Jiří Rajniš: Na vysněné role jsem měl štěstí
Je ho kus chlapa. Teprve bližší kontakt a pohled do zkoumavých očí prozradí, že je to také ještě dost kluk. Snoubí se v něm cílevědomost, schopnost „tahu na bránu“ se zdrženlivostí, selská bezprostřednost s aristokratickou noblesou, komik a rozzlobený muž. Hovoří mírným témbrem medové barvy a zpívá mohutným barvitým hlasem, barytonem, který vede s lehkostí a technickou erudicí zcela ve službách krásy interpretovaného díla. Ve 26 letech se stal sólistou mladého ansámblu drážďanské Semperoper, což se v operním světě rovná kariéře snů. V současnosti zde ztvárňuje např. Schaunarda v Bohémě – stejně jako v Liberci. Působí v Coburgu či Řezně. Hostuje rovněž v Národním divadle (např. Massenetův Werther) a nevyhýbá se ani spolupráci s ostatními kvalitními českými scénami. V Liberci zahájil úspěšnou spolupráci Pucciniho Bohémou, v současnosti se na Jiřího můžeme těšit v překrásné roli hraběte Luny v Trubadúrovi G. Verdiho – to těšení je zjevně oboustranné. Summa sumarum: Jiří Rajniš je jedním z těch, kteří byli stvořeni pro divadlo…
Je ho kus chlapa. Teprve bližší kontakt a pohled do zkoumavých očí prozradí, že je to také ještě dost kluk. Jiří Rajniš je jedním z těch, kteří byli stvořeni pro divadlo… Foto Jakub Chundela
Různými cestami lze dojít do světa opery. Jaká byla ta Tvá?
Bylo to v brzkém věku a mělo to vlastně jednoduchý a rychlý spád. Moji rodiče jsou oba povoláním operní pěvci. (Tatínek, Jiří Rajniš st., v současnosti rovněž úspěšně hostuje v Liberci, v současnosti v Čajkovského Panně orleánské. Poznámka redakce). U mě to nastalo podstatě okamžikem, kdy rodiče byli nuceni být v angažmá dennodenně a bylo tehdy obtížné umístit mě ve školce, tak jsem trávil čas s nimi v divadle. Drobné útržky se mi vybavují už z jejich prvního působení v Opavě, kdy mi byly méně než čtyři roky. Divadelní prostředí mě pohltilo prakticky hned. Dělaly se tam velmi poctivé klasické režie a v této době jsem jako dítě začal vše z divadla napodobovat. Pamatuji Rigoletta režisérky Švandové – v krásném stylu a s krásnou výpravou, kde můj táta zpíval již ve svých jednatřiceti letech tuto fantastickou ústřední roli. Prosil jsem ho, aby mi půjčil z rekvizitárny žezlo, abych si mohl na divadlo hrát. U babičky na statku jsem pak inscenoval scény z Rigoletta, půjčoval jsem si skleničky, blůzky, maminčiny paruky, dokonce jsem jednu, kterou používala v operetě, ostříhal, abych s ní pak pořádal představení pro babičku. Fascinovala mě nejen hudba, ale divadlo jako celek. A Rigoletto je dodnes mojí srdeční záležitostí.
A hudební kořeny ve vaší rodině jsou hlubší?
Ano, je to tak. Můj dědeček z maminčiny strany nejen fáral do dolu, ale jako druhé zaměstnání hrál v kapele, která v té době spolupracovala s Marií Rottrovou a Věrou Špinarovou, takže už moje maminka vyrůstala v hudebním prostředí a je hudebnicí již od svých pěti let. A půjdeme-li ještě dál, strýc zmíněného dědečka byl žákem Leoše Janáčka na varhanické škole v Brně.
Byls´ tedy pro svět hudebního divadla přímo předurčen. Ale co kdyby Tě, nedej bože, nadobro opustil hlas?
Samozřejmě bych z toho štěstím neskákal, ale když jsem se dal na profesionální operní dráhu, začal jsem i o těchto možných úskalích přemýšlet. Tím, jak jsem byl od dětství divadlem pohlcen jako celkem, bavila mě scénografie, prostě celkově výtvarná složka, lákala mne také operní režie. Na konzervatoři jsem pak vystudoval herectví činoherní. Těmito cestami bych se asi vydal.
Snoubí se v něm cílevědomost, schopnost „tahu na bránu“ se zdrženlivostí, selská bezprostřednost s aristokratickou noblesou, komik a rozzlobený muž. Foto Jakub Chundela
Jaký bys asi byl operní režisér…?
Rád bych dělal divadlo v některých věcech klasicky. Samozřejmě to, čemu diváci zkráceně říkají moderna, mám také rád, když to má hlavu a patu. Ale ten dříve běžný velmi klasický přístup ve mně pořád zůstává. Asi bych jako režisér chtěl světu a divákům ukázat, že lze jít operní cestou i trochu nazpět a navázat na to hezké co jsme už zbytečně zavrhli. Rád bych navázal na tradiční linii, kdy Mantova je Mantova a domy jsou domy. Vím, že třeba v menších divadlech to s klasickou velkou výpravou úplně nejde – dělat inscenace ve stylu Zeffirelliho, ale jako režisér bych se asi chtěl inspirovat touto cestou.
Co by sis rád zazpíval, kdybys byl jiný hlasový obor, třeba sopranistka?
Tak na takovou otázku jsem nebyl nikterak připraven, ale baví mě nad tím přemýšlet. Kdybych byl např. soprán, tak by mě strašně zajímala Rusalka. Jako mezzosopranistku by mě samozřejmě jako všechny mezzosopranistky lákala Carmen. Kdybych byl bas, tak by mě určitě zajímaly velké kusy od Verdiho nebo Donizzetiho, např. Mefistofeles, Filip II. apod. Ale šel bych asi po těch rolích, které jsou motivující nejenom tím, jak je postava napsaná po hudební stránce, ale i svým dramatickým zasazením.
Existují role, ke kterým sis musel svůj vztah nějak složitěji hledat?
Vždycky, když „přičichnu“ k nějaké roli, která není úplně můj favorizovaný žánr, tak se s ní snažím popasovat způsobem stejným jak u zpěváků, tak činoherců, prostě se pokusit se s hrdinou vnitřně ztotožnit. Případná averze k roli pak odpadne – jinak bych ji ani interpretovat nemohl. Snažím se nicméně sympatie hledat v repertoáru mně hlasově blízkém. Do budoucna by to měla být díla italského belcanta, až budu starší, pokud mi hlas dovolí, bych se rád soustředil na Verdiho opery. V tom ohledu mne velmi potěšila další nabídka z Divadla F. X. Šaldy, a to ztvárnit hraběte Lunu v Tubadúrovi. Plní se mi zde sen, protože jsem se vždycky chtěl orientovat na verdiovský repertoár a Luna patří ke stěžejním rolím pro dramatického barytona. Já zde mám možnost ztvárnit jej jako historicky nejmladší český interpret, ve 28 letech.
Hovoří mírným témbrem medové barvy a zpívá mohutným barvitým hlasem, barytonem, který vede s lehkostí a technickou erudicí zcela ve službách krásy interpretovaného díla. Foto Národní divadlo
Zůstaňme na chvíli u Tvých operních rolí: Jaké jsou další z kategorie „vysněných“ a proč?
Dále je to jednoznačně Rigoletto, což však na rozdíl od Luny opravdu mohu ztvárnit až v pozdějším věku, určitě také Jago ve Verdiho Ottelovi. V zásadě jsem na vysněné role, které mladý baryton může zpívat, měl docela štěstí, otevřely mi bránu kariéry, v mém případě především zahraniční. Jednou z nich byl Don Giovanni, jehož jsem měl možnost ztvárnit ve Stavovském divadle, který mě přes svou náročnost vnitřně uspokojil, vysloveně jsem se v něm vyžil, zároveň mi tato role otevřela brány do zahraničí. Potom přišel Oněgin, také vysněná role pro mladého barytona. Věřím, že můžou přijít i nabídky na role, které zatím neznám, a které mě pohltí tak, že o nich budu mluvit jako o svých rolích životních.
Zdáš se být na své umělecké cestě sympaticky rozvážný – jsi často nucen role také odmítat?
V mém prvním angažmá v Landestheater Coburg jsem dělal Pucciniho Bohému v režii Brigitte Fassbaender, v té době jsem odmítl ve svých čtyřiadvaceti letech roli Marcela, na kterou mám dle mého soudu ještě čas. Ve finále jsem byl rád, protože ze Schaunarda, kterého jsem obdržel, se podařilo udělat velmi plastickou a v dobrém slova smyslu komickou postavu. Nyní tuto roli hraji v nejstarší inscenaci uváděné v drážďanské Semperoper a také v nádherné Bohémě v Liberci. Druhá role, kterou jsem odmítl, byl v Ostravě Gianni Schicchi, ačkoli je to jedna z mých vysněných rolí, ale já prostě tušil, že to chce počkat, nechtěl bych vypadat před kolegy směšně, kdybych měl dělat někomu otce. Takových rolí je určitě víc, dávám si na ně pozor, ale zatím jsem se setkal s intendanty a manažery, kteří jsou v tomto rozumní a přesně vědí, co je pro umělce v tom konkrétním věku vhodné.
Tvé hostování v Liberci po úspěšné Bohémě a v současnosti prací na Trubadúrovi pokračuje. Jak bys libereckou spolupráci ohodnotil?
Liberec mi prostě přináší umělecké radosti. Zdejší opera v posledních letech velmi stoupla v umělecké autoritě a pro mladé umělce je po hudební i režijní stránce inspirací. Těším se na každé zdejší provedení Bohémy, má například nejnádhernější kostýmy, Schaunard zde není odbyt žádnou „lacinou blůzičkou“, je to krásné, klasické, mám radost, že se na jevišti sešla skvělá parta mladých lidí. Zcela jiným druhem inspirace je Verdiho il Trovatore. Je to romantický rytířský epos, jehož postavy jednají neobyčejně emotivně, což je v té fantastické hudbě skvěle obsaženo. Těší mne obecně, jakým způsobem se v Liberci opera dělá. Je to křehké zboží, opravdu se nestává, aby nějaké krajské město mělo soubor takové umělecké úrovně. Divadlo si konec konců všude zaslouží, aby se dělalo dobře, ať je to Liberec nebo třeba Metropolitní opera, všude se musí zpívat a hrát se stejným nasazením, všude se musí zkoušet se stejným zápalem, potom to má smysl. Bohužel si to mnozí uvědomí až s odstupem času.
Komentáře k článku: Jiří Rajniš: Na vysněné role jsem měl štěstí
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
