Jó, višně zrály!
Skutečnost, že tuzemské, zejména oblastní měšťanské scény dlouhodobě postrádají dramaturgickou odvahu, je jednou z nezpochybnitelných bolestí aktuálního českého divadelnictví. Jistě, i zde se najdou čestné výjimky, které se nebojí pravidelně vyrážet mimo bezpečné mantinely kánonů, jinak je však situace tristní. Neblahým symptomem bývá ztráta důvěry v současný text, již značně přiživila nejistá sezona (post?)pandemická, a tak nám namísto progresivních květů v zahradách Tháliiných zhusta vyrašil sázkami na jistotu zplanělý pýr. Důkazem budiž rozsáhlá epidemie Višňových sadů, jež v minulých měsících zasáhla Prahu, Ústí nad Labem, Mladou Boleslav, Český Těšín i Ostravu. Předmětem tohoto rozjímání jsou dvě inscenace, zrozené v takřka shodném čase i prostoru – v březnu v Moravskoslezském kraji.
Těšínskému divadlu, v němž se před několika lety ředitelského křesla s energií sobě vlastní ujal zkušený harcovník Petr Kracik, dominuje divácká skupina zastánců činoherního konzervativismu. Toho si je jeho sveřepý lodivod velmi dobře vědom, i proto je inscenace Čechovovy poslední vrcholné komedie v jádru pokornou poctou starým časům i kongeniálnímu překladu Leoše Suchařípy. Z režijního záměru nijak nevybočuje funkční, přímočaře poetická a potřebám často kočujícího souboru dobře uzpůsobená scénografie Jaroslava Milfajta, v rámci možností výpravné kostýmy Marty Roszkopfové ani herecký styl. Pozorné dramaturgii Alice Olmové se daří načrtnout nenásilnou paralelu mezi osudy Čechovových postav a deziluzí mnoha porevolučních návratů do rodných hnízd. Původně idylická atmosféra postupně těžkne s očekávatelným rozpadem uměle udržovaného lidského společenství, jehož čas dávno vypršel.
Dramatické situace i vztahy mezi jednajícími postavami jsou inscenovány přehledně, s akcentem kladeným na hořce komediální strunu. Pestré panoptikum tragikomických postav je výtečně definováno precizními hereckými výkony, které jsou naštěstí prosty sklonu ke karikatuře. Raněvská Jolany Ferencové si je velmi dobře vědoma svých osobnostních limitů, s nimiž neustále svádí předem prohraný boj. Heroina za zenitem, Arkadinová potupně se svlékající ze všech svých masek. Lopachin Tomasze Władysława Przybyly je uvěřitelnou kombinací ekonomického vizionáře a vztahového skoro autisty, omšele okouzlující je i Gajev Zdeňka Hrabala. Bára Vidomská se kreativně popasovala se sexuálně výbojnými podtexty panské Duňaši a hostující Barbora Sedláčková uvědoměle zpracovává proces dospívání mladičké Ani. Bezmála v duchu magického realismu interpretovaná postava guvernantky Charlotty (Lenka Waclawiecová, alternace Adéla Krulikovská) zde nabývá podobu stroze uštěpačného glosátora okolního dění. Klaun bez vlastních kořenů jako pokřivené zrcadlo nálezů a ztrát. Kromě povrchního skoro světáka Jaši (Petr Sutorý, alternace Denis Kuboň) je v tomto Višňovém sadu největší kreaturou Péťa Trofimov (Zdeněk Klusák, alternace Ondřej Frydrych), bezskrupulózně manipulující s naivní Aňou.
Těšínské višně jsou sklizeny sice pomocí tradičních metod, ovšem s láskou a vírou ve výsledný produkt a jeho pevné místo v programové kolekci. Jak se vedlo Ostravským?
Inu, na první pohled stejně, ve výsledku však zcela naopak. Činohra Národního divadla moravskoslezského z pandemických strastí zatím nevychází v právě nejoslnivější formě a hrdý podtitul sezony Restart se tedy jeví spíše jako krutá ironie. Zjevná touha po rychlém návratu k plným sálům vedla bohužel ke zhola zbytečné podbízivosti, jež coby inscenační princip prosákla i do vrcholné dramatické tvorby Antona Pavloviče. Aktuální uvedení Višňového sadu na půdě NDM nedává valný smysl ani vzhledem k tomu, že zde k derniéře nedávno dospěla inscenace Havlova Odcházení, jež je variací na stejné téma. Jistě, titul je veřejně promován jako loučení s Renátou Klemensovou (Raněvská), která po dlouhých letech odchází ze zdejšího hereckého angažmá do náruče Komorní scény Aréna, ovšem au revoir je to pekelně hořké.
Umělecký šéf činohry Vojtěch Štěpánek opětovně dokazuje svou tendenci necitlivě nakládat s ženskými party a Raněvskou trapně inscenuje jako stupidně povrchní postlolitovskou šarži, coby stárnoucího, přihlouplého diblíka. Scény, v nichž je jubilující zralá herečka nucena pracovat s lízátkem, jsou otřesnou torturou pro hlediště a snad i pro aktérku samu. Tam, kde režírujícího vystudovaného herce Štěpánka kdysi jistila spolehlivá dramaturgie Adama Golda, jeho nástupce Pavel Gejguš mlčí nebo mu není nasloucháno. Je malou tragédií vidět Anetu Klimešovou, jež během vysokoškolských studií pod vedením Oxany Meleshkiny Smilkové prošla komplexní čechovovskou náloží, jak coby Varja bezmocně lomí rukama, když režie nereflektuje, že v klíčovém dialogu s Trofimovem mluví Varja především o sobě. Charlotta Marie Logojdové je nucena svůj text pronášet jako unavený stroj, jemuž ovšem není vymyšlena funkce, Duňaša Kamily Janovičové je ponížena na pouhý sexuální objekt a Aňa Sáry Erlebachové jen snaživě simuluje mladistvý pel.
Ani pánové se tentokrát lepší péče nedočkali. Lopachin Martina Dědocha je nepřekvapivým venkovským hochštaplerem, úporně se snažícím vymazat vlastní determinanty, Petr Trofimov Víta Rolečka naivním idealistou a Firs Stanislava Šárského namísto noblesy přináší obhroublé buranství. Všechny ostatní charaktery se smrskly na pouhé neživotné loutky. Režie se sice ještě snaží zaujmout finální prací s početným komparzem, kde ale nic není, tam ani smrt nebere. Smutno, pusto je v tomto sadu, kde podobně jako v Treplevově juvenilním tvůrčím pokusu není živých postav ani dramatických situací. Běžte raději do přírody!
Těšínské divadlo, Český Těšín – A. P. Čechov: Višňový sad. Překlad Leoš Suchařípa, režie Petr Kracik, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Marta Roszkopfová. Premiéra 20. března 2022.
Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava – A. P. Čechov: Višňový sad. Překlad Leoš Suchařípa, režie Vojtěch Štěpánek, scéna Milan David, kostýmy Hana Knotková. Premiéra 26. března 2022 v Divadle Antonína Dvořáka (psáno z reprízy 5. dubna).
Komentáře k článku: Jó, višně zrály!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)