Divadelní noviny > Kritika

Jízdní řád smrti aneb Dvakrát a jinak Spalovač mrtvol

Když byly oznámeny dramaturgické plány současné divadelní sezony, nejedno srdce diváka se zachvělo očekáváním – v Divadle Petra Bezruče a ve Stavovském divadle připravují Spalovače mrtvol.

Novelu Ladislava Fukse proslavil stejnojmenný film režiséra Juraje Herze. Premiéru měl v roce 1968, pouhý rok po vydání knihy, na scénáři se podíleli Herz s Fuksem. A samozřejmě – exceloval v něm Rudolf Hrušínský jako Karel Kopfrkingl. Opominout bychom ovšem neměli Vlastu Chramostovou v roli Kopfrkinglovy manželky Marie či obdivuhodnou práci kameramana Stanislava Miloty. A také je nutno zmínit, že to byl film „trezorový“ a zásadní pro českou kinematografii.

Uvést Spalovače mrtvol v divadle je tedy počin přinejmenším odvážný. Jelikož bude filmovým dílem poměřován. (Méně pak, bohužel, Fuksovým původním textem.) Možná proto se na českých jevištích do září roku 2016 objevil pouze třikrát.

Pokrytecké ctnosti pana Kopfrkingla

Známé dílo má samozřejmě zkreslující interpretační nánosy. Nejčastější je ten, že Fuks líčí proměnu obyčejného, „slušného“ maloměšťáka (který má pouze neobvyklou práci) ve vraždící bestii v ovzduší třicátých let minulého století. Přitom Fuksův Kopfrkingl od začátku vykazuje rysy pokrytectví. Jeho okázalé, úlisné a často hloupé velebení rodiny, domácnosti, svých zálib a „mravních postojů“ jsou přetvářkou, maskou, kterou postupně odkládá. (Tedy kterou spisovatel pomalu strhává.) Později se navíc začnou projevovat jeho falešné mesiášské sklony a podléhá bludům o svém vyvolení. Samozřejmě nelze opomenout dobový kontext – tedy sílicí nacismus, jenž mu to umožňuje. A nechci tvrdit, že kdyby nepotkal pokušitele – přítele z války Williho, který je bezesporu jeho našeptávač –, mnohé z jeho „smrtelných hříchů“ by se možná nestaly. Chuti moci podlehne, nelze však říci, že zárodky zla a touha být silnější v něm nebyly už ve chvíli, kdy se s ním potkáme poprvé.

Proto požadavek, aby byl v divadle ukázán dostatečný psychologický přerod hlavní postavy, považuji za pomýlený. Musí být poodhalováno skutečné já Kopfrkingla, zásadní je vnějšková proměna slušného, milujícího a ctnostného člověka v zakomplexovanou, farizejskou obludu. Špatný byl vždy, jen to světu doposud neukázal. V díle jen popouští uzdu svým choutkám.

Je pozoruhodné a potěšitelné, že tvůrci obou inscenací zvolili jiné motivy a roviny Fuksova díla. V Divadle Petra Bezruče je Spalovač mrtvol vystavěn jako tísnivý příběh jedné rodiny, který je až na malé výjimky zasazen do třicátých let 20. století. Ve Stavovském divadle uvádí symbolistickou, nadčasovou inscenaci, plnou vizuálních obrazů. V obou je přítomen hořký, groteskní humor.

Maso, maso, maso

Více znepokojující, ale také značně odtažitý je Mikuláškův Spalovač mrtvol. Pozornost je směřována na Karla Kopfrkingla, jenž se nechá ženou oslovovat Roman, on ji nazývá Lakmé, protože je romantik. Martin Pechlát je na jevišti neustále přítomen, většina promluv pochází z jeho úst.

Fuks vypráví příběh ve více rovinách – například změny prostředí (návštěva ZOO, panoptika, kasina) mají ve vyprávění velkou důležitost. Motivy díla jsou posilovány – boj nenacházíme jen v atmosféře nastupujícího nacismu, ale je obsažen také kupříkladu v boxerském zápase, na zvířeckost odkazují jména některých „slabších“ postav, první setkání Kopfrkinglových proběhlo před klecí s leopardem, vykloubenost se vyskytuje v panoptiku. A především jsou zde zásadní masky a převleky. Zpočátku rezonuje rozpor mezi vnějškovým (chováním a jednáním) a vnitřním (touhy a myšlenky) člověka. Později už Kopfrkingl jedná zvráceně, stále však svému okolí lže a své činy omlouvá, protože tak činí pro spásu lidstva.

Právě masovost, (ne)tělesnost, zvířeckost a autenticita (či naopak umělost) jsou dominantní v inscenaci Jana Mikuláška. Marek Cpin navrhl obrovskou scénu připomínající odcizené nákupní centrum. Výlohy ale ukazují, že se v něm skrývají nečekané prostory – nezbytná koupelna (která je nejkrásnější místností bytu Kopfrkinglů a kde je nakonec Marie oběšena) je ale zároveň i jídelna, nebo krematorium-hřbitov a prázdná místnost s umělým světem – televizními obrazovkami. Na konci se za řevu šelmy scéna pootáčí a ukazuje nám své útroby – stejně jako dříve Karel.

Mikulášek s dramaturgyní Martou Ljubkovou pracují s protiklady. Nabízí se střet života a smrti (například napětí mezi herci a torzy figurín), pohyb a strnulost, ale objevují se rovněž masové-sborové pasáže, které ukazují, že se tento příběh nemusí týkat pouze Kopfrkinglovy rodiny. Z obchoďáků vychází dav šedých lidí v maskách s papírovými taškami v rukou, kterými se mlátí (bezejmenné, kolektivní násilí?), v kasinu se přes sebe valí hromada krásných ženských těl ve spodním prádle. Působí ale bezkrevně, jako mrtvoly v masovém hrobě.

Zdůrazňována je také fascinace smrtí. Mikulášek má několik „poznávacích znamení“ – symbolů, které často ve svých inscenacích používá, jedním z nich jsou svatební šaty. I tady jsou, Fuks ovšem tento moment předepsal, mrtvá dívka v krematoriu měla totiž před svatbou – umřela v okamžiku, kdy její život měl začít.

Pražská inscenace je křehká a zároveň studená. Divákovi není ani v nejmenším její pochopení zjednodušováno.

Poslední večeře

Dalším důležitým symbolem a motivem Spalovače mrtvol je hudba. V první rovině je opět obsažena ve jménech postav (Janáček, Dvořák, Strauss), často se o nejrůznějších skladbách u Kopfrkinglů hovoří. V ostravské inscenaci je na jevišti klavír, na nějž Norbert Lichý zahraje, a především jsou „průvodci“ tři kontrabasy. Jsou na ně vyluzovány nepříjemné zvuky, je na ně hráno (bohužel, ne příliš profesionálně) a v neposlední řadě se stávají rakvemi i mrtvolami. To je ale jediným symbolem jinak realistické inscenace. (I když dramatizace a scénografie se znakovostí pracují.)

Dramatizace Kateřiny Menclerové je, jednoduše řečeno, vyčerpávající, i v této inscenaci má „hlavní slovo“ Karel Kopfrkingl, dialogická forma je ovšem posilována. Vše je podřizováno tomu, aby vzniklo drásavé rodinné drama. (Inscenace mi silně připomněla Františákovu Rodinnou slavnost, kterou Bezruči uvedli roku 2011.) Zdařilé jsou podstatné drobnosti, které Menclerová do dramatizace zakomponovala. Dcera Zina, „čtvrtinová Židovka“, k narozeninám nedostane šaty, přeje si blonďatou paruku. Převleková linie je ještě zesílena. Také touha „zakonzervovat minulost“ je rozvíjena, syn Mili dostane fotoaparát…

Dominantní je stůl – zpočátku obrovský jídelní, u kterého se schází rodina i přátelé. A který silně evokuje da Vinciho obraz Poslední večeře Páně. Jak v inscenaci stísněnost sílí, scvrkne se i náš stůl. Scénograf Tom Ciller jeviště rozkouskoval, v zadní části je obrovská černobílá stěna (nejprve schovaná za oponou), jež odkazuje na pracoviště Kopfrkingla. Madla připomínají žebřík na komínech spalovny, dveře, umístěné ve výšce, jsou zase bránou do nebe. Ve zkoseném průzoru vidíme vanu – zde se tedy nachází nejdůležitější místnost bytu.

Inscenace režiséra Jakuba Nvoty ovšem má několik zásadních nedostatků. Nelze počítat s tím, že v publiku sedí pouze diváci, kteří příběh detailně znají. Proto zmizení (ne vražda!) syna Miliho je nedostačující. Navíc se tak vrcholem (předčasně) stalo oběšení Marie. To je provedeno napůl za scénou (vidíme pouze nohy herečky), přesto působí naturalisticky. A taky změny prostředí nejsou v ostravské inscenaci dostatečně vysvětleny – například scéna z panoptika působí nadbytečně a nesrozumitelně.

Tatínek oběsil maminku

Zatím jsme neporovnávali inscenace s filmem a domnívám se, že je to zbytečné, obě média přece jen mají jiné přednosti. Snad jen zmíním, že hororovou (až psychedelickou) atmosféru a spalující morbidnost v divadle nenajdete. Co však nelze ani při nejlepší vůli pominout, je alespoň lehké srovnání Karlů Kopfrkinglů. Pro Rudolfa Hrušínského to byla „životní role“. Je děsivý a nedůvěryhodný od začátku, jenže znepokojující je od první minuty i Herzův film.

Taková divadelní díla nejsou. Nervnost prostupuje pražskou inscenací, ostravská je však, jak už bylo řečeno, spíše pozvolným vyprávěním. A takové je i herectví protagonistů.

Typově je Hrušínskému bližší Norbet Lichý, u jeho Koprfkingla ovšem od počátku neprobleskují záblesky zhovadilosti. Je sice podivínský (na stěnu jídelny věší zarámovaný zákon pohřbívání ohněm), ale jinak působí jako ohleduplný manžel a otec. Trochu žoviálně se holedbá, jak je u nich všechno krásné, právě se slaví sedmnácté výročí svatby, dcerušce Zině dovoluje přivést si milého Mílu, jen to auto jim chybí… Postupně se začnou projevovat i jiné stránky jeho osobnosti – obtěžuje slečnu Liškovou, ukájí se tragickými zprávami v novinách a především potkává Williho (Dušan Urban). A je stále víc groteskně slizký. Je to precizní a odstíněné herectví, ale nepřekvapující, nefascinující. Stejně jako není oslňující celá inscenace. Stejně jako Marcela Čapková v roli Marie a Sarah Haváčová v roli dcery Ziny plní režisérem vymezené úlohy skvěle. Vše tedy funguje, ale neokouzluje. Nebo nemrazí.

Kapku „německé krve“ spatřujeme v Kopfrkinglovi Martina Pechláta. Vysoký, plavý, chladný, od začátku podivný a nehodnověrný. V opozici stojí Marie Pavly Beretové – milující, teplokrevná, živočišná. Jejich pozice ve vztahu se nejlépe ukazuje ve chvíli, kdy se ona lopotí s vánočním stromkem, aby navodila rodinnou atmosféru, a on si sundává snubní prsten a přestrojuje se za žebráka (maže se hnědou barvou, tedy barvou nacismu). Převlek odhalil pravou tvář. Také Willi Vladimíra Javorského je dokonalým, posedlým pokušitelem.

Už jsem zmínila scénu, kdy Roman oběsí svou milovanou Lakmé. V Ostravě fascinuje svou „opravdovostí“, i když vidíme jen nohy herečky. V pražské inscenaci ji lze označit jako panickou – Pavla Beretová prchá přes několik židlí, je to obraz marného snažení, směšného lidského pinožení…

Věta: Co abych tě, drahá, oběsil? – je stejně očekávaná jako Hamletovo: Být, či nebýt. Když ji vyřkne Pechlát, zatrne vám. Když Lichý, tak zazní slova, na která jste čekali.

Divadlo Petra Bezruče, Ostrava – Ladislav Fuks: Spalovač mrtvol. Dramatizace a dramaturgie Kateřina Menclerová, režie Jakub Nvota, scéna Tom Ciller, kostýmy Markéta Sládečková, hudba Mario Buzzi. Premiéra 23. září 2016.

Národní divadlo – Ladislav Fuks: Spalovač mrtvol. Dramatizace Jan Mikulášek, Marta Ljubková, režie Jan Mikulášek, dramaturgie Marta Ljubková, scéna a kostýmy Marek Cpin, světelný design Pavla Beranová. Premiéra 15. prosince 2016.

• Autor: Lenka Dombrovská
• Publikováno: 24. ledna 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jízdní řád smrti aneb Dvakrát a jinak Spalovač mrtvol

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ