Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Jiří Schmiedt: Slunce zapadá jak nebesa krásných křídel (No. 15)
Dousková napsala pokračování Oněgin byl Rusák a dala to svému milovanému Bornovi do Divadla v Dlouhé.
Chtěl to Heřmánek, ale Hrzánová v tom odmítla hrát. Borna je dobrej režisér, jenže i když to upravil, žádnej velkej sukces to není.
Protože Dousková má velké puzení, napsala další pokračování Darda, a to režíruje Goldflam u Hrušínskýho na Jezerce. Moje hvězda Hrzánová to tam vzala.
Obě pokračování jsou jen odvary Budžese a je s podivem, že všichni se jej dovolávají. Je pro mě zajímavé, že když jdete v dramatizaci proti Douskové, dopadne to lépe, než když její texty přijímáte nekriticky.
* * *
Dostávám nabídku režírovat horolezecký film v Thajsku… Foto archiv
Dostávám nabídku režírovat horolezecký film v Thajsku. Je to lákavé, ale velmi podezřelé. Můžu věřit jenom jednomu člověku, kterej dělal na Barrandově produkci, jinak samý amatéři, i herci. Scénář naivní, ale něco by snad z toho udělat šlo. Můj přítel dr. Reichel upravuje scénář, za který nikdy nedostane zaplaceno ani po soudním rozhodnutí, a letíme do Thajska.
Tam průser na průser. Nejdříve nepřišlo cargo, pak nebyly rekvizity, pak náhradní žárovky do reflektorů. Ale natočili jsme to díky horolezci Sůvovi, který nejen byl přirozeným hercem, ale i sehnal, nač jsem si vzpomněl.
Proti své vůli vezu exponovaný materiál do Prahy a věřím, že tam nejsou drogy. Na Ruzyni ho odevzdávám jakési dívčině z produkce. Po promítnutí producent materiál schvaluje a já hledám, kdo to sestříhá a kdo napíše hudbu. Není to problém. Vynoří se ale dinosaurus lsti. Produkce nemá peníze a nelíbí se jí, jak jsem to natočil. Najednou mám vrátit zálohu a současně se dozvídám, že nikdo nedostal zaplaceno, že to byl jen takový výlet. Naštěstí se Dilia za mě postavila a zálohu jsem vracet nemusel.
* * *
Vracím se na idiotský Strašidla do Krušnejch hor… Foto archiv
Život je boj, říká spolu se svým otcem truhlářem Vítkem z Velkého Poříčí moje žena Věra. A tak zase do boje.
Vracím se na idiotský Strašidla do Krušnejch hor, kde se šíleným Weignerem učíme slaňovat a horolezit holandské tynejdžry se skupinou sociálně slabších rádoby horolezeckých instruktorů. Bydlíme v horské chatě, já v noci chrápu, tak bydlím sám.
Po opulentní snídani jedem do lesa. Na skalách za každého počasí rozvěsíme lana a čekáme, až přijdou klienti. Někdy jich přijde jen třicet, to zvládáme. Někdy ale najednou sto, protože to je pro cestovku finančně výhodné, ale pro nás katastrofa. Nestíháme a ještě máme stejný peníze. Když si Holanďan zaplatí službu, vyžaduje ji, i když leje jako z konve, je sněhová vánice anebo větrná smršť.
Submisivně poskytujeme horolezecké služby na hranici bezpečnosti a náš šéf Weigner nás poučuje, že horolezení a slaňování za mohutného deště není zakázané, ale pouze nepříjemné. Vše je jinak, jak říkal jeden rabín, a tak o tom, co je pro ně bezpečné a co ne, rozhodují děti. Ale když se stane úraz, jsou zodpovědní instruktoři.
Po práci sejdeme na večeři do městečka, kde to vypadá, že včera skončila válka. Skoro všichni obyvatelé jsou na sociální podpoře. Sudety a kousek dál Jáchymov a uranový koncentráky pro antikomunisty, elitu národa. Místní to neradi slyší a arogantní Holanďan má svůj hlavní stan na koncentráku Eduard. To je pieta, co?
Dělám tuhle práci s malejma přestávkama patnáctý rok, a tak nesnesu, když rozhodují hlupáci. Demokracie je pro kočku, když ve skupině jsou dva chytrý, ale tři hloupí je přehlasují. A tak jsem po patnácti letech odešel asi ke spokojenosti holandského menežmentu i českého náhončího.
/Pokračování/
Komentáře k článku: Jiří Schmiedt: Slunce zapadá jak nebesa krásných křídel (No. 15)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
