Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Jiří Schmiedt: Slunce zapadá jak nebesa krásných křídel (No. 9)
Je konec sedmdesátých let, koupili jsme si novýho trabanta, máme přepychový byt v Praze na Vinohradech, kamarádíme se s Janou Březinovou a Zdeňkem Duškem, s Lenkou Machoninovou, Karolem Sidonem, jenže já jsem nešťastný, nešťastný, nešťastný, protože nemám práci, tedy angažmá v divadle.
Jiří Schmiedt. Foto archiv autora
A to když viděl Karol Sidon, tak šel za Jiřím Srncem, kterej šéfoval Černýmu divadlu, a řek mu, ať mě veme do souboru. Srnec nemoh Sidonovi vodmítnout, protože von pro něj napsal hru, za kterou Karol dostal načerno pět tisíc a Srnec s tou hrou vobjel celej svět a vydělal milion, a tak byl jaksi, tento latentní estébák, Karolovi zavázán. No, musel jsem se ztrapnit jakýmsi konkursem, kde jsem vytvářel veselý a smutný deštník, a soudruh Srnec poté prohlásil, že mám talent a že mě bere. Ať si všechno v Praze připravím a vo Vánocích se vodjede na turné do Jižní Ameriky.
Jak řek, tak se nestalo. Já jsem zrušil vše, co mě v Praze živilo, Věrka si udělala papíry na auto, ale Srnec se na mě tejden před vodjezdem vykašlal, že prej mu PKS nedalo na mě nějakou kartu. Nedávno, po naší revoluci, jsem si to s ním vyřídil. Stáli jsme s Věrkou na Kampě a koukali se na Čertovku, když tu náhle přichází Srnec, který mě sice nepoznává, ale já jeho ano, a už se na něho vrhám se slovy tak kdy jedeme do Ameriky a beru ho v pase a zvedám do výšky a jemně ho přes zábradlí pouštím do vod Čertovky. Stojí tam po přirození ve vodě a již si vzpomíná. Znovu nabízí angažmá, ale já odcházím středem s hrdostí sobě vlastní. Jenom opět moje žena Věra utíká z místa činu se slovy, ty seš fakt vůl!
1980
Situace se koncem sedmdesátých let zkomplikovala, neměl jsem vůbec nic, abych moh živit rodinu. Ale na začátku let vosmdesátejch se zjevuje jako deus ex machina náš známý Lubor Dudek, kterej zachraňuje situaci, protože má pro mě práci.
Stávám se jedním z prvních výškových pracovníků v republice, spolu s Tomášem Hubačem, synem slavného sračkovitého scenáristy, na komplexu budov zvaném Tyršův dům na Malý Straně, kterej komouši ukradli Sokolům a dali tam FTVS, neboli vysokou školu na kotrmelce.
Byl to sladkej život. Ráno jsme se sešli v mezidveří u velký tělocvičny, kde jsme se přestrojili, a pak jsme vylezli na střechu a z lana jsme čistili žlaby asi tak, abychom stihli do tří hodin voběd. Pak jsme nakoupili do ruksaků děsnejch dvojáků, což byly štangle salámů, konzervy a celý kuřata, a šli jsme si zaplavat do bazénu. Všichni se k nám moc hezky chovali, protože jsme byli vod Dudka a byli jsme ty vodvážný, který celej den visí na laně ze střechy. Asi ve čtyři jsme vodjížděli trabošem na Vinohrady. Platili nám královsky, padesát korun na hodinu, tedy na tu dobu peněz jak sraček.
To vydrželo asi tři roky. Pak se to posralo z nenasytnosti jednoho kulhavýho kustoda, kterej nám nosil vejplatu, která už byla zdaněná, a von nám ty peníze ještě jednou lehce zdanil, a to si nechával. Začal jsem dělat topiče v Chemoprojektu za neuvěřitelných 3000 Kčs měsíčně, abych uživil rodinu, neb naše rodina začala bejt opět zelenej strom, protože se nám narodila třetí holčička Janička pro radost a potěšení, a to císařským řezem 4. listopadu 1983. Oslava byla náramná, nejdřív jsem jel trabošem s kytkou do porodnice, na zpáteční cestě jsem sezval kamarády. Barťáka, Duška, Bolka a Heřmánka atd. Velký holky Veru a Baru mi pomohly s oslavou, Barunku bolel zub, a tak si dala deci vína a von bolet přestal, a tak všechno dobře dopadlo. Jenom Heřmánek vylil šampaňské na oranžovej koberec a byl tam dlouho flek. Janičce jsme začali říkat Košónek.
1985
Rok 1985 byl tvrdej, ale kupodivu jsem natočil na Barrandově s Martinem Hollým Haška ve filmu Zuřivý reportér, respektive v seriálu Tržiště senzací, dostal jsem od Karla Třebického hostovačku v Karlových Varech a někdo nám vykrad byt. Pojišťovna nás vyplatila, ale jak se to stalo a kdo to spáchal, nevíme. Je to velký tajemství našeho vinohradskýho bytu a naší rodiny.
Zdeněk Dušek mi domluvil hostování v Rubínu u Potužila v Divadle na okraji. Tam jsem se chyt na šest let. Začal jsem v Revizorovi, výbornej byl Višňový sad s Petrem Kolihou a skončil jsem Zločinem a trestem s Viktorem Polesným. Všechno vostatní bylo průměrný, nebo s výhradně potužilovskou poetikou vidění divadla. Ale byla tam Eva Salzmannová a Luboš Veselý a Radka Fidlerová, a tak jsem si myslel, že jsem tam, kam patřím. Jenomže jsem se mejlil. Po sametové revoluci jsem brzy zjistil, že Pavelka a Salzmannová a Potužil to nemysleli s divadlem vážně, a že jen a jen myslí na to svý divadelní libido, ale se skutečnou tvorbou to nemá nic společnýho.
Amadeus
Honza Balzer mě vzal na Barrandov jako asistenta režie k Formanovi, když dělal Amadea. Dal mně sto dolarů na měsíc, a já byl v sedmém nebi. Obsazoval jsem do malých rolí český herce, ale s Formanem jsem se setkával jen málo. Všude byli estébáci, a von si dával velký pozor, aby se nezaplet. Každý den jsem ráno potřeboval jednu korunu, abych dojel tramvají na konečnou, busem na kopec jsem pak jel načerno. Jednou tak čekám, až přijede bus, a tu u mě zastavuje auto a fousatej chlap se anglicky ptá: Nejste z produkce Amadea? A už nasedám a jedem nahoru. Byl to slavnej Saul Zaentz, producent. Navrhl mi, že když budu na zastávce busu každej den v devět, tak mě dycky veme nahoru. Byl moc milej, a tak jsme si každý ráno pokecali vo dětech. Von má tři kluky, já tři holky a všichni rádi lyžujem. Tak chtěl do Krkonoš, ale nakonec to nedopadlo. Jednou večer jsem jel šestsettřináctkou, kterou mi přidělili i s řidičem, na letiště pro malou indiánku Twylu Tharp, která dělala Formanovi choreografii. Proč je v Praze taková tma?, ptá se. Komunisti šetřej, je málo elektriky, odpovídám. Prej je u vás levný zelí? Kolik stojí hlávka? Asi 5 korun. Kolik je to dolarů? Asi dvacet centů. Kecáš, to není možný… A tak jsme se spřátelili.
Taky Pištěk, navrhoval kostýmy, byl kamarádskej, a rád jsem mu pomáhal. Hlavní moje práce byla tipovat herce na role, zvát je na Barrandov, dát je vyfotit a fotky předložit Formanovi. Jen asi dvakrát mě to nechali předat osobně, jinak jsem to musel posílat interní poštou. Něco jsem obsadil, ale nebylo toho moc. Když byla herečka blond, vždy měla úspěch. Na Vánoce mi dali jako dárek Mozartovy koule a půjčili mi polaroid, fotoaparát, ze kterýho po zmáčknutí hned lezou fotky. Doma jsme se fotili, co nám stačily papíry, ale štěstí nám to nepřineslo. V lednu už na mě produkce neměla prachy, ale důvod byl asi jiný, a tak i když americká produkce protestovala, tak česká produkce mě musela propustit.
1986 – 1989
Začal jsem organizovat výměnné horolezecké zájezdy mezi Náchodem a německým Heidelbergem, a tak jsem se dostal do Wilder Kaiseru a Zillertalu, Chamonix a Skotska. Prostě byl jsem všude, jenom ne v Himalájích.
Dva roky před revolucí jsem jezdil do Brna na postgraduál režie na JAMU. Byla to trochu blbost, protože mně nic novýho neřekli, ale aspoň jsem si v sobě uvědomil, že můžu režírovat divadlo. První věc jsem dělal v Uherským Hradišti, a tam jsem taky prožil naši revoluci, 17. listopad 1989.
/Konec/
Komentáře k článku: Jiří Schmiedt: Slunce zapadá jak nebesa krásných křídel (No. 9)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
