Divadelní noviny > Kritika

Jizerská tragédie

Jdete-li do A studia Rubín, můžete si být jisti, že co tam uvidíte, ve vás zanechá hlubokou stopu. Asi tak hlubokou, jako když se na Smědavě naperete klobásou a pak se snažíte dopravit se na svých artiskách zpátky do Bedřichova. Jakkoli to bude znít vyčpěle, dávají tu opravdu zvláštní kusy. A nejinak je tomu i v tom posledním, který nese název Padesátka, za nímž je podle legendy jedno setkání Jakuba Prachaře, Marka Taclíka a Petra Kolečka v šatně před Federerem–Nadalem.

Zde se údajně rozhodli, že připraví inscenaci o Jizerské padesátce. Proč ne, řekl si jistě Kolečko. O kladenských hokejistech to celkem vyšlo, o tenistech taky, tak si dáme lyžaře. Tentokrát to ale příliš nevyšlo…

Když už jsme se tak naladili na tu zasněženou Smědavu, věděli jste, že existuje i Rádio Smědava? Je to vlastně jeden z mnoha povedených scénických vtípků. Tím dalším je třeba originální zasazení děje na bar jedné z horských chat na trase Jizerské padesátky. Vše se tak odehrává přímo na baru Rubínu, takže chcete-li se před výkonem posilnit, musíte přímo v kavárně u prodeje vstupenek. Autorka scény Adriana Černá vyzdobila celý prostor nejrůznějšími trofejemi vysoké zvěře, starými běžkami a hůlkami, zkrátka vším, co na vás tak zapůsobí, když zmrzlí vpadnete do lokálu, zamlží se vám brýle a vy jen toužíte po grogu a polívce. Tuhle atmosféru se tvůrcům podařilo navodit skvěle. Dokonce když na scénu přesně tímto způsobem vpadne Jura (Jakub Prachař), oklepe si z bundy sníh, stejně tak i Pavka, jeho otec (Ondřej Pavelka), a nakonec i poslední postava, brusinkového džusu žádající Jan Hilský (Marek Taclík).

Z atmosféry nevypadnete ani s prvními replikami. Hned je jasné, že máte co do činění s ostříleným, nebo spíše s obroušeným chlapem, starým běžkařským mazákem, pokračovatelem běžkařského rodu Bulánů, jehož nejslavnější člen i se zlomenou hůlkou („takový jizerský excalibur“) dojel Jizerskou padesátku na 11. místě. To byl děda, Pavkův otec a Jurův děd. Jura moc do běžkaření není, pracuje v Praze v Libni a místo běžek radši brousí manželky rolbařů a vlekařů… když už tedy zavítá do svého rodiště. A právě okolo ženských se to vlastně celé točí spíš než okolo běhání po hřebenech Jizerek.

Až do příchodu Jana Hilského na scénu a ještě nějakou dobu potom se neslo představení v klasickém rubínovském střihu – gag střídá gag, diváci se smějí a všemu se dá věřit a hlavně tak nějak i vzpomínat na vlastní horské zážitky. Pak se ale děj nezadržitelně jako sněhová lavina valí k plytké cimrmanovsky motivované „tynejsivlastatyjsivlastové“ zápletce, v níž z blíže, ale ani z dáli (přeci jen už jsou to čtyři dny, co jsem to viděl) nepochopitelných důvodů začnou herci podivně přehrávat (především Pavelka a jeho armagedonovský konec), děj se rozplizne v snůšku neuvěřitelných náhod a rodinných tragédií a dobrý pocit nezachrání ani poměrně zdařilé Jurovo morální probuzení. Pak už člověk jen doufá, že přijde grog a slovy básníka všechno to zaspat, zaspat…

A právě to je zvláštní, z půlky vás to baví, z druhé si toužíte prostřelit hlavu puškou na medvědy brtníky. Grog na závěr sice nepřišel, přišel však brusinkový džus, což jsem ocenil. Stejně jako obrazovou přílohu… ovšem režisérovi Kotkovi bych doporučil, aby se nad závěrem ještě všichni pozastavili a popřemýšleli, jestli je to skutečné nutné.

A studio Rubín – Petr Kolečko: Padesátka. Režie Vojtěch Kotek, scénografie Adriana Černá. Premiéra 28. 3. 2014. (Psáno z reprízy 1. 4. 2014.)

• Autor: Dominik Melichar
• Publikováno: 6. dubna 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jizerská tragédie

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ