Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Jiří Schmiedt: Slunce zapadá jak nebesa krásných křídel (No. 12)
Na premiéry vozí příbramské divadlo hosty z Prahy, autobus je skoro vždy poloprázdný, ale dnes musíme dát jmenný seznam, kdo z Prahy pojede, a sám ředitel to kontroluje.
Během vteřiny má Hrzánová publikum na své straně. Zleva Jarmila Vlčková, Bára Hrzánová a Libor Jeník. Foto Ivo Mičkal
Všichni z Budžese jsme v nemilosti. Ředitel Slanec se bojí, velmi se bojí. A dusí nás. V divadle už je televize a točí šoty pro Divadlo žije, pak si dovoluje natočit celou premiéru, která začíná prologem pionýrů, vázáním pionýrských šátků publiku a říznými budovatelskými sračkami.
Pak přijde na scénu Hrzánová. Během vteřiny má publikum na své straně a dvě hodiny si s ním dělá, co chce. Lidi šílí, chechtaj se tak, že nejde hrát dál. A za chvilku jsou vážní a skoro dojatí. A znova výbuchy smíchu jako salvy z děla. No, prostě sukces, jaký jsem ještě nezažil.
Po premiéře raut, kam nás pozvali, když už všecko snědli příbramští papaláši v čele s panem ředitelem. To nám ale nevadilo, protože jsme měli pocit, že jsme odvedli kus pořádný práce. A byli jsme velmi, ale velmi unaveni. První kritika od Machalické byla zdrcující, ale reakce na ni povzbudila. Kritici se začali hádat mezi sebou. Just si vyřizoval s Machalickou staré křivdy. Ale co my?
Příbram začala Budžese dusit. Hrál se dvakrát měsíčně na malý scéně a i Hrzánová začala být nervózní: Zkoušelo se to tři měsíce a já jsem si zatím nevydělala ani na slanou vodu. Ale Slanec nepovolil. Divadlo dostávalo nabídky na hostování v jiných městech, v jiných divadlech, ale nikam se nejelo. Musím to prodat do Prahy.
V divadle U Hasičů je pražská premiéra. Sál je plný, ale to je tak asi vše, víckrát už to nechtěj. Jdu za kolegou Karlem Heřmánkem, má Divadlo Bez zábradlí, a ten to bere, má nos. Oslovuje v březnu 2003 Slance v Příbrami, ale ten dělá fóry, a až v říjnu milostivě povolí hrát v Praze 22. reprízu.
Mezitím ale bomba. 23. a 24. dubna natočí v Příbrami Hrdého Budžese Česká televize. Foto archiv ČT
Mezitím ale bomba. 23. a 24. dubna natočí v Příbrami Hrdého Budžese Česká televize. Velká sláva a náš ředitel opět perlí. Kupuje všechny lístky do první řady, aby byl se svými druhy v televizi vidět. Tam ale maj sedět pionýrky a zvukaři z televize. Televizní režie vykazuje našeho vykuka do zadních řad. Ale ten se nedá a druhý den to udělá znova.
Z přenosového vozu mi vzkazují, že podle scénáře Douskové nemohou točit, že na scéně je to jinak. Ochotně půjčuji svoji režijní knihu, což mě bude do smrti mrzet, a natáčení proběhne za hurónského smíchu televizních techniků, když sledují na monitoru, co tam Hrzánová na jevišti vyvádí. Lebeda je skvělý hlavní kameraman, má strach, aby mně to prej nezkazil. A nezkazil. Jenom režie nesmyslně stříhala, a tak asi deset minut tam chybí.
S Bárou se kamarádím, má bezvadnýho muže, taky herce, Radka Holuba. Chodíme spolu na tenis, vzal jsem je do Adršpachu na mé milované skály. Jsou fakt bezvadný. Škoda že jsou na volný noze a musej dělat všecko, aby se uživili. Asi jim to vyhovuje.
* * *
Další bomba, Hrzánová je v nominaci na Thálii za rok 2002. Tak v Národním divadle se rozhodne, jestli ji dostane. Budu s ní sedět na proscéniu kapličky a budem napjatí k prasknuti.
Vše je jinak: Hrzánová si bere k sobě manžela a já sháním lístky, protože v Příbrami pro nás nic nemaj, vše si rozebrali papaláši z gubernie. Nevadí, Hrzánová má Thálii a na prknech Národního říká, že Rusáci a komunisti jsou svině a teď už se to může říkat, a slyší a vidí ji celá republika. To je zkušenost k nezaplacení.
/Pokračování/
Komentáře k článku: Jiří Schmiedt: Slunce zapadá jak nebesa krásných křídel (No. 12)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
