Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Jiří Schmiedt: Slunce zapadá jak nebesa krásných křídel (No. 2)
Pak jsem dělal zkoušky na gympl, tedy na SVVŠ, vopsal jsem celou matiku vod Zemana, a tak mě vzali. Taky jsem začal chodit do divadelního studia mladých, což bylo pro mě rozhodující, jak se později ukázalo.
Jiří Schmiedt. Foto archiv autora
Prvák na gymplu byl ve znamení pomalé katastrofy, která se na mě počínala pomalu valiti, jak by řekl můj kolega, filosof a dramatik Ladislav Klíma. Rychle jsem pochopil, že se nebudu učit matematiku, fyziku, chemii, zeměpis, němčinu a biologii, a budu se akorát zajímat vo češtinu a dějepis. Škoda že mírně hloupej němčinář nepoznal moje nadání pro jazyky, a myslel si, že je to jen recese, když vymýšlím scénky v němčině. Ty mně dali! V pololetí čtyři čtýry, na konci druháku reparát z matiky od Javůrka a zákaz čtení nahlas v ruštině, protože mojí dikcí je ohrožen Sovětský svaz. Maturitu jsem zkurvil z ruštiny za 4, z matiky za 4, díky reparátu, dějepis 2, čeština 2. Nebylo to však podstatné, jak empiricky doložím.
* * *
Nejdůležitější byl teď pro mě pátek podvečer, protože bylo Studio. Tam se scházelo asi třicet kluků a holek. Byli to studenti a prodavačka, úředníci a telefonistka, dělníci z textilek atd. Všichni hodlali zkoušet hrát divadlo. Ved to jakýsi inženýr z Hronova, byl fantastickej a jmenoval se Houštěk. Dobře mluvil, nekecal, všechno připravený jak profík, jezdil s námi na vejlety a smysluplně s námi rozmlouval. Psal se rok 1963, sovětské ledy počaly tát a bylo to vidět i na náchodské Metuji. Přečet jsem Škvoreckýho Zbabělce a začal jsem tušit, že brzy potkám tu svoji holku. A taky jo!
Nejmenovala se Irena, ale Věra, a byla nedobytná jako středověká pevnost. První rok jsem ji jenom vokukoval a zkoušel jsem lovit jiný, třeba Zemanovou v tanečních, nebo malou Novákovou na chmelu. Zemanová byla pěkná a tančila jen se mnou, což mně lichotilo, ale když jsem ji jednou po věnečku doprovodil a dal jí knížku veršů, stejně se nenechala líbat. Tak jsem ji nechal, protože by to byla ztráta času, a beztak měla nohy jako podstavce. Malá Nováková byla žena mých snů. Byla fakt malá, krásně zpívala a vypadala jako Bardotka, jenom nebyla blond. Na chmelu jsme randili každej večír, moh jsem ji líbat i šahat na prsa. Byla to první holka, která řekla, že chce se mnou chodit. Jenže skončil chmel, a s ním skončilo naše setkávání. Nebyla to asi láska. V Náchodě bylo to divadelní Studio, kde sem se pomalu stával nepostradatelným, a v tom Studiu ta Věrka a v tý Věrce to velký tajemství, které znělo: Proč mě nechce, když vo ni tak stojím?
* * *
Velká inspirace. Všechno šlo stranou. Každý den jedna básnička s obrázkem. Svět se točí jenom pro ni, pro Věru, Věrku, Viťku. Ale ona nechce a nechce, a chodí sama po Kamenici v hráškovým kabátě s kožíškem u krku a s černejma vlasama jak Přenosilová. Konečně vyšlo slunce. Dne 14. května 1964 měla Věrka narozeniny a pozvala všechny ze Studia na oslavu. Přišel Petr Prieslinger a já. Šli jsme na zámek a Prisla nás fotil. Fotky byly fantastický. V zahradě na zámku jsme si udělali piknik. Pili jsme víno, až jsme se opili, a bylo na Věrce, aby se rozhodla, s kým se bude líbat. Kupodivu jsem dostal přednost před starším Prislou, který zklamaně odešel, i když byl větší a lépe rostlej než já.
Začal nový život. Všechna trápení sice dál pokračovala, škola byla votravná, s matkou jsem se porád hádal a otec byl stále v barevně. Ale konečně jsem měl smysl života. Měl jsem holku, kterou jsem miloval. Nic jiného mě nezajímalo než její oči, ústa a chystal jsem se na její klín. Bylo mně šestnáct a půl a na basketu mi jeden řek, že ho musím vytáhnout dřív, než mně to vystříkne. Takhle jednoduchý to je. Když ho tam necháš, vole, tak vona může votěhotnět. Je zajímavý, že tenhle kluk z Bělovse mně na basketu vyrazil přední zub, čímž byla velmi ohrožena moje herecká kariéra, jak zvolala matka, ale řek mi zase jedno tajemství života, takže zub sem, zub tam.
* * *
Konec druháku na gymplu byl katastrofální. Matikář Javůrek mi dal reparát, tím pádem byly prázdniny v prdeli. Musím se naučit matiku za celej rok. Uf!
Havel, co se mnou seděl v lavici, jeho táta byl dlaždič a vstoupil s mým tátou v roce 1948 do KSČ, povídá při češtině profesorce, že ho to už nebaví a že odchází domů. Jen běž, Petře, říká profesorka účastně, když ti není dobře. Havel na gympl už nikdy nepřišel. V šedesátým vosmým ho vzali na FAMU, brali asi pět lidí z tří set. Učil ho i Schorm. Ale Havel po roce odchází do Náchoda dláždit se svým tátou. Furt mu nebylo dobře, až se zjistilo, že je latentní pedofil, a vyřešilo se to vokresně, a to tak, že si vzal mladičkou zdravotní sestřičku, která mu rodí děti a stará se vo něj, a von je tlustej jako prase a pod chatrnou maskou bejvalého rebela se nám z něj vyklubal další náchodskej měšťák. Teď ženu a děti vopustil, teda vona vodešla od něj, a von sám říká: Jako otec jsem zklamal. Je to vůl, a bude z něj bezdomovec.
Máme ještě další, který to mohli dotáhnout daleko, jako ňákej Matějček. To sme byli vlastně tři, který sme to měli někam v divadle dotáhnout, Středa, Matějček a já, ale vo tom až pozdějc. A nebo taky nikdy. Mnoho povolaných, málo vyvolených. Jeden si myslel, že divadlo je kostel, a jen zbožně se musíme chovat k umění, druhej byl talent vod přírody, ale řada špatných rozhodnutí ho odsunula na vedlejší kolej.
/Pokračování/
Komentáře k článku: Jiří Schmiedt: Slunce zapadá jak nebesa krásných křídel (No. 2)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
