Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Jiří Schmiedt: Slunce zapadá jak nebesa krásných křídel (No. 8)
Werich řek´, že dobrý divadlo vydrží tak pět let. My jsme vydrželi tři roky, než se zjistilo, kdo je slavnej a kdo né.
Jiří Schmiedt. Foto archiv autora
Jó, byly tam krásný časy, když jsme zkoušeli s Evaldem Schormem Diogéna nebo Profi ženu, nebo s Hajdou Šibala Kanibala. Nedocenili jsme nikdy šéfa Chundelu. Von byl operní režisér, a tak měl jinou poetiku a jeho režie s námi měly málo společného, ale jeho produkční a manažerské schopnosti byly úžasný. Jenom my jsme tomu nerozuměli. Byli jsme mladý a blbý.
Hráli jsme jednou celej měsíc v létě v Maltézský zahradě Diogéna Cynika a přišel se na nás podívat Werich. Domluvila to Balounová, která studovala s Werichovou dcerou Janou. Přivedla tehdy Wericha do šatny před představením a povídá: Mistře, nechcete mátový té? A von: Kuš, nemáš pívo? A pak si sednul do publika a docela se bavil. Vo pauze za námi zase přišel a ptá se: A vy ste amatéři? A já: To né, my se s tím živíme. A von: Vo to není, ale že hrajete tak s chutí! A začal to rozbalovat. Vopřel si nohu vo židli, zapálil si Marlboro a povídá: Tak jsem měl jet za Voskovcem do Vídně a voni mně pošlou takovej papír, že jako to nejde, podpis nečitelnej. Jako bych něco proved! A já si ničeho nejsem vědomej, já nic neproved. A vy, vobrátil se na nás, herce, vy ste něco provedli? No vidíte! A tys taky něco proved?, ukázal na Evalda Schorma v rohu šatny. Evald se začervenal. No vidíš, netočíš, a taky si nic neproved, pokračoval Werich. No a tak je to s námi skoro se všema. Nemůžem nic, a nikdo přitom nic neproved. A ty, co něco vopravdu provedli, tak můžou všecko. A tak si můžem pak s tou naší ústavou vytřít… Ale to už se nahrnuli do naší šatny davy lidí, a kdyby jim Werich neřek, ´dem se podívat na druhou půlku, jak to dopadne, tak jsme to ten večer nedohráli. Psal se rok 1975 a v Americe byl presidentem Nixon.
A pak to šlo najednou všechno z kopce. Chundela vzal angažmá Na zábradlí a asi nás tam chtěl časem vzít jako herce, jenže záhy emigroval, takže stačil vzít jenom Čmaňu. Ostatní jsme zůstali v Ústí. Byli jsme úspěšný divadlo s úspěšným repertoárem, ale neměli jsme šéfa, který musel být nomenklaturní, neboli museli ho potvrdit komouši na kraji. Jan Kačer neprošel, protože ho žena Nina do Ústí nepustila, a tak se zjevil jakýsi Rajmont z Karlových Varů. Začal velmi dobře, hostovačkou v Národním v Praze. Do Ústí nám přived několik posil: Suchařípu, Ruseva a Knopa a Magdu.
K našemu velkému překvapení začal ten Knop hrát všechno a Rajmont prohlásil, že naše divadlo stojí za hovno, a že se tedy musí všechno udělat jinak. Podařilo se mu Činoherní studio rozesrat a během jednoho roku všichni vodešli. Heřmánek šel něco rýsovat do nějakýho ateliéru v Praze, Bartošku vzali v ABC, Dušek a já jsme šli na volnou nohu do Prahy. Jenom Čmaňa byl v angažmá Na zábradlí, kam se časem dostal i Barťák a proti vůli všech i Heřmánek, kterej později prosadil Duška. Já jsem v tu dobu stavěl družstevní byt na Vinohradech, a tak jsem měl jiný starosti, než si hledat angažmá, a to se mi velmi vymstilo. Jo, vlastně jsem to zkusil u S. K. Neumanna, kde mně to dojednal velký přítel Holub, syn básníka, který tam měl maminku herečku, a ta sjednala s ředitelem pro mě schůzku, která trvala asi pět minut. Jestli chcete do angažmá, musíte se stát aspoň kandidátem KSČ. Ne? Děkuji a nashledanou!
Ještě jsem stačil zařídit Věrce místo na gymplu, na Píkárně, a to tak, že jsem se ustrojil do svátečního obleku, kterej jsem si vypůjčil, koupil jsem si drahý cigarety a šel jsem za jednou krávou na školský úřad to domluvit. Vystupoval jsem jako blazeovaný boháč, který odjíždí do Alma Aty, a jeho žena by zatím byla profesorkou češtiny a ruštiny na nějakém gymnáziu v Praze. Rozdával jsem cigára a nechal si vařit kafe a kecal jsem a kecal, až se místo našlo, a dokonce na Míráku, takže to Věrka měla do práce tři minuty. Práci měla, ale moc šťastná tam nebyla. Ředitel Fořt byl komouš diktátor a jednou chtěl Věrku dokonce naverbovat do KSČ. Napsal jsem mu ale dopis, že jestli moje žena vstoupí do strany, tak se s ní rozvedu, a že bude mít na svědomí rozvrat mladé rodiny. Pak už ji nechal a dal nám pokoj, i když jeho ředitelské manýry vůči profesorům byly na pokraji otrokářského řádu.
Sám jsem celé dny sedával v přepychovém vinohradském bytě a přemýšlel, kde mě vezmou v Praze do angažmá. Tatíček angažmá, tak mně budou říkat mé děti.
/Pokračování/
Komentáře k článku: Jiří Schmiedt: Slunce zapadá jak nebesa krásných křídel (No. 8)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
