Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Jiří Schmiedt: Slunce zapadá jak nebesa krásných křídel (No. 7)
Ale všechno dopadlo jinak. Na konci prázdnin mi přišla telefonní výzva z Prahy. Dostavil jsem se druhý den na chebskou poštu na 14.00 a čekal, co to bude.
Jiří Schmiedt. Foto archiv autora
Ústí nad Labem
Jakýsi pan Chundela mi nabídl angažmá v novým divadle v Ústí nad Labem a že tam budu mít spoustu známejch z JAMU a že mně může dát 2000 Kčs měsíčně. A tak jsem všechno v Jihlavě zrušil a vodjel jsem na dvousedadlovým pionýru na zahájení sezóny do Ústí nad Labem. Tam jsem se setkal s kamarády Bartoškou, Zedníčkem i Heřmánkem a za půl roku přišel ještě Dušek. Holky byly nevýrazný. Veselá neměla vkus a byla amatérka, Uršula byla ambiciózní ochotnice, Marie typická elévka a Jelena překrásná zakomplexovaná vopravdová herečka. Jo a Balounová a Kajn byli starý, asi čtyřicet. Když jsem podepsal smlouvu, tak mně telefonovali z Ypsilonky z Liberce, jestli nechci k nim. Řek jsem, že ne, že teď právě jsem to podepsal v Činoherním v Ústí.
Byly ještě problémy s bytem, tejden jsme bydleli na hotelu, ale pak jsme si za 5000 Kčs koupili divadelní ubytovnu ve Varšavský 51 na Střekově, a tam jsme si to udělali krásný. Zaplatili to rodiče a ještě nám koupili dvě válendy, takový socialistický postele. Byli jsme ve velkým městě, sice průmyslovým, ale divadlo stálo za to. A byl tam Vladimír Páral se svými Milenci a vrahy. Všude jsem ho hledal, ale našel jsem jen pivnice a námezdní dělníky a komunisty. Krajský výbor KSČ byl snad nejlepší fašismus na světě. Soudruhu Nemelovský, kde jste? Tak rád bych vás kopnul do tý vaší držky, když jste žral buřta v klubu a dával jste připomínky Evaldu Schormovi, jak má dělat divadlo. A Evald stál v rohu a přikyvoval a všichni jsme si mysleli, že to tak má bejt.
No bylo to pěkný. Nikdo z nás nebyl slavnej a hráli jsme jako vo život. Jenom Heřmánkovi jsme říkali chrt. Von je asi nemocnej, protože to jinak není možný. Herec je to vobrovskej, ale kolega žádnej. A hrát divadlo sám, to vlastně nejde. A s ním to bylo těžký. Von by chtěl hrát i toho lva a ještě by mu to nestačilo.
A tak jsme se stali slavný, ale nesmělo se to říkat, protože tenkrát bylo všechno dobrý jenom v Praze. Všichni jsme byli chudý a bydleli jsme na privátech, pomáhali jsme si se vším a kdykoliv. Barťák se Čmaňou mi vynesli litinovou vanu do třetího poschodí a já jsem jim za to chtěl dát krabičku amerik, ale voni to vodmítli. Bože, jak to všechno bylo jednoduchý a jak jsem byl hloupej, že jsem nevěděl, že už to nikdy takový nebude. To ale nevěděl nikdo.
/Pokračování/
Komentáře k článku: Jiří Schmiedt: Slunce zapadá jak nebesa krásných křídel (No. 7)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
