Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Jiří Schmiedt: Slunce zapadá jak nebesa krásných křídel (No. 3)
Byli jsme mladý a houno nám bylo po komunistech, jako Škvoreckýmu bylo houno po fašistech, když byl mladej. Milovali jsme se se vším všudy a byli jsme šťastný, že se máme, že existujem na tomto fantastickým světě, pod ohromnou petardou Slunce, jak na černý desce křičel Ferlinghetti, kterýho jsem později na vlastní voči viděl v San Francisku, jak v knihkupectví stojí u kasy a točí klikou a na hlavě má čepičku a vůbec není mrtvej, jak jsme si mysleli, když je pro nás klasik americkej.
Jiří Schmiedt. Foto archiv autora
Tak dál vo tom, jak jsem byl mladej na tom náchodským gymplu, kam chodil Václav Černej z Jizbice, Josef Škvoreckej ze svýho vymyšlenýho Kostelce a já ze svýho milovaně proklínanýho Náchoda.
Když profesor Červinka, jedinej PhDr. na boudě, rozrazil dveře uprostřed vyučování a zvolal, tak Schmiedta vzali na akademii, zrouna přišel dopis z Brna, že je přijatej, musel jsem se zase naštvat, protože jsem dělal přijímačky do Prahy, a voni mě berou do Brna. Omluvil jsem se, že mně není dobře, a šel jsem domů, kde jsem vobul pohory a jel stopem do hlavního města, abych to dal do pořádku. Byl březen a ještě bylo moře sněhu.
V Praze, v Karlovce na studijním oddělení, mi tekla špinavá voda z bot na béžové linoleum, když jsem trval na vysvětlení, proč mě přijali do Brna, a ne do Prahy. Odkázali mě telefonem na profesora Nedbala do vily na Barrandově, který mi to vysvětlí. Národní umělec mě přijal a už z terasy vily hlaholil o mé genialitě, která ovšem nemůže být zatím v Praze využita, protože už mají podobný typ, a tak zatím mám jít do Brna a držet prapor AMU tam, a že mě za rok vymění zpět do Prahy, ať potom napíšu dopis, že mám v Praze třeba tetičku, která se bude o mě starat. Já vůl blbej jsem na to skočil a s pocitem vítězství jsem odjížděl nočním vlakem domů.
V Náchodě jsem byl stejně hvězda, i když budu studovat jenom v Brně. Bylo jasný, že maturitu musím udělat, kdyby čert na koze seděl. A taky jo, hned po matuře na mě matikář Javůrek čekal před školou a jdem na pívo a můžem si tykat. A tak jsme šli do Beránku i s Věrkou a byli jsme tam dlouho a pak jsme šli konečně domů, do Borský, kde na mě čekali rodiče, jestli jsem to uďál, a byli fakt dojemní, jak tam seděli v kuchyni u stolu, kytice karafiátů v broušený váze, vedle flašky vína a voni v důvěře čekali, jestli jsem tu maturitu udělal. Jo, udělal. To se stalo 6. 6. 1966.
Takže mi nastala Havaj. Červen, červenec, srpen, září volno. Imatrikulace v Brně na JAMU až 3. října a jedu tam stejně jen na rok, tak jakýpak copak. Nedbal mě chce do Prahy a minulej rok, když jsem z tepla vomdlel v divadle na Jiráskovým Hronově, když hrálo lokomotivní depo Trutnov slavnou Albeeho Virginii Woolfovou, jsem poznal opravdovou dámu, která mi bude děsně platná, protože je režisérka v Bratislavě, a já u ní budu hrát, jak mi sama nabídla. Říkali jsme jí s Věrkou paní Magda. Vona se do nás asi zamilovala, protože s náma celej tejden chodila a porád nám vypravovala celej svůj život. Mluvila vo ňákým Husákoj, který byl jejím mužem, a jak mu porodila dva syny a že vo něm ještě určitě uslyšíme. V tom se tedy nemýlila, protože když nás jednadvacátýho srpna šedesát vosum vobsadili Rusáci, tak Dubčeka ten Husák převálcoval a stal se prvním tajemníkem KSČ a dokonce prezidentem ČSSR. Taková to byla svině, ten její advokátek z Blavy. Vona ho ale asi moc milovala, protože byla mladá, a ženská když je mladá a zamilovaná, tak s ní nic nehne.
Ale paní Magda brzo umřela, našli ji mrtvou ve vaně. Mně po ní zbyla fotka, na který stojí mezi námi na dobrošovský chatě, na rozhledně, opravdová slovenská první dáma, aniž by tušila, že bude ženou z Hradu, za kterou by se asi velmi styděla.
/Pokračování/
Komentáře k článku: Jiří Schmiedt: Slunce zapadá jak nebesa krásných křídel (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
