálná postava, která je vám citově nejblíže a – naopak – která je vám vzdálená
Neumím zvolit jednu, celá řada je pro mne inspirativní. Rád čtu paměti a vzpomínky tvůrců a myslitelů! Snažím se v jejich osudech najít klíč k pochopení jejich doby, uvažování, myšlenkovému světu a skrze ně i k naší současnosti, sobě a svému aktuálnímu počínání a uvažování.
Velmi vzdáleni jsou mi nositelé zla! V prvním sledu mě napadá Stalin, Hitler, Husák a celá jeho normalizační parta. A jim podobní!
Rostlina/zvíře/kámen/planeta, které máte v oblibě či obdivujete
Mám rád lesy a jejich zákoutí a scenérie – stromy, keře, trávy, kameny, lesní potoky a tůně – obrazy a prostory, které umějí vytvářet. A naše dvě bílé kočky jménem Ginger a Fred!
Etické či jiné hranice, za které byste jako tvůrce (ředitel) nešel
Pro mě jako režiséra je vždy etická hranice odpovědnost vůči autorovi a jeho dílu, které inscenuji. Aby inscenace hovořila dnešním jazykem, dílo vyložila, s vědomím souvislostí i společenskými posuny dneška, ale aby je nedeformovala. Divadlo by mělo být mimo jiné i etickým prostorem jako takovým. Nechci tuto jeho funkci příliš přeceňovat, ale ani podceňovat. Pro mě je nepřípustné (a věřím, že ta doba už nenastane), aby divadlo bylo součástí politické propagandy a ideologických lží, propagovalo takto zlo a společenské násilí, ale i duchovní a estetickou prázdnotu mající většinou podobu velkovýpravných kýčů. A druhý extrém, aby osobní tvůrčí exhibice a touha šokovat nešly za hranice lidské důstojnosti.
Asi největší etická hranice je vědomí, že jsme v dané chvíli – v inscenaci i v divadelním provozu – udělali vše nejlépe a nejpoctivěji, jak jsme v danou chvíli mohli a uměli. Že jsme nic vědomě neodflákli a řekli si: Takhle to stačí.
Divadelní sen
Řadu snů – tím myslím hlavně titulů, se kterými jsem se jako tvůrce chtěl potkat a potkal, jsem si splnil a plním. A doufám, že tomu bude i nadále.
Kým/čím byste byl, kdybyste se nevěnoval divadlu
Byl bych, doufám, stále režisérem, když ne divadelním, tak dokumentárních filmů o umění, hudebních a operních filmů a hudebních programů pro televizi (to už jsem koneckonců dělal), asi by mě bavil i hraný film. Ale divadlo a divadelní myšlení by ve všem byly asi někde přítomny!
…
Plus: Zajímá vás umělecká reflexe?
První odpověď, co mě napadá, je: Umělec nepotřebuje kritiku, ale pochvalu! Navíc má radost, když ho v kritice někdo pochopí a popíše to. Samozřejmě dobrá kritika či cena jsou dobré PR, zejména pro divadlo jako celek, vůči divákům i vůči zřizovateli.
Mám pocit, že dnešní reflexe divadla je spíše na úrovni zpravodajsko-dojmologické. A je v ní hodně osobních priorit. Chybí mi fundované rozbory inscenací, jaké například vycházely v šedesátých letech v Divadelním ústavu, a hlavně bytostně chybí teoretické, pronikavé, inspirativní myšlení o divadle. Myslím, že si ho i české divadlo současnosti zaslouží!
Komentáře k článku: Jiří Nekvasil
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
