Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Jiřina Jirásková, Strašidla a já

Vlastně nevím, jak začít. Každá vzpomínka mi připadá statická, nedá se do ní vtěsnat uplynulých třiatřicet let (kristovky našeho přátelství, počátek dospělosti), před nimiž se Jiřina Jirásková stala součástí mé širší rodiny. Sentimentální jsme nikdy nebyli, přesto substantiva „začátek“ a „konec“ vnáší nechtěný patos i do každého vyprávění. Ale pokusím se: Jak to všechno začalo?

První schůzku s Jiřinou jsem měl v klubu vinohradského divadla počátkem osmdesátých let. Klub byl tehdy ještě v budově naproti, útulný, ale poněkud zašlý a šedivý, jako tenkrát skoro všechno. Měl jsem trému. Paní herečka si mě pozvala kvůli textu, kterého jsem si moc nevážil.

Po vypuzení z ústeckého Činoherního studia jsem tehdy napsal – spíš kvůli obživě – nějaké divadelní pohádky. Jeden spolužák totiž řídil edici takových pohádkových sešitků a o divadelní pohádky mě požádal. Ještě je mám schovaný.

Moc pro děti ty pohádky nebyly, zato hodně rozhněvaly jednak ředitele ústeckého divadla, to byl jinak celkem hodný a laskavý muž, sborista, který si přivydělával zpěvem v krematoriu, a pak zejména jednoho funkcionáře Strany v divadle, soudruha Ledvinku, který se cítil být dotčen příjmením pohádkového inspicienta, jemuž jsem dal jméno Nadledvinka a hyperambiciózní divadelní křeslo mu v příslušné pohádce říkalo Konečníku…

Původně jsem se zeptal Vladimíra Gromova v rádiu, jestli bychom ty pohádky třeba nezkusili u nich. Vladimír je přečetl a pravil, že v rozhlase by to neprošlo, ale že má nápad, točil nedávno něco s Jiřinou Jiráskovou, ona snad hledá něco na zájezdové představení, protože jinak toho taky moc nesmí…

Hvězda přišla, byla menší, než jsem očekával, ale přestal jsem to ihned vnímat; jako herečka byla nejméně o padesát čísel vyšší, než jako člověk.

Byla velmi elegantní, celá béžová. Krátký norkový kožíšek hodila přes odřenou židli. Blýsklo se na mě několik briliantů z jejích prstýnků. Sugestivníma a krásnýma tmavýma očima mě chladně a zkoumavě pozorovala. Evidentně nevěděla, co si o mně má myslet. Pohádky si odnesla a při odchodu se na mě poprvé usmála.

Byla úplně mimo dobu, zemi, město, klub. Byla absolutně nepoznamenaná. Elegance je osvědčená zbraň v konfliktu mezi noblesou a buranstvím, který vládl režimu minulému a který se o vládu v jiné formě bude pokoušet vždycky. A Jiřinka své zbraně ovládala dokonale.

Devadesát devět a půl procenta normalizátorů – a zejména soudružek normalizátorek – vypadalo jako přejetá žába a když se setkali s proskribovanou umělkyní, která zářila sama od sebe, byla dokonale oblečená a na prstu jí zářil briliant, hrozil jim infarkt.

Musím odbočit, protože nejkrásnějším příkladem toho je návštěva tehdejší obávané televizní náměstkyně Balašové v Malenicích. Jiřina vždycky ráda a vášnivě pracovala na zahradě, někdy s takovou vehemencí, že jsem se třeba pokusil ji přibrzdit, ale Zdeněk Podskalský jen vrtěl hlavou: To nemá smysl; za pět minut začne se stejnou intenzitou vykonávat něco jiného… Tohle je aspoň užitečný.

V ten den byla Jiřinka v Malenicích sama. Tedy se psem, samozřejmě. Klečela v mokré hlíně, oblečená do montérek či starých kalhot, propocené tričko – česala se naposled před polednem – a rýpala se v zemi, když najednou skrze keře spatřila, že před domem zastavují auta a z nich vystupuje Zdeněk a ještě nějací lidé, zejména však výše zmíněná soudružka Balašová – ano, tatáž soudružka, která se tolik proslavila zákazem chození bez podprsenky, osobně zpěvačkám brnkala na záda triček, a která měla většinu blbostí, jež se v televizi tehdy přihodily, přímo jaksi persönlich na triku.

Zdeněk a jeho kolegové si říkali, ona Jiřinu uvidí, pozná, zjistí, že Jiřina není tak strašná a třeba jí dovolí hrát v televizi. Sancta simplicitas.

Jiřina zahodila rýč, vylétla nahoru do patra, leč nečesala se ani nepřevlékala, jen si navlékla na prsty od hlíny brilianty, sestoupila v modrákách do salonu a zeptala se, jestli si soudružka náměstkyně dá kafe.

Když jsem to takto napsal do knížky, vyfoukla Jiřina Jirásková kouř a řekla: Máš to blbě. Nechápal jsem.

Nenavlékla jsem si brilianty, ušklíbla se. Vzala jsem si všechny brilianty, které vůbec mám. Kafe si dala, ale hrát mi nepovolila.

Ale zpět k divadelní pohádce. Jiřina se mezi tím poradila jako vždy s Podskalským a pak s paní dramaturgyní Jarmilou Drobnou-Černíkovou, která organizovala její zájezdy, oba jí řekli, že se to musí hodně dotáhnout, ale že to půjde. Čekala mě zajímavá zkušenost. Individuální práce s „opravdovou herečkou“ se zcela lišila od mé dosavadní zkušenosti s povýtce kolektivním typem tvorby Činoherního studia. Jisté však bylo, že i pro paní Jiráskovou byla spolupráce s autorem mého typu novinkou. Svým způsobem jsme se vyučovali navzájem.

Strašidla… Představení se pomalu rodilo. Nevycházel jsem z úžasu, ale snad dnes můžu říct, že všechno, co jsem udělal na její žádost, bylo k velkému prospěchu věci – a když si ona nechala říct ode mě, bylo také dobře. Rychle a navždy jsme se spřátelili, nejen my dva, ale i naši blízcí. Dodnes velebím Hospodina, že nám dovolil setkat se s těmi dvěma, s Jiřinou a Zdeňkem.

Zkoušky byly dobrodružství, Jiřina dlouho hledala pobavený, komentující, ale zároveň showmanský způsob, jak ty místy trochu naivní texty hrát; ohledávala si věty jednou odtud, jednou shora, jednou zdola, vážně, nevážně, někdy tak, že jsem k úděsu režiséra hlasitě volal Nemrckujeme!, a ona odpovídala: Já už vím, proč mi to nejde, Alexi, je to totiž blbý!

A pak to vždycky najednou našla a držela pevně – a pokud na to kývnul i Zdeněk, bylo vyhráno.

Tak nějak beze slov jsme si pro sebe definovali žánr „operetní causerie“, jíž Strašidla byla; přiměla mě připsat ještě vážnou pohádku o osamělé subretě, skoro všechny pohádky jsem xkrát přepsal – a pak mě naprosto šokovala rozhodnutím, že v naší revui budou šansony a že je – tedy texty k nim – napíšu já. V životě jsem nenapsal žádné písně, rýmy mi nejdou – ale bránil jsem se marně. Francouzský buldoček uměl trvat na svém. Navíc jsem hned věděl, že se nemýlí; ještě jsem bojácně navrhl, že bychom mohli vybrat nějaké operetní árie, leč to mi už vůbec neprošlo.

V daném a tuze krátkém termínu jsem tedy nějaké texty zplodil, Zdeněk přivedl Vítka Hádla, který jimi listoval, občas si udělal u textu nějakou značku, příště mi řekl, že bude potřebovat tady nastavit, tady zkrátit… Pak přišla Jiřina ještě s jedním překvapením.

Nechci být celý představení sama, trvala na svém. Chci tam chlapa. Aspoň se mnou bude na zájezdy ještě někdo jezdit. A pak to kouzlo kontrastu! No dobře, zdráhal jsem se já, ale to bych musel pro něj vymyslet aspoň nějakej minioblouk…

Zavrtěla hlavou. Dáme tam inspicienta‚pravila. Ať je třeba němej. Bude protivnej a na konci se usměje. To je oblouku až dost.

Samozřejmě měla pravdu. Inspicient neměl text. Nepotřeboval ho. Chodil občas na scénu, něco hledal, většinou to našel a s káravým pohledem upřeným na Jiřinu odnesl. Podal jí ramínko, dolil skleničku, zapálil cigaretu.

Představoval ho nejčastěji sám režisér Gromov. Během dvou tří představení si svou roli výtečně vypointoval. Na svůj poslední výstup si oblékl tmavý oblek s kravatou.

Copak, někdo vám umřel, pane Králíčku?, otázala se Jiřina. Inspicient jí podal růži a usmál se. Potlesk.

Kolem asi pětisté reprízy se přihodilo, že onemocněl jak Gromov, tak ten druhý, obvykle zaskakující v roli Inspicienta. Představení byla ten den dvě a konala se někde na Moravě, Jiřina chválila jak divadlo, tak i tamní publikum, odříct to nešlo. Nezbylo mi, než jet na zájezd a inspicienta zvládnout.

S nepřípadnou bohorovností jsem usoudil, že na dvou představeních ve Zlámané Lhotě moc nesejde a k autu dorazil s prázdnýma rukama.

Máš oblek?, zeptala se Jiřina.

Vidíš, odpověděl jsem, na to jsem zapomněl.

Sugestivníma a krásnýma tmavýma očima si mě zase jednou chladně změřila, ale komentář si nechala pro sebe.

V moravském divadle jsem si natáhl pracovní plášť, rozhodl se, že mou zásadní rekvizitou bude kbelík a zásadním postojem lehký despekt k herečkám, které, stejně jako herci, inspicientům představení jenom kazí. Na scénu jsem vstupoval podle scénáře. Asi nikoho nepřekvapí, že jsem vždycky okamžitě zapomněl, co mám dělat. Zachoval jsem si jen ten despekt. Publiku jsem byl citelně protivný.

Jiřina mě elegantně naváděla správným směrem.

Nemáte náhodou zapalovač, pane Králíčku?

Obě představení jsme předvedli, na děkovačku jsem raději ani nelezl, i když jsem cítil silnou touhu začít volat, že já nejsem medvěd, já jsem autor. Tak dopadlo moje scénické vystoupení s jednou z největších a nejkrásnějších českých hereček.

V autě pak Jiřina řekla Ty bys mohl (a mám dojem, že skutečně použila výraz „vole“) hrát fakt Ibsena koncem 19. století.

Druhý den jsem jí přinesl kytku a chtěl se začít omlouvat, ale mávla rukou.

Víckrát už jsem se s Jiřinou (obávám se, že vlastní vinou) autorsky (když si odmyslím tu naši knížku) nesetkal. Ale pohádky o divadelních strašidlech, které Jiřinka hrála s neutuchajícím úspěchem víc než pětsetkrát, nás spojily ještě jednou. 20. 11. 2011 (magická hra čísel) je Vladimír Gromov natočil s Jiřinou Jiráskovou v Divadle na Fidlovačce konečně aspoň pro rozhlas. Kruh se uzavřel, Vláďa přežil tuhle tečku jen o necelý rok, teď píšu vzpomínku na Jiřinu. Jak napsal kdysi básník Oldřich Wenzl …bylo nás pár, a přesto nikdo nezůstal!

Fronta vtipu a elegance utrpěla odchodem Jiřiny Jiráskové velkou ztrátu – myslím však, že Jiřina se nad ní bude vznášet jako kdysi panna Maria nad křesťanskými voji.

Ačkoliv říkávala, že má jako případný kandidát na budoucí pomník proti jiným velkou výhodu, jelikož její i poměrně dosti nadživotní socha spotřebuje pořád ještě jen velmi málo bronzu, pomník už si postavila sama a dávno. Kdo ví, snad přibude i ten bronzový. Neříkejte, že to není pravděpodobné – v téhle zemi se posmrtný postoj veřejnosti obvykle značně odlišuje od předsmrtného…

V době politické korektnosti na tom bronzovém pomníku patrně nebude se psem, koňakem a cigaretou – ale to už bude falšování dějin. No, od toho tady dějiny přece jsou.

• Autor: Alex Koenigsmark
• Publikováno: 24. ledna 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jiřina Jirásková, Strašidla a já

1. RENATA ŘEHOŘOVÁ

   

   Opravdový
   hluboký kulturní zážitek, který nelze nikomu převyprávět!

   27.08.2020 (14.11), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ