Jiří Šlupka Svěrák

Chodím po Praze a mumlám si slova Okuje, ejoku, kujoe, ejuko… Zní to jak japonské zaklínadlo. Pak vyplivnu a znovu připozřu pár hlásek: Kujón, jónuk, kujno, nojuka… a tak dál a dál. Takhle mě občas nějaké slovo zasáhne. Jako tentokrát název Jirousovy sbírky Okuje, která mě ale zasáhla nejen tím slovem.

Literatura Čítám si rád ve slovnících, takže Příruční slovník jazyka českého je u mě doma značně ohmataný, stejně tak Zaorálkova Lidová rčení nebo Ouředníkův Šmírbuch jazyka českého. Ve valašském slovníku jsem našel: Každý smrdí, jak može a chce. Pěkné, ne? Je po volbách, k nim se nechci vyjadřovat, ale ta agresivita kampaně mne znechutila a vyděsila. Napsal jsem si: Nahá židle uprostřed pouště, bolestné vytí oázových psů, kamínek zapadlý za hranou dne, otloukánkovy špinavé boty, to všechno se jeví jako podstatné vedle otevřených tlam tlampačovitých ksichtů, jež nás v tomhle čase provázejí. V pracovně se mi vrší knihy a zase ta slova. Deml: Taková zla jest nade mnou moc, že se mi vyhnul i člověk zlý. To je jako kondenzovaná antická tragedie.

Z Edice současné české poezie, kterou už dlouho sleduji, mi na stole leží několik sbírek. Rekviem za Ernsta Jandla Friederike Mayröckerové – pavučina spletitých různorodých textů svědčících o veliké lásce, velikém vztahu, který potkal tyhle dva rakouské experimentální básníky. Přeložila Bohumila Grögrová, jejíž Rukopis vydaný tamtéž mě doslova uhranul. Bolest bývá často matkou opravdové poezie.

Nedávno jsem v rozhlase slyšel výběr korespondence mezi Vladimírem Holanem a Stanislavem Zedníčkem, nazvaný Směju se a sténám, o přátelství posvěceném až za hrob. Holanovou Nocí s Hamletem si teď listuji za poslechu básníkova slova, neboť jsem získal nahrávku, kde básník čte svou poému u svého stolu na Kampě. Chraplavý hlas mi pomalu otevírá hlubiny, do kterých jsem při četbě nedohlédl. A jak píše o matce. Nejmenšími dveřmi vstoupí, když je nám zle…

Ale zpátky k Edici. Michal Novotný v knížce Zpátky probouzí dobu od konce druhé světové války až do roku 1970 krátkými kompozičně rytmizovanými vzpomínkami, ve kterých mísí intimní zážitky s dobovými souvislostmi a vše prokládá svými básněmi.

Město vidím… Daniely Hodrové putuje v čase, aby v kulisách města, v jeho historii, ve splétání dávných i přítomných příběhů a v nebývalých souvislostech zachytila genia loci magického města.

Jsem rád za tuhle edici – Král, Suchý, Kroutvor, Kremlička, Nádvorníková, Kaprál, Dvorský, Dynka, Motýl, Gold, Hiršal, Wernisch, Hauková, Šanda, Janda, Stašek, Smrž… Vyšlo už padesát titulů.

Ale dostaly se mi do rukou i jiné knížky. V poslední době jsem s chutí a zájmem přečetl například sborník redigovaný profesorem Jiřím Holým Tato fakulta bude rudá, vzpomínky Ivana Klímy Moje šílené století, autobiografii Petra Chudožilova popisující léta šedesátá a dobu normalizační Lahvová pošta, mystifikační dopisování Michala Šandy s Karlem Havlíčkem Borovským Dopisy. Ptal jsem se Michala, zda byl Havlíček opravdu takový včelař, pravil, že ano. Tak mu věřím.

Hudba A hudba? Tou jsem obklopen neustále. Stále poslouchám blues, hodně vážné hudby, jazz… Líbilo se mi jazzové CD Jaromíra Honzáka Little Things. Léta mě fascinují Janáčkovy smyčcové kvartety: tadadýýýýdadadýdá, na to jsou mi slova moc malá. Mám komplet 150 CD Dějiny jazzu, podobný komplet Bacha a Mozarta, pouštím si Reicha, Glasse, Arvo Pärta a taky folklor a… a… Je toho mnoho, mnoho. V Národním divadle jsem viděl pěkně udělané Hoffmannovy povídky, na Radiu Special jdou celý květen opery, tak je sem tam poslouchám. Prošvihl jsem Collegium Musicum v Lucerně, tak snad stihnu alespoň Mayalla. Vlasta Třešňák mě kdysi na koncertě dostal doslova na kolena, tak se chystám znovu.

Mám radost ze svých bývalých studentů: Michal Bystrov vydal velmi vydařenou a cennou knížku Příběhy písní a píše moc dobré autorské písničky. Jakub Canny König a jeho indie-rocková skupina Obří broskev vydali CD Potápěči a je tu mnoho dalšího.

Divadlo Jezdím už třetí rok do Ostravy a jejího severomoravského okolí uvádět s kolegou Michalem Przebindou televizní pořad Divadlo žije! Tamní divadelní scénu jsem si oblíbil a svým způsobem zamiloval. Zastavím se u inscenací, které jsem viděl v poslední době.

V Divadle loutek dávají Dívku s pomeranči v režii Václava Klemense. Výběr knížky norského filosofa a spisovatele Josteina Gaardera považuji za přínosný dramaturgický počin. Text o hledání smyslu lidské existence jistě řekne hodně dětem i dospělým a výtvarný rukopis Tomáše Volkmera také stojí za to.

V Divadle Petra Bezruče se vždy těším na dvě výrazné režisérské osobnosti: Martina Františáka a Jana Mikuláška. Cyrano z Bergeracu v režii prvního z nich mě přesvědčil, že i na malém prostoru bezručovského jeviště se dá rozehrát tohle nesmrtelné drama s plnou parádou. V Aréně se hraje Dürrenmatt. Tedy Strindberg. Tedy Play Strindberg. Dürrenmattem přepracovaný Tanec smrti v režii Petra Gábora není jen o nemožnosti a ničivosti lidského vztahu, ale stal se i alegorií apokalypsy světa, který postrádá naději. V Aréně jsem si vybavil ještě jednu inscenaci, kterou považuji za jeden ze svých velkých divadelních zážitků: Goldbergovské variace v režii Ivana Krejčího. Bohužel se už nehrají.

V Národním divadle moravskoslezském jsem si s chutí zopakoval klasiku: Ideálního manžela Oscara Wilda v režii Janusze Klimszy. Jeho přístup bych charakterizoval slovy Nechejme Wilda Wildem. Je stejně dobrý dnes, jako byl kdysi.

Takže vzhůru do Ostravy! Za divadlem.