Jiří Suchý úplný
Bude-li budoucí historik zkoumat české kulturní počiny, situace, vzpoury, kulturní prohry a malá vítězství – a jejich aktéry – posledních šedesáti let, určitě nepomine knižní rozhovory Karla Hvížďaly.
Jen si to vezměte: Havel, Landovský, Kotrlá, Sidon, Lustig, Šimotová, Škvorečtí, Gruša, Topol… a také a především Jiří Suchý, s nímž Hvížďala vytvořil interview hned tři. Tyto tři rozhovory – Povídání, Divadlo stále miluji a Legenda Suchý – shrnulo do svazku pod titulem Jiří Suchý a tingltangl nakladatelství Galén, přičemž ten poslední vychází poprvé.
Se Suchým se Hvížďala zná od svého mládí a má k němu intimně blízko, a tak se o osobnosti, která formovala generace, dozvídáme i leccos z jejích třináctých komnat, do nichž by jiného autora sotva vpustila. Lžeš někdy? Nejsi trochu moc sebestředný? Kolik jsi vydělával v šedesátých letech? ptá se Hvíždala. Řeč je i o dvou Suchého manželstvích a třeba i širší rodině, synovi a vnucích. Osobní otázky však nikdy nepřekročí hranici dobrého vkusu, o bulváru nemluvě, a Suchého upřímné střízlivé odpovědi jsou lekcí noblesy.
Také průhledy do Suchého tvůrčí dílny jsou ve Hvížďalových rozhovorech rozprostřeny doširoka a dopodrobna: jak vznikají jeho texty, jaký je herec a jaký režisér či grafik, skladatel a filmař. A jaké byly jeho inspirace – od dekadentů k Forbymu, Nezvalovi a Voskovcovi a Werichovi. Jistě subjektivní výpovědi, ale o to víc provokují porovnávat s viděním jiných a zvnějšku.
Jádrem vyprávění je ale přirozeně Semafor, jeho sláva i pády, repertoár, lidé, složité manévrování v totalitní době, kdy mu na přelomu padesátých a šedesátých let a posléze Suchého skupině v normalizaci šlo o život. Boje už dávno zapomenuté, které by však v zapomnění upadnout neměly. Například hon takřka celé kritické obce na začínající Semafor, který vedl k zákazu Takové ztráty krve, nebo intrika úřadů, jež Semafor zbavila prvního divadla Ve Smečkách a způsobila tak rozpad prvního semaforského souboru. Teprve v normalizaci ale úřední zlovůle nabyla hrozivých likvidačních podob, navíc násobená absencí loajality jedné velké herecké hvězdy, kterou si Suchý po Šlitrově smrti zvolil za jevištního partnera. Snad zásluhou zvláštního ústrojenství své povahy to Suchý nenesl a nenese útrpně. A když se ho Hvížďala ptá, jestli Josefu Dvořákovi odpustil hřích donašečství StB, odpoví smířlivě: Říkal jsem si, kdo ví, v jaký situaci a rozpoložení se ten člověk nacházel. Určitě do toho nešel dobrovolně… Asi to opravdu souvisí s věkem, když Suchý podotýká, že stáří člověku jasně vyjeví, že za většinu problémů si mohl sám. Ne každému je toto prozření dáno a kritická sebereflexe je cenná vždy.
Zaznamenána jsou ovšem i milostivá léta šedesátá, kdy strana a vláda Semaforu přály a toto divadlo bylo velkou módou a měřítkem modernosti. Kupodivu šlitrovské kapitolky jsou tu vcelku stručné. Snad proto, že o Jiřím Šlitrovi už Suchý vydal nespočet mediálních svědectví a v současném Semaforu se k němu stále přihlašuje.
Snadné to Semafor nemá ani v naší nové době a několikrát měl co dělat, aby nezanikl. Podobně jako jiná česká divadla, která podlehla svodům tržních komsomolců a pošetile se vzdala ochranných křídel příspěvkové organizace.
Ledacos z výše uvedeného už známe z jiných Suchého interview a jiných publikovaných textů. Poprvé jsou tu celistvě zveřejněny Suchého postřehy o československých komicích – od téměř zapomenutých Mrázka, Ference Futuristy a Kohouta přes Vlastu Buriana, Štuchala a Štercla k Horníčkovi, Štepkovi, Lasicovi a Satinskému i k nedávným Náhlovskému, Mládkovi, Novotnému. Ctí je všechny a milosrdný je i k úrovni hodně pokleslé lidové komiky.
Osou Suchého vzpomínání je však jeho velký idol, vzor, nevědomý hybatel jeho tvorby a nakonec důvěrný přítel. Jan Werich, který jako by byl leitmotivem všech tří interview. Suchý i Hvížďala se k němu stálé vracejí, a přestože o Werichovi z jiných pramenů víme takřka vše, některé z těch vzpomínek jsou objevy.
Knihu doplňují dva prology – či epilogy? Čert ví, co to má být… Když tři rozhovory, tak také tři doprovodné texty, ne? První napsal Přemysl Rut a je to skoro milostné vyznání, jež se ale nezříká kritického pohledu, který nakonec vztáhne na sebe samotného. Napsáno krásnou češtinou, zasvěceně a s empatií. Autorem druhého, s nesmyslným titulkem No a? – noaismus coby poznaná nutnost je Petr Fischer. Editor musel pozbýt rozumu, když takové naondulované prázdno, používající navíc odpudivé novotvary, jako je například legendník, intervijuk či pneumatická metafora (sic!), do vydání zařadil. Fischer o Suchého Semaforu a jeho poetice, tvorbě neví zhola nic a maskuje to frázemi jako: Historka (historie, story) je svatá a je také pilířem každé legendy a sám legendník či legendnice (i těch je požehnaně) se do ní velmi rádi pouštějí, protože právě v takových chvílích se přimykají k podstatě legendárnosti, jsou znovu při tom, když legenda vzniká, stávají se součástí vznikání legendy, jak se ustavila ve společenském provozu, znovu a znovu se (jako legenda) rodí. Čiré ptydepe.
Redakční práce na rukopisu byly vůbec nedbalé. Že se zpovídající a zpovídaný v průběhu vzpomínání, zahrnujícího šedesát let, dopustí řady chyb, je přirozené. Paměť je každým coulem nespolehlivá. Úkolem každého seriózního redaktora je však omyly napravit. Tak například: Jiří Hájek nebyl šéfredaktorem Kultury, nýbrž Tvorby a nebyl z místa vyhozen za článek svého syna o Slovenském národním povstání, ale za publikování povídky Exil, v níž Petr Hájek popsal sebevraždu dívky, která se nedostala na vysokou školu „vinou“ rodičů vyloučených z KSČ. Atd. Atd.
Karel Hvížďala: Jiří Suchý a tingltangl. Galén 2019, 554 stran.
Komentáře k článku: Jiří Suchý úplný
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
