Jak já to vidím – Jiří Srstka

Jsem tedy za tuto dobu vskutku divadelního umění přesycen, ne-li přežrán, a od té doby, co jsem z Národního divadla odešel, mne to moc nepřešlo. Nicméně právě o to více si možná uvědomuji určité negativní limity divadelního umění, které však nikomu nevnucuji a které mohou být též takovou osobní chýrou.

Připadá mi totiž, že ze všech možných umění je právě provozování divadelních představení nejméně svobodné ve vztahu k divákovi, kterého tak trochu nemilosrdně svazuje, něco jednostranného mu určuje, a to mnoha způsoby. Už samotný výčet divadelních titulů je třeba na rozdíl od literatury početně omezenější, což je jistě přirozené a logické. Konkrétní tituly, jež jsou na repertoáru dnes či zítra, nemusí být zrovna ty, které by člověk chtěl vidět. Já bych „si třeba dal“ v měsíci lednu 2010 Platonova od Čechova nebo Konec masopustu od Topola, ale nemám prostě štěstí. Nicméně to je asi ten nejpřirozenější limit, který je prostě ohledně divadla objektivně dán, že.

Daleko horší je to, že divadla vnucují svým divákům určitou interpretaci divadelních titulů, proti které jsou návštěvníci divadla vlastně skoro bezbranní, pokud se nerozhodnou po prvních pěti minutách či o přestávce odejít. Naštěstí většina diváků prováděný divadelní opus nezná nebo ho kdysi kdesi viděli, daleko hůře je však těm, kteří si ho třeba doma přečetli, a tím pádem si o něm vytvořili nutně nějakou, velice osobní představu. Už když se otevře opona, jsou tito poučenější determinováni a konfrontováni výtvarnou stránkou inscenace, ti nepoučení pochopitelně též. I tóny scénické hudby navozují atmosféru, která nemusí být pro zejména ty svobodněji myslící členy auditoria vůbec přijatelná. Naneštěstí pak ještě hned přicházejí herci, kteří postavy činoherních titulů již určí zcela ať tím, jak vypadají, jaké mají kostýmy, jak se vůbec pohybují a vyjadřují, tedy případně hrají.

Omezujících činitelů je tedy více než dost. Ještě jednou a po pořádku v minimálním objemu – výběr titulu, jeho případná úprava, výtvarná koncepce, režijní koncepce, scénická hudba a výkony herců. Jde tedy o neustále se zužující množinu možností, která skončí právě představením, jež už vůbec žádnou množinou možností není, je solitérem, singulárem či něčím jiným individuálním, snad v tom nejlepším slova smyslu.

Ale asi v tom je právě zakleto kouzlo divadla, když odmyslíme jeho další zvláštnost, kterou je bezprostřední kontakt živých tvorů na jevišti, kteří se o něco snaží, s živými a civícími osobami v hledišti.

Nicméně pokud přijmeme termínovou nejednoznačnost, která je sémantickou implikací, může se jednomu něco zdát vynikající (mám na mysli divadlo jako takové), a jiný ho může zcela zavrhovat. Tedy to, co je kouzelné pro jednoho, je nic neříkající v lepším případě pro druhého, který z důvodu oné nesvobody a „divadelní agitky“, jež divákovi stále něco vnucuje, do divadla ani nepáchne a raději si vezme do ruky knihu, vybere si jakou chce a kdykoli ji může zahodit nebo přečíst dvakrát.

S určitým záměrem tyto úvahy, pokud úvahami jsou, píši právě do Divadelních novin, neboť divadelníci sami jsou velice často (ne však vždy) jedněmi z nejnamyšlenějších postav celé společnosti, myslíce si o divadle, že je vůbec nejušlechtilejším zjevem tohoto světa, že divadelní představení přinášejí divákům neopakovatelný zážitek, kterého se nedomohou nikde jinde, a že to nejdůležitější na divadle je „výpověď“ o světě či o čemsi, co hraničí s geniálním rozpoznáním běhu tohoto světa.

Myslím, že tomu tak není a determinující nesvoboda divadelních představení mne tak trochu dráždí.

Ale jo, líbilo se mi něco v poslední době. Třeba České nebe v divadle Járy Cimrmana.