Jiří Stránský
První divadelní zážitek
Byl úžasný: v Malostranské besedě jsme se jako septimáni tzv. Velvárny (Benešovo gymnázium v nynější Evropské ulici) rozhodli zinscenovat Radúze a Mahulenu. Se mnou jako s Radúzem. Všechno fungovalo, uměli jsme to, i alespoň základní kulisy jsme si opatřili, takže mohlo dojít k tomu, že jsem na kašírované skále rval řetězy, jimiž jsem k ní byl přikován, a křičel: Jen duj, duj, vichře, a ber mi dechu… atd. Až v nejvypjatější chvíli mí dva nejlepší kamarádi vzadu ty řetězy pustili a já vletěl po hubě do hlediště, tedy první řady.
Můj poslední (a myslím si, že už úplně poslední) se odehrál U Kašparů v Celetné, kde jsme s Honzou Potmákem Potměšilem četli mou hru ROZHOVOR. Na jednu reprízu jsem pozval i Vlastu Chramostovou se Standou Milotou. A ten v jedné chvíli zavolal: Hlasitějc, Jirko, Vlasta je hluchá jako peň! A já tedy přidal a zeptal se, jestli dobrý, a bylo mi řečeno, že dobré. Prý i hra.
Divadelní sen
Jeden bych měl: Kdysi jsem napsal hru DERATIZÁTOR, takové, co by kdyby se teď někde objevil Krysař. Dramaturgovali mi to dobří přátelé: František Pavlíček a J. A. Novotný, profesor přes loutky a pan scenárista (Svědomí pro Jiřího Krejčíka např.). František mi tehdy řekl, že bude dramaturgovat poctivě a velmi a rád s jedinou podmínkou: že se to bude hrát na Vinohradech. Zatím se to nepodařilo. Takže bych asi měl mít ještě jeden sen: že tu hru přepíšu, aby ji opravdu chtěli.
Divadelní zkušenost (role), na kterou nemůžete zapomenout
Ty by se sem nevešly. Ale jednu přece jenom: Milan Lasica coby Cyrano.
Doba, ve které byste chtěl žít a věnovat se divadlu, případně je sledovat
Byl jsem zavřený s jedním hajným, který dostal v sedmdesáti dvacet let, že (jako každému, kdo zabloudil) ukázal cestu od hranic do vnitrozemí nějakému agentovi. A ten, vychovaný přírodou, říkal skvělé moudrosti. Jedna z nich byla: jakmile je v něčem BY, vždycky to stojí za hovno.
Naštěstí pro mě se ta doba už 25 let odehrává.
Osobnost divadelní historie nebo přítomnosti, se kterou byste rád zašel na kus řeči (o čem byste s ní chtěl mluvit?), případně s ní spolupracoval (na čem?)
Tohle si nechám pro sebe, když dovolíte – pár jich je, ale ani jeden z nich není první, ani jeden desátý.
Kniha, kterou máte na nočním stolku, a kniha, kterou byste nikdy nedal do antikvariátu
I zde platí BY. Těch dobrých je hodně – ty Grossmanovy, Schormovy, Macháčkovy.
Těch druhých ještě víc.
Film nebo televizní pořad, na který jste kdykoli ochoten se dívat, a film, případně televizní pořad, který už podruhé vidět nechcete
Prostoru na tuhle odpověď je věru velmi málo. Těch děsných na několik stránek.
Hudba, kterou posloucháte – doma, v autě, na koncertě…, a hudba, kterou zásadně neposloucháte
Zrovna teď poslouchám Armstronga, předtím (protože rád píšu při muzice) Dvořákův koncert, předtím J. D. Zelenku, předtím Beethovenovy klavírní koncerty hrané Glennem Gouldem, doprovázené newyorskými filharmoniky dirigovanými Bernsteinem, Golschmannem a Stokowským, předtím McFerrina… těch předtímů je moc.
Obraz/fotografie/plakát, který byste chtěl mít či máte v obýváku, v ložnici, v kuchyni a (případně) na záchodě
Mám a neřeknu. Na záchodě mám obrovskou fotku Laurela a Hardyho od J. A. Novotného.
Nápoj, který si nejraději dáváte v divadelním baru
Neposedávám v barech.
Květina, kterou byste nejraději dostal po premiéře
Těch BY je už moc.
Kým/čím byste byl, kdybyste se nevěnoval divadlu
Ještě víc.
Divadelní postava, kterou byste chtěl být v reálném životě
To je jako s 13. komnatou.
Chtěl byste umřít na jevišti (v divadle)?
To nemyslíte vážně! Víte, kolik mi je? Dovolte, abych se zasmál!
Komentáře k článku: Jiří Stránský
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
