Divadelní noviny >

Jiří Vyorálek: Ledovce tají, za chvíli tu máme moře

Hamlet v Huse na provázku, Elementární částice, Korespondence V+W a Europeana v Redutě. Za poslední rok jsem Jiřího Vyorálka viděl v těchto inscenacích v režii Jana Mikuláška a každá z nich by stála za rozhovor. Ten ale nevznikal snadno. Prvně jsme se sešli v klubu Divadla v Dlouhé po hostování Reduty, kde jsme překonávali kravál a Jiřího únavu po představení. Podruhé jsme se viděli po projekci posledního filmu Roberta Sedláčka a dali si sraz v hospodě U památníku. Rámus zanedbatelný, spíše popolední klid, a mě jako z udělání zradila nahrávací technika. Přesto rozhovor vznikl, i zásluhou Jiřího Vyorálka, který při autorizaci doplnil, co můj vysloužilý diktafon nezachytil.

Když se podívám na váš ročník narození 1974, musím vám tiše závidět. Vždyť vy jste spolu se svou generací dostali ke svým mladistvým narozeninám dárek polistopadové svobody. Považovali jste si toho?

Dneska už o tom nepřemýšlím, ale tehdy jsem si to v sobě rozebíral. Nechci mluvit za svou generaci, ale já sám se do mrtvé anebo ztracené, normalizační generace stále ještě počítám. Od těch dvanácti, třinácti let jsme už ten strach ze zelených policajtských uniforem pociťovali. Kontroly kolem hudebních festivalů, podpisy Několika vět, i to jsme už v té kvasící době koncem osmdesátých let, v naší nejdivočejší pubertě, prožívali. Prostě si myslím, že i moje generace musí postupně vychcípat, aby se tady začalo dýchat skutečně svobodně, protože já sám se za úplně svobodného člověka nepokládám.

Jak na vás zapůsobila listopadová hesla jako Zpátky do Evropy? Přece jen se vám otevřely hranice. Využíval jste toho?

Dvakrát jsem za prací odjel do Skotska na dva měsíce. To bylo v době Divadla v 7 a půl, kdy se i půl roku hrálo zadarmo, takže bylo třeba čas od času poplatit dluhy a koupit třeba ledničku, abychom mohli dál existovat.

Jaký byl váš první pocit ze světa za železnou oponou?

Měli jsme s naším amatérským divadlem v Třebíči družbu s podobným anglickým, a tak jsem za oponu nahlédl ještě před Listopadem. Neuměli jsme moc anglicky, ale tomu pocitu svobody, jaký oni měli za zcela přirozený, jsme rozuměli až moc dobře.

Ve Skotsku jste se anglicky doučil?

Především jsem musel porozumět skotskému dialektu a časem se i trochu rozmluvil. Hlavně jsem se na té jahodové brigádě naučil výborně polsky. Navíc to setkání s oceánem – tam by mě to táhlo i dnes.

Ptám se, kdy a jak se člověk začne vnímat jako Čech, jako Evropan, když vyrazí za humna?

Samozřejmě že si tam člověk jel zejména vydělat, ale i zjištění, že si tam normální lidé nežijí nějak blahobytněji než my, vás naučí skromnosti. Současně ale cítíte onu svobodu, o které jsem už mluvil, což je stav mysli, kvůli kterému byste tam chtěl nějaký čas pobývat.

Mluvíte o svobodě a tísni, jakou jste jako dospívající dítě cítil ze zelených uniforem. K čemu jste se tenkrát hlásil?

Před velkým Listopadem jsem byl ještě hipísák, vzpomínám si, že jsem se rozjel do Prahy na nějakou schůzi mírového klubu Johna Lennona, jenomže se ty máničky neuměly dohodnout, a tak se rozpustily.

Na vojnu jste se nejspíš jako pacifista moc netěšil?

Samozřejmě že ne. To bylo něco pro mě nepředstavitelného, ani dva, ani na rok, který pořád ještě hrozil. Naštěstí jsem od dětství alergik, takže jsem ještě stihl modrou knížku. Myslím, že tehdy prvně životě jsem se o něco tak intenzivně snažil.

To ale bylo až později, jak probíhalo vaše mírumilovné období? Tenkrát jsem toužil mít rád všechny lidi, chodil jsem s otevřenou náručí a srdcem na dlani, ale spíše dostával po držce, takže se to brzy zvrtlo v pankerský pocit, ať mi všichni vlezou na záda. Myslím, že to je dost obvyklý přerod, který jsem prožíval v různých kapelách.

Muzika, jak jsem si všiml, vám vydržela dodnes.

Začínal jsem v Brně ještě při konzervatoři na doprovodnou kytaru. Vyloženě jsem si užíval zůstavat někdy vzadu, dělat takový background, nemám potřebu se tlačit dopředu. Rád zazpívám i sólovou písničku, ale nemusím. Teď hrajeme s kapelou Meteor z Prahy, která vznikla při zkoušení inscenace v Divadle Husa na provázku Lásky jedné plavovlásky. Nedávno jsem měl premiéru i s další kapelou Jupiters Disco Cowboys, s níž se snažíme o progresivní disco 80. let. Vyrušili jsme texty, zpěv, dominuje monotónní muzika, kterou doprovázíme projekcí. Doufáme, že to je zábavnější než nějaké zbytečné texty, kterým není rozumět. Prostě si hledáme svou vlastní cestu.

Doma se žádná generační vzpoura neodehrála?

Neměla kdy. Když mi bylo patnáct, vypadl jsem na konzervatoř do Brna, víkendy jsem trávil s vodáckým oddílem. Od pramice až po divoké vody s kajakem. Pravdou je, že období bouřlivé postpuberty skončilo tím, že jsem ve 4. ročníku utekl z konzervatoře, protože jsem si nějak nerozuměl s pedagogy.

Takže ji nemáte dostudovanou?

Nakonec jsem odmaturoval, ale neabsolvoval, takže mám jen čtyři roky, a nikoli šest. Odešel jsem na JAMU do ročníku, který otvíral Josef Karlík.

Můj vztek nevychladne

Při našem prvním setkání jste Wericha s Voskovcem charakterizoval jako svého druhu pankáče jejich doby. Vzpomínáte?

Měli podobný náboj energie, co vnesl punk do 70. let minulého století. Možná to byli větší hračičkové, nebyli tolik drsní, ale otočili stávající divadelní systém; onu pankáčskou nasranost z nich cítím, protože se s přibývajícím věkem zvyšovala a vyostřovala. Když si čtete jejich korespondenci, bytostně vnímáte, jak byli čím dál tím víc nesnášenlivější, ale i smutnější. S neodbytnou vzpomínkou na předválečná léta.

Než jste se v Mikuláškově inscenaci podle korespondence V+W objevil jako Jan Werich, určitě jste o něm jako o člověku musel přemýšlet. Co vás překvapilo?

Na herectví mě hrozně baví právě toto dovzdělávání se, o kterém asi mluvíte. Co mě překvapilo? Že to k stáru nebyl ten lidový filosof, moudrý klaun, jak si jej většina lidí dodnes představuje, ale také dost nervní, nesnášenlivý dědek. Nahlédnete za zrcadlo lidového mýtu z druhé strany a jen nerad zjišťujete, že se potýkáte s legendou, která se stávala karikaturou sebe sama. Teď mluvím o tom strašlivém kotrmelci, kdy se divadelní novátor, filosofující herec i životní uprchlík, z něhož vyzařuje veliká síla, stává onou mudrující vousatou bystou, kterou vyznává hospodský lid.

Nemyslíte, že v něm ona jedovatá hořkost byla už dříve? Anebo že ji probudily až poválečné poměry komunistického Československa?

Jistě tomu doba a režim napomohly, podepsaly se na něm opravdu krutě a nemilosrdně. A to si myslím, že je ta největší nespravedlnost, která se (nejen) jemu stala. Takže i kdyby byl sebevíc nesnesitelný, má mé absolutní porozumění. Vztek, který ve mně tato nespravedlnost vyvolává, zřejmě nikdy nevychladne. Nemusím Wericha adorovat, ale za tento tvrdý osud si ho vážím.

Jak takové, pro mě fascinující inscenace, jako je Korespondence anebo nejnověji Europeana podle knihy Patrika Ouředníka, vlastně vznikají? Na počátku je scénář, to chápu, co ale dál?

Scénář byl dán, vstupovalo se do něj jen prostřednictvím režiséra a dramaturga.

To jste mi toho vyzradil. Scénář je přece verbální, jak ale vznikaly všechny ty jevištní obrazy, metafory? To bych rád věděl…

Tak přijdeme dopoledne na zkoušku…

Bez humoru, prosím.

Na základě témat, která s sebou text nese, se improvizuje, vytvářejí se etudy, odpad nápadů je veliký…

Kolik? Třeba víc jak padesát procent?

Určitě tak půlka. Na nápady, které by nezafungovaly nebo by byly nadbytečné, má režisér Honza Mikulášek výjimečný čich.

Jak ty nápady probíráte a fixujete? Hned, nebo až na konci zkoušky?

Ne, to probíhá napřeskáčku. Každý den to je jinak. Finalizuje se až v generálkovém týdnu.

Máte více času při takovémto druhu zkoušení?

To bych neřekl. Při Korespondenci pět týdnů, při Europeaně šest. Vzniká to velmi rychle, musíte být ve střehu, okamžitě fixovat, tak prostě Mikulášek pracuje, v kratších termínech, ale o to intenzivněji.

Lehké hraní je vyčerpávající

Dovedl bych to pochopit ještě ve třech lidech jako v Korespondenci, ale když je vás víc, tak jako při Europeaně?

Při Europeaně vznikla vzácná souhra všech. Navíc zkoušení probíhalo jakoby v mlze, kdy společně odhalujeme obrysy, které se nakonec změní v plný tvar. Nejde totiž o klasický dramatický text, nemůžete se opřít o osvědčené postupy a místy balancujete i na hraně trapnosti. Takové zkoušení totiž vyžaduje odevzdání se a docela velkou otevřenost. A to je hodně náročné a zároveň nabíjející. Nikdy ale nemáte zaručený výsledek. Můj part tady není nijak obrovský, ale po první půlce jdeme z placu a člověk je zpocený, hotový, a přitom se jakoby nic neděje. Podobně i s Korespondencí. Od režiséra víme, že musíme hrát jakoby lehce, bez velkého prožívání, jenomže právě ono lehké hraní bývá dost vyčerpávající.

Člověk dozrává nejen svým vzděláváním se, ale i svými zkušenostmi. Říkám si, že vás setkání s osobností Wericha anebo se strašlivou historií 20. století muselo poznamenat. Jak to vidíte?

Mě ta šílená historie, které moje generace naštěstí byla ušetřena, vede k trochu únikovému přístupu: hlavně se nebrat moc vážně, ale na tom svým malým pískovišti se snažit s něčím pohnout. Prostě už žádné velké iluze, ideály a ideje, které skončily tak, jak víme. Obě ty inscenace mohu milovat sebevíc, ale můj konečný pocit z nich je tento: svět nezměníš.

Mluvíme spolu po projekci filmu Roberta Sedláčka Rodina je základ státu, v němž máte dlouhý, opilecký monolog o blížícím se zániku lidské civilizace. Říkal jste jen, co vám Sedláček napsal, anebo jste svou chmurnou vizi, kterou z vás cítím, vylepšoval?

Zrovna v téhle scéně jsem improvizoval minimálně, vše bylo dáno dopředu. Ale pravdou je, že se s Robertem známe už pár let, a proto si myslím, že se asi nechal trochu inspirovat. On dokáže psát na tělo.

Vaše postava se na konečnou apokalypsu připravuje kanystry pálenky. Máte už vyhlédnutý svůj protiatomový kryt?

Domácí pálenku sbírám a schraňuji, to je pravda, ale sbírám rychleji, než piju, takže se mi hromadí, jenomže nemám ještě ten kryt. V každém případě si myslím, že už to nemůže trvat příliš dlouho a že to půjde rychleji než zánik starého Říma, protože prožijeme rovnou globální katastrofu. Ne že bych se na ni dvakrát těšil, ale připadá mi nevyhnutelná.

Připomínáte mi jednu postavu z Bergmanova filmu, která ze stejných důvodů odmítá přivádět na svět další děti, aby je nezachvátila hrůza další světové války. Je to váš případ, anebo si jen s rodinou dáváte na čas jako ctihodní úředníci první republiky?

Jako obvykle: platí obojí. Ludvík Vaculík ve své knížce poznamenal, že mít syna v padesáti je dobrý. Každopádně dítě odvede pozornost od vašeho hereckého ega a otřese zažitými pořádky.

Dočetl jsem se o vás, že jste v mládí hodně recitoval. Wolkerův Prostějov a tak. Dokázal byste mi půl hodinky říkat verše, kdybych byl pěkná holka?

Staré básničky jsou naštěstí pryč. I kdyby přede mnou seděla hezká holka. Překvapil mě ale kamarád, když jsme v srpnu sjížděli Ploučnici, a on, revolucionář, začal pod Bezdězem recitovat Máchův Máj. Zničený, zarostlý, po čtyřech dnech asi i ožralý, podívá se na kopec a z jeho úst najednou vycházejí krásné verše. To mě dostalo.

Dívám se tady na ne moc srozumitelný přepis našeho prvního pokusu o rozhovor. Pochopil jsem z něj, že jste z Divadla v 7 a půl odešel kvůli režisérovi Matěji Růžičkovi. Je to tak?

Každý režisér je v určitých chvílích nesnesitelný, co si budem povídat. Matěj své excesy dělal v zoufalosti – ani Brno ani ministerstvo kultury nás nechtělo podpořit, po letech snažení. Pro mě byla 7 a půlka hodně podstatná etapa. Krásný byl ten pocit myslet si, že to je opravdu naše divadlo. Je jasné, že některé inscenace neklapnou, jiné se povedou, ale když Matěj začal před diváky veřejně ohlašovat náš zánik, naštval jsem se a dal o sobě vědět, že sháním v Brně nějakou práci.

Odešel jste do Divadla na provázku a na éru Vladimíra Morávka a jeho Dostojevského projekt vzpomínáte více než v dobrém.

Myslím, že to byl velmi povedený projekt. Vladimírova velká síla i nevídané vzedmutí Provázku, kdy divadlo bylo semknutý a kdy jsme třeba dokázali odehrát tu dvanáctihodinovou inscenaci, což jsem si nikdy nedokázal představit, ale stalo se. Pro mě očistná lázeň, pro někoho třeba čirý masochismus.

Výrazný dojem na mě udělal i váš Hamlet. Ten jako by měl ve tváři napsaný zmar všeho lidského konání. Koncipovali jste jej tak?

Chtěli jsme Hamleta maximálně zbavit patosu, polidštit jej na obyčejného ztracence, otráveného i vyčerpaného světem, v němž žije. Navíc musí řešit křivdu, i když ví, že každá pomsta bude jen plodit další zlo. Ale nemá na vybranou. Těžko ale o tom vykládat, inscenace by měla mluvit sama za sebe.

Ještě mnohem větší míru znechucení nad stavem světa a společnosti vykazuje Michael Houellebecq, v dramatizaci jehož románu Elementární částice hrajete postavu Bruna.

Mně se velmi líbí, jakým způsobem vypráví svoje děsivé příběhy, jak je dokáže vykroutit do hyperboly a současně nepřestává být vtipný a přesný, když pojmenovává problémy naší doby. Čtu ho rád i proto, že jeho pocit ze světa, který se řítí do zkázy, se hodně podobá tomu mému.

Taková hra na manželství

Už jsem si všiml, že naší civilizaci nedáváte velké naděje. Když si vybavím Houellebecqova hrdinu, Hamleta i Wericha, skládají se mi ty postavy zásluhou vaší interpretace do jednoho vzorce, do jednoho bolestiplného výrazu, vnímáte to podobně?

Jestli si jsem vědom toho, jaký mám výraz v tváři? To ne, prostě dělám svou práci, jak umím nejlíp. A jestli se mi daří trefit se do pocitu téhle doby? To zní hodně nabubřele a každopádně se o to nesnažím. Ani nevím, jestli ten můj pocit je sdílený i někým jiným. To už je opravdu těžká filosofie. Nicméně bolest, která propojuje tyto postavy, ve mně rezonuje, rozumím jí. Samozřejmě že se každá postava zarývá do hlavy, že ve mně leží jako v koze. Snažím se jí ale nedat šanci, aby mi zasahovala i do běžného života.

Pracoval jste s dost výraznými režiséry. Jakých vlastností si u nich nejvíce ceníte?

Pokaždé je to taková hra na manželství, kdy spolu vychováváte společné dítě – představení. Cením si samozřejmě jejich uhranutosti, posedlosti svou vizí i schopnosti vést s hercem dialog a odkrývat v něm další možnosti. Nejdůležitější je otevřenost, přijímat jiný názor. Když máte pracovat na díle, které je už předem avizované jako velkolepé, ale režisér vám nedokáže vysvětlit, jak chce toho dosáhnout, trpíte. Přecházíte jeviště a děláte velká gesta.

A co odvaha?

To každopádně, bez odvahy nejde dělat dobrý divadlo. A musí ji mít jak režisér, tak herci. Musíte mít v procesu zkoušení odvahu používat úplně nesmyslné prostředky ve zdánlivě nesmyslných kontextech a ono to může začít promlouvat zcela jinou řečí. Jen tak se vám může otevřít nový prostor a zajímavější, i když pro někoho třeba šokující a nestravitelný tvar představení.

Řekl bych, že opět začínáte mluvit i o vzniku posledních inscenací s Janem Mikuláškem…

Měl jsem určitě na setkání s ním velké štěstí. Myslím, že jsem v něm objevil svého generačního režiséra, jestli to tak mohu říci. Jakkoli jsme se na škole nepotkali. Vnímám ty inscenace jako opravdovou spolupráci, která směřuje odněkud někam.

Mluvil jste o tom, že vy sám se počítáte k normalizačně odumřelé, ne ještě dost svobodné generaci. Z vašich inscenací mám ale přesně opačný, osvobodivý, až katarzní zážitek. Svět je sice hrozný, ale lze jej měnit.

Fakt, že já se cítím občas bídně, přece neznamená, že s tím v sobě nebojuju. Nevím sice, jak ustát sám sebe, protože jsem sobě tím nejzáludnějším nepřítelem, ale snažím se. To, že vím, že svět je hrozný, nespravedlivý a krutý a nelze jej změnit, ještě neznamená, že u toho nechci být. Pomůžu si citací Voskovce, která taky zaznívá v Korespondenci: Já myslím, že to oba musíme dožít, celou tu senzáciu pre děti. Dyť je to privilegium, bejt při tý srandě, co lid páchá se světem. Na druhou stranu, ledovce tají, i polské pobřeží se zmenšuje, za chvilku tu máme moře…

Tak vytáhnete ten svůj kajak, přihodíte kanystr slivovice a zachráníte se.

Když ještě budu mít dost sil na ten kajak. Ale vážně, já přece netvrdím, že bych žil nějaký úplně nešťastný život. Vždyť já jím tak krásně proplouvám a mám se v podstatě nádherně!

Má to v tváři

Jiřího Vyorálka si vážím pro jeho klidný přístup k figuře. Vlastně je na jevišti zdravě pomalý, v jeho postavách se láme ironický úšklebek, cynismus většinou s čímsi nezvratným a osudovým. Je z herců, kteří nabízejí, nijak vtíravě, ale velmi rychle dokáže pochopit záměr dramaturga a režiséra, a dodat „svoje“. Na projevu jsou znát zkušenosti s různými divadelními formami, filmem, přesto jimi není „otřískaný“. Snažím se jeho potenciálu využívat v Divadle Reduta co nejvíce, ideální spojení je s Janem Mikuláškem, vyšlo to výborně i s Jiřím Pokorným – Ricky ve Hvězdě stříbrného plátna je chvíli parchant, musí nám být ale i směšný, protože mu uniká v životě to čistší, vysmívá se, zneužívá a parazituje, ale i na sobě… Jiřího Vyorálka jsme dvakrát na jeviště postavili do hlavních rolí vedle Václava Vašáka – v Elementárních částicích a Korespondenci V+W. Tento tandem mně připadá velmi silný, Vyorálek dokáže usměrnit Vašákovu sošnost, „vzpřímenost“ a přímočarost, dodává jí otazníky pochyb. Vašák ale zase umí agilně pozvednout Vyorálkovu rezignovanost, dokáže v něm probouzet neklid. V Europeaně, kde se stírá určení a hierarchie rolí, potřebujeme Vyorálkův humor a sebeironii. A on někdy nepotřebuje dialog, má to v tváři.

Petr Štědroň
Umělecký šéf Divadla Reduta

• Autor: Richard Erml
• Publikováno: 14. října 2011

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jiří Vyorálek: Ledovce tají, za chvíli tu máme moře

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ