Jo Strømgren: Nechte divadlo plynout
Norský choreograf Jo Strømgren připravil v červnu se skupinou 420People v rámci 8. ročníku Mezinárodního festivalu soudobé taneční tvorby Tanecvalmez projekt Taneční pocta ping-pongu. Na festival a později do pražského prostoru Jatka78 přivezl vedle toho performanci své skupiny nazvanou Taneční pocta fotbalovému umění. S choreografem jsem se sešla mezi zkouškami v tanečním prostoru Alta…
Taneční pocta fotbalovému umění vznikla v roce 1997, kdy jsme všichni hráli aktivně fotbal FOTO KNUT BRY
Viděla jsem trailery k vaší Poctě ping-pongu a Poctě fotbalu. Některé zpomalené záběry mi připomněly rozpohybovanou sportovní fotografii, kdy ve slow motion vidíme doslova zhmotněné pocity evokované proměnou výrazu sportovcova obličeje. Jak produkce vznikaly a čím konkrétně jste se inspirovali? U dvou jmenovaných projektů to byl hodně rozdílný proces. Fotbalová show vznikla v roce 1997, kdy jsme všichni hráli aktivně fotbal. Výsledek byl spojen i s módou tehdejších – nových – divadelních forem. Ve světě byla populární fragmentace, jakási rychlopalná black-out prezentace inscenačních obrazů. Žádné kladení otázek, žádná logika, jen řetězec představ bez vzájemné souvislosti. U ping-pongu už výsledek držel více pohromadě. Táhla se jím určitá červená niť, propojení jednotlivých částí textem, a nebyly tam už black-outy.
A pokud jde o mou inspiraci při tvorbě těch dvou projektů, za ta léta jsem hodně pracoval v nejrůznějších žánrech v klasických souborech tradičních divadel, jak v baletu, tak v opeře. Možná v reakci na to jsem v Poctách fotbalu a ping-pongu zcela vědomě rezignoval na propojení s taneční historií a tanečními trendy a úmyslně jsem stavěl na odkazech k pop-kultuře. Takže celek působí jako japonský animovaný film. Je to rychlé a se spoustou nejrůznějších odkazů do všech oblastí pop-kultury.
Jak na Pocty reagovali diváci? Samozřejmě jsme se setkali s tím, že pravověrní vyznavači contemporary dance nad tím ohrnovali nos nebo byli přinejmenším skeptičtí. Protože to neodpovídalo žádné současné představě o – byť moderním – tanci. Ale je třeba si uvědomit, že to je úmysl. Když jsme Poctu uváděli v Německu, tak řekli: Aha – Tanztheather! Ale ono to s tanečním divadlem nemá také mnoho společného. Jsou to Simpsonovi, eurovizní soutěže písní a další nejrůznější odkazy na to, co lidé znají. Nemá smysl zkoumat, k čemu jsou takové produkce potřebné, ale nechat je před sebou plynout.
Publikum se dnes hodně vyhraňuje. Buď chodí na tzv. umělecké produkce, nebo na komerční… Vy tyto proudy – zdá se mi – chcete propojit.
My to především neřešíme. Jestli jsme taneční, nebo divadelní skupina, jaký žánr naplňujeme, jestli je to umění, nebo ne. Každá země, kam jezdíme, je jiná a okruh diváků se proměňuje. Ti, kteří na nás chodili ještě před pár lety, byli spíše propojeni s hudební scénou. Takoví, kteří chodí na koncerty ne proto, že je to rock nebo pop, ale kvůli konkrétní skupině, jejímu zvuku. A to je i můj přístup. I u vás jsme vystupovali na různých festivalech. Bylo plno a nikdo se neptal – co to vlastně je? Myslím, že to je ideální přístup.
Taneční pocta ping-pongu staví na odkazech k pop-kultuře FOTO KNUT BRY
Jste zvyklý pracovat jak v komorních, tak obrovských prostorách. Je to pro vás hodně rozdílné? Čemu dáváte přednost?
Mám rád obojí, i když každé samozřejmě potřebuje jiný přístup, jiné naladění, jiné osobnosti. Pokud jde o koncepci, vždycky je třeba rozhodovat se podle toho, jaký prostor máte k dispozici. Když jdou třeba lidi do opery, mají jistá očekávání. Často jim jde spíše o společenskou událost, při které se chtějí cítit příjemně. Takže není radno na ně vybafnout, něčím je vylekat, valit na ně nepříjemné věci. Naopak do malého avantgardního divadla přicházejí lidé s očekáváním, že budou překvapováni, možná i šokováni. A podle toho se naladí. Je to jiný způsob vnímání. Myslím, že konkrétní místo konání akce a potenciální okruh diváků je důležitou součástí dramaturgie. Nejde jen o produkt, ale i o jeho prezentaci. S naší skupinou jezdíme po tolika rozdílných místech, že nikdy dopředu nevíme, s jakým prostorem a jakými lidmi se budeme muset potýkat. To je taky důvod, proč nejsme nějak proklatě avantgardní. Očekáváme, že diváci přijdou nejen se zvědavostí, ale i s určitými očekáváními a předsudky. Chceme proto diváky „chytit“ nějakou speciální situací, abychom je zaujali. Je to takový trik známý z filmu – pokud se vám nepodaří zaujmout a získat diváka během prvních pěti minut, jste ztraceni.
Jak vzniká nová produkce? Do Česka jste přijel nejdřív na dva dny a vrátil se až na závěrečnou fázi zkoušení.
Příprava trvá většinou tak dva měsíce. Z čistě praktického důvodu. Na delší dobu zkoušení nejsou peníze. Je to všude v Evropě stejné. Jedinou výjimku tvoří Francie, kde se posuzují soubory individuálně a některé „VIP“ soubory si mohou dovolit zkoušet třeba rok. To ale není náš případ.
Vaše dětství bylo údajně pohodovým, konfekčním, s dobrým rodinným zázemím a tradičními severskými skřítky-troly. Vzpomenete si, kde se v tomhle dětství vynořila touha po tanci a divadle?
Jsem produktem osmdesátých let. Domnívám se, že to byla poslední dekáda, kdy byli lidé přesvědčeni, že všechno je možné. Že svět může být zachráněn! A každý cítil, že právě on pro to může něco udělat. Stát se kýmkoliv, čímkoliv. Další dekáda už z podlehla pocitu, že svět jde do háje a člověk o tom může tak akorát žertovat.
Přesvědčení osmdesátých let, že člověk může být kýmkoli, bral někdo přes vnějšek, což se projevovalo divokými účesy a bláznivým oblečením. Jiný vytvářel obdobně individualistické, „podivné“ umění, ať už šlo o literaturu, hudbu, výtvarné umění, či divadlo. Vládlo heslo: Najdi si vlastní cestu a vydej se po ní. A já si uvědomil, že právě v tanci mám šanci zakusit pocit evropských průkopníků, kteří se rozjeli osidlovat Divoký západ. Nemusel jsem s nikým soutěžit, mohl jsem si dovolit být sám sebou. Nikdo z nás si v té době nedokázal představit, že budeme se skupinou cestovat po celém světě, že budeme schopni vypovídat o pocitech, událostech a tématech, které přesahují naši zem. Vzhledem k tomu, že nepocházíme z Berlína nebo Bruselu, kde jsou vybudovány „kulturní dálnice“, museli jsme si cestu do světa prorubat sami. Proto bylo důležité nechytat se módních trendů, ale být osobní. I s tím rizikem, že někomu se to nebude líbit. Ale ti, kdo to vezmou, to ocení. Další věc, která je důležitá, je založit si a vybudovat síť – jak jim říkám – spřízněných duší. Komunikovat na základě přátelských kontaktů, nikoli pragmaticky s tím, kdo je pro vás důležitý a kdo vám může být prospěšný.
V tomto smyslu jsme dnes nějakým způsobem drápkem zachyceni ve všech kontinentech. Nicméně mám zkušenost, že ve slovanských zemích, ve střední a východní Evropě, jsou vztahy trvalejší. Jinými slovy, přátelé v Moskvě zůstávají přáteli na celý život, v New Yorku je to jen do příštího roku.
Lidé ze severu jsou vnímáni jako zasmušilí, pomalí, chladní, mnohdy depresivní…
Hahá… Miluju předsudky! Většinou tyhle zvěsti po světě šíří lidé, kteří nikoho z té oblasti neznají, mají ale nějaký zážitek z knihy, filmu, z článku v novinách. Někdy je to roztomilé. A tak třeba slyším: Latinská Amerika, jo, tam to znám. Nikdy jsem tam nebyl, ale vím o ní vše… Když Američané mluví o východní Evropě, nemají často ani ponětí, kde to je. A zahrnují do ní všechno, ctižádostivé Estonsko, diktátorské Bělorusko, maličkou Transdněsterskou republiku v Moldávii, ale taky třeba folklorní Maďarsko. Zkrátka řadu různých částí Evropy, které si absolutně nejsou podobné. A takové rozdíly jsou i na severu. Dokonce i v rámci Norska.
Vždyť Norsko je obrovské území, na kterém žije spousta různých národností roztroušených po celé zemi. Někdy si nerozumíme ani sami navzájem. Některé dialekty jsou tak odlišné, že jsou jinde nesrozumitelné. Ale obecně platí, že severské národnosti, ať už jsou to Finové, Dánové, Islanďané, mají podobný smysl pro humor. Je to takový „nordický stav mysli“. Podobně to mají i Angličané, Američané, Australané, kteří jsou hodně rozdílní, ale přece mají něco společného.
Vraťme se k divadlu. Čím je pro vás zajímavé?
Když jdu do divadla, chci být transportován někam jinam. Nechci nic analytického, to si můžu přečíst v novinách, v knížce, poslechnout v televizi. Nechci v divadle žádnou přednášku, poučování, od toho jsou univerzity. Divadlo je kouzlo iluze, cesta do neprobádaných míst duše. A může být i staromódní.
Chci chodit do divadla jako občan, součást společnosti, která sdílí společné konvence a reference. Nebaví mě, když tvůrce diváka nutí, aby si před představením nastudoval půlku knihovny, jinak mu nebude rozumět. Výchozí moment by měl být pro všechny stejný. Představuju si divadlo jako jízdu vlakem, kde se podél oken míhají nějaké představy, o kterých nic nevím, ale některé z nich mě zaujmou.
Mým nejoblíbenějším umělcem je váš výtvarník a filmař Jan Švankmajer. Před pár lety jsem na Pražském hradě navštívil jeho velkou retrospektivní výstavu a byl to pro mě naprosto nový fascinující svět. Baví mě, že v něm není nic intelektuálního, ale za každým obrazem je skryta spousta významů. Neodkazuje k uměleckosti či k akademismu, ale jednoduše a prostě nás odděluje od vnějšího světa a uvádí do světů zcela jiných. Byl jsem doslova chycen do pasti jeho představ.
Fascinuje mě, že skrze umění lze zprostředkovat přenos osobních obrazů a vizí od jednoho člověka druhému. Fascinuje mě, jak to podivné vědomí vychází ven a přechází do druhého člověka. Právě tohle mě zajímá na divadle – pocit společného kolektivního vědomí a most, kudy ty představy putují. Baví mě, když někdo nechá do svého osobního mikrokosmu nahlédnout ostatní. Je to takový nepopsatelný pocit. Jako když si ve dveřích, ještě než vejdu dovnitř, dám poslední cigaretku a uvnitř zahlédnu neznámý, nedefinovatelný stín místnosti a postav v ní. Chvíli je pozoruju s pocitem zvědavosti, pak pozdravím a strávím s nimi pár chvil. A třeba už nikdy nic víc.
Existuje cosi jako globální umění?
Obecně si myslím, že můžete být globální, jen když pracujete globálně. Tedy když smícháte spoustu národností dohromady a berete v úvahu to, které odkazy, reference jsou obecně srozumitelné po celém světě a které mají jen místní dosah. Dám příklad. Seděl jsem včera v taxíku s Australankou. Říkala, že by dětem z Prahy ráda něco přivezla. A já jí doporučil Krtečka. Vůbec netušila, co to je, koukala na mě jako na blázna. Ale pro mě a pro vás je to jasné. Takže jsem jí raději měl doporučit, ať přiveze DVD české filmové Popelky…
Jo Strømgren
Choreograf, režisér, dramatik a spisovatel Jo Strømgren (1970) studoval na Norské baletní akademii, ale nedokončil ji. Přesto se stal prestižním nezávislým choreografem a autorem několika inscenací pro evropská i severoamerická taneční tělesa, jako je Norský národní balet, Vídeňské divadlo opery a baletu či Dánský královský balet. Spolupracuje ovšem se soubory z celého světa i na činoherních produkcích, velmi často inscenuje Ibsena. Je znám také jako filmový a divadelní scenárista a režisér. Roku 1998 založil vlastní skupinu Jo Strømgren Kompani. Začínali zkoušet v obývacím pokoji jeho bergenského domu, ale dnes patří mezi nejstabilnější skandinávské soubory. Tato cenami ověnčená taneční skupina vystupovala v zhruba šedesáti zemích světa, spolupracuje s umělci a organizacemi napříč celou planetou a hostuje na prestižních festivalech a při výjimečných událostech.
Komentáře k článku: Jo Strømgren: Nechte divadlo plynout
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
