Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Jiří Schmiedt: Slunce zapadá jak nebesa krásných křídel (No. 10)
V iDN vycházel letos letní seriál, v němž herec a režisér Jiří Schmiedt (1948) vzpomínal na své dětství a divadelní působení do roku 1989 (vzpomínky původně vyšly v roce 2013 v libereckém nakladatelství Bor pod názvem Slunce zapadá jak nebesa krásných křídel). Části, jež se týkaly jeho aktivit po roce 1989 a především obsáhlým kapitolám o vzniku a historii inscenace Hrdý Budžes, kterou Schmiedt režíroval, jsme chtěli věnovat pokračování seriálu příští léto. Vzhledem k tomu, že se od ledna 2025 redakce Divadelních novin zcela promění, domluvili jsme se s autorem, že tyto části vydáme jako předvánoční seriál, který bude vycházet opět každou neděli.
Začínáme netradičně ve čtvrtek 7. listopadu, kdy – v roce 2002 – měla inscenace Hrdý Budžes, adaptace románu Ireny Douskové, premiéru v Divadle A. Dvořáka Příbram. Z inscenace se záhy stal divácký hit. Hlavní představitelka Barbora Hrzánová další rok dostala Cenu Thálie za ženský herecký výkon v roli hlavní představitelky Helenky Součkové, inscenaci natočila ČT a hraje se – nyní pod hlavičkou Divadla Kalich – dodnes.
Vladimír Hulec
Sen přichází pomaličku, a vy ani nevíte, že přichází, a dlouho, dlouho ho neberete vážně.
Po premiéře Pohádky o líných strašidlech (20. listopadu 2001 na Malé scéně – pozn. red.) se v Příbrami zjevila Irena Dousková, nevlastní dcera nedostudovaného herce Jaroslava Pešiceho, který dělal v divadle šéfa, protože tam byl už od školy, tedy velmi dlouho. Dousková mi dala text, jestli mám zájem to zrežírovat, že to už bylo u Honzy Borny, ale že von to dělat nechce, že by se to muselo přepsat, a na to on nemá čas.
Douskovou jsem znal od malička, i její maminku. Za sociku nás seznámila Jana Březinová. Je to odvážná žena, která se soudila s divadlem v Příbrami, když ji komouši vyhazovali, a je tak hrdinkou Hrdého Budžese. Dělal jsem s ní po revoluci Modrého anděla, co napsal můj profesor z JAMU Milan Uhde, a byla vynikající, ale byla to její labutí píseň. Škoda.
S Irenou jsme se párkrát nad textem setkali a ona si vymohla, že dramatizaci udělá sama. Bylo zjevné, že tomu moc nerozumí, a tak přinesla hru na čtyři hodiny, což bylo moc dlouhý. A pak přinesla textů na tři hodiny, ať si s tím dělám, co chci, neb ona s tím už nic dělat nebude, ale Karla Kryla tam nechce. Tak jsem ho tam dal dvakrát, protože je to totiž můj hrdina.
Naštěstí jsem znal starou dobrou dramaturgyni Jarmilu Drobnou-Černíkovou, která mi udělala takovou dramaturgii hry, že jsem jen čuměl. To byla trefa, vo který Dousková dodnes nemá ani šajn. Divadlo jí dalo 2000 Kč, ale musela si pro ně přijet do Příbrami. Vo berlích.
Na jednom jsme se s Douskovou shodli, že hlavní roli bude hrát Bára Hrzánová, tedy jestli to veme. Vzala to, a tak jsme jeli Hrzánovou představit do Příbrami.
Pršelo, já čekám s autem u Jiráskova mostu a matka Hrzánová letí v dešti se synem Toníkem, který svírá v ruce luk a šíp. Tak, to je ta naše hvězda. Docela jsem ji litoval. Ale už jsme v divadle, Pešice omlouvá ředitele Slance, že na nás nemá čas, kafe na pohoštění už není, a tak rychle datum premiéry, ten plakát Lomový se musí předělat, z Husáka si srandu dělat nebudete, byl to přeci prezident. A na shledanou, jedu na chalupu. Pozval jsem Báru a Toníka na smaženej sejr a docela smutný jedem z gubernie do hlavního města.
* * *
24. června 2002 byla v Nuslích jakási oficiální čtená zkouška. Text sice Douskovou nepřipravený, ale za její účasti. Velmi se jí nelíbí loutky, a proč ti dva jsou jako klauni? Naprostá nedivadelnost autorky mě až šokuje, ale mám dobrou dramaturgyni, a tak se nebojím a jdu do toho.
9. září zkoušíme naostro. Text mám skoro připravený, vím, co chci, a mám maketu scény. Bude se to hrát v bedně od uranu. A budou tam dvě velký loutky, on a ona. Překrásně je vyřezala ze dřeva Zuzana Charouzová, který jsem svěřil i návrhy kostýmů. A čtený zkoušky budou u mě v bytě na Vinohradech. A to vyšlo.
Měsíc jsme se scházeli na 4–5 hodin u nás doma, já jsem jim vařil čaj a sobě kafe a Hrzánová byla skvělá. Ještě nikdy jsem nepracoval s tak invenční herečkou, která má i dramaturgické schopnosti. Velmi mně i sobě pomohla při úpravách textu. Dohodli jsme se, že každá scéna musí mít jasný začátek a na konci pointu, mezi scénami intermezzo, které jde proti a vytvoří kontrapukt. To nám už v Ústí vysvětloval Evald Schorm – když si budeš mejt na scéně v umyvadle nohy, může při tom znít Beethovenova Osudová. Když bude hrát dechovka, každý to očekává, takže nuda. Nahlas, potichu, rychle, pomalu. Tak to bude. Žádný realismus, vše střihem, jako ve filmu.
/Pokračování/
Komentáře k článku: Jiří Schmiedt: Slunce zapadá jak nebesa krásných křídel (No. 10)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Věra Schmiedtová
Pěkné
09.11.2024 (20.25), , Trvalý odkaz komentáře,