Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Jiří Schmiedt: Slunce zapadá jak nebesa krásných křídel (No. 4)
JAMU
V ročníku nás bylo sedm kluků, Kučera, Fišer, Dostál a Škacha byli z brněnské konzervatoře, Maryška, Livora a já jsme přišli z normálních středních škol. Holky byly čtyři, Svatošová a Valešová z konzervatoře, Gasnárková z Uherského Hradiště a Brendlová odkudsi ze Slovácka.
Jiří Schmiedt. Foto archiv autora
Byla to tedy nuda. Ty z konzervatoře nám dávali najevo, že všechno znají a všude byli, a takzvaní profesoři, kteří nás měli učit herectví, byli moravsky bodří a pitomí.
Jediná osobnost byla paní Vlasta Fialová. Herectví vedl Miloš Hynšt, kterej byl i šéfem Mahenky, a byl to takovej starej páprda, co jed jogurty a pil mlíko, ale po ruský vokupaci se probudil a byl skvělej, ale dali ho za trest do Uherskýho Hradiště, kde dělal za komoušů dobrý divadlo a chodil plakat k řece Moravě jako já v roce 1989, když jsem tam režíroval.
/…/
Na koleji jsem bydlel na trojáku s ňákým Polívkou a Bartoškou a v ajnclíku byl skladatel Hudeček, kterej chodil se Švandovou. Pak přišel za námi jediný Angličan v Brně Ian Lowes, s ním dodnes kamarádím. Začalo mě to bavit. Život i škola.
Paní Vlasta Fialová vymyslela večer slavných monologů z Puškinova Oněgina, to nás bavilo. Já jsem k tomu dělal i scénografii a titulky, na principu Laterny magiky. Kučera napsal muziku, a kam se na to hrabal Vozák v hlavním předmětu s Gabrielou Preissovou. Začal jsem kamarádit s Jirkou Fišerem a život v Brně začal bejt sladkej. Hele, povídal mně Polívka, vykašli se na ni, když chce studovat v Praze a nechce bejt v Brně, víš, co je tady krásnejch holek, vole…
Ale ten Anglán měl taky holku pryč, a dokonce až za mořem, a tak jsme jim voběma zůstali věrní aspoň duchem, když fyzicky jsme to v těch šedesátejch letech nevydrželi. Kofola s rumem a studentský kluby, lavičky před akademií, kavárny a vinárna Naše, tam jsem všude studoval a kecal a kecal a kecal. Poprvé v životě jsem s Mirkem Středou propil celou noc a šel do školy a neměl jsem vyčištěný zuby. Druhej ročník jsem zakončil bravurně, jenom jedničky a dvojky, tedy prospěchový stipendium a kamarádi na akademii i ve městě, a úplně jsem zapomněl z Brna odejít a Praha mi mohla bejt ukradená. Těšil jsem se na prázdniny, protože pojedem s Věrkou do západního Německa za strejdou. Budem tam chvíli pracovat a já si koupím pravý džíny a modrej rolák a desku Beatles a pak budem cestovat po Německu.
/…/
Absolventský ročník začal dobře. Dostal jsem konzultanta na diplomku pana Uhdeho a režiséra Petera Scherhaufera. Naše třída docela prořídla. Emigroval Petr Škacha, vyhodili Milana Livoru a odešel Zdenek Maryška. A tak zbyli Ivoš Kučera a Jirka Fišer, Jarda Dostál a já a čtyři holky. Tedy osm nás bylo. Později ještě emigrovali Ivoš a Fíša, takže jeden čas jsme byli v republice s Jardou Dostálem sami dva, dívky nepočítaje.
Jako profíci jsme začali zkoušet každej den v Martě, to je jako v Praze Disk. Rozhlasový blb Vozák s námi nacvičil V+W Baladu z hadrů, což se zkazit nedalo, protože dobrej text s dobrou muzikou a mladý herci s elánem, to je záruka, že to dobře dopadne. Strachoval se ale starý pán, aby to nebylo moc politické a aktuální, a tak tam dal plakát, že se to vodehrává v roce třicet šest, blbec moravský, už se sichroval. Darmo mluvit! Pak přišel Scherhaufer zkoušet Kopitova Tatínka, ubohého tatínka…
A to byla pro mě tvorba. Ještě pak dvakrát v mém životě se mi to stalo, že to byla tvorba, v Chebu s Milošem Horanským v Steinbeckově Grandlehárně a v Ústí s Evaldem Schormem při Páralově Profesionální ženě a při Komenskýho Diogénovi Cynikovi. Každýmu bych to přál aspoň jednou v životě, je to rozkoš rovnající se souloži, tak si cením dobré práce v divadle.
/…/
Na jaře 1970 začali komouši utahovat šroub, ale mně to ještě nedocházelo, a choval jsem se jako idiot, kterej si myslí, že svoboda je samozřejmost.
Pana doktora Uhdeho vyhodili z Hosta do domu, na JAMU byla okupační stávka nás studentů a požadovali jsme, aby Rusáci táhli domů atd. Bylo toho asi deset bodů. Taková Jahodová proklamace, byl jsem ve stávkovým výboru. Rektor se nás bál a dal nám klíče vod celý akademie. Hynšt šel s námi a paní Vlasta Fialová dala do stávkovýho výboru celou stovku. A tak jsme se rozložili na rektorátu a telefonovali do celýho světa, že chceme svobodu. A pak jsme se vopili a šli spát do tělocvičny, kde jsme dokončili revoluci s našima dramatickejma umělkyněma na žíněnkách. Byla to krásná doba.
Pak bylo absolventský představení, který mi dopadlo velmi dobře, a obhajoba diplomové práce, která díky koncepci pana Milana Uhdeho byla originální a nejlepší z ročníku. Takže, hurá do angažmá. Ale kam? Hlavně pryč z Moravy. Chtěl jsem do Liberce, ale tam mě nechtěli, mohl jsem do Hradce Králové, ale tam jsem nechtěl zase já, a tak jsme šli skoro celý ročník do Chebu i s mou absolventskou inscenací Tatínka A. L. Kopita v režii Petera Scherhaufera. Zabalil jsem svých pár švestek na koleji, Příkop 2a v Brně, rozloučil se s Barťákem, Jirkou Bulisem a Jirkou Fišerem a naprosto nesentimentálně jsem po operaci menisku, ještě o berlích, odjel autobusem do Náchoda, abych v září 1970 nastoupil jako profi herec do Chebu.
/Pokračování/
Komentáře k článku: Jiří Schmiedt: Slunce zapadá jak nebesa krásných křídel (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
