Divadelní noviny >

Jonáš, dejme tomu dnes
aneb Kam kráčí Semafor?

Semafor zahájil hrou Člověk z půdy 30. října 1959. Když Jiří Suchý nebyl kolegy shledán upotřebitelným coby herec v Divadle Na zábradlí, které před rokem spoluzaložil, pořídil si vlastní podnik. Zprvu divadlo putovalo Prahou i českými městy, ale do tří let se stalo pojmem a jeho jevištěm na prestižním místě uprostřed Václavského náměstí prošly snad všechny osobnosti show-businessu 60. let. Kam kráčí Semafor?, ptal se v logice stalinistické kritiky 50. let Sergej Machonin, nespokojen s tím, že se tu zpívá o malých blbých psíčcích, koťatech v botě či myškách v deliriu, místo aby se řešily „budovatelské“ problémy doby.

Dnes je ve vzduchu stejná otázka. Otázka po smyslu a potřebnosti soudobého Semaforu vůbec. Současná média Suchého divadlo zajímá jen málo – show-business jde jinudy a malý sál divadla v Dejvicích na okraji divadelní Prahy většinou zaplňují hlavně starší semaforští fandové. Jak nesrovnávat s postavou Jonáše ze hry Jonáš a tingl-tangl (1962), který začínal kdesi ve Vídni v mracích kouře u piva, vypracoval se do nejvybranějších francouzských a anglických podniků, aby skončil tam, kde začal: Uprostřed hustého kouře v laciném tingl-tanglu.

Suchý není Jonáš

Jenže Suchý není jenom Jonáš. Je to ambiciózní divadelník, který stále tvoří nové inscenace pro sebe a svůj soubor. Jestliže v 60. letech určovaly styl a ovlivňovaly i duch toho času, dnes se pohybují na jeho okraji. Jestliže ve svých „zlatých“ letech Semafor jako vývěva vysával z okolí nejprůkaznější talenty a vracel je zpět coby hotové osobnosti, dnes si takový cíl neklade, a snad ani klást nemůže. Všichni ti angažovaní mladí zpěváci a zpěvačky zpívají technicky na úrovni, ale je zřejmé, že to není jejich svět, že je to „jen“ retro. Tvrdohlavý Suchý se neohlíží po pěně dní a zůstává svůj! Je to nepraktické a nepohodlné, ale je to znak kumštýře, poučil mě kdysi hudebník a literát Ilja Hurník.

V posledních inscenacích jejich autor sám sebe trochu odsouvá do pozadí. Stylově vyhraněná dvojice Suchý – Molavcová je mnohdy obsazována do „okrajových“ rolí, jež nové produkce spojují se starými časy. Vždycky ale publiku nabídne přídavky a cappella – a to je pořád skvělé muzicírování. Pokud bychom i od současného Semaforu vyžadovali nějakou interpretační ekvilibristiku, pak tady je!

Rozdíl mezi Semaforem kdysi a teď (i v 70. letech byly Suchého hry uváděny v režijně propracovaných inscenacích – Jiří Císler či Evald Schorm) lze nejcitelněji rozpoznat ve ztrátě formální dokonalosti. Nové produkce jsou mnohem skromnější, ve scénických efektech šedivější a jakoby neumělejší. Možná ale, že si tak Jiří Suchý plní svůj dávný sen. Už v Klarinetech si místo operetních amerických uniforem a rozjuchaných vojáků jako z komiksu přál partu zarostlých chlapů v ošuntělých stejnokrojích v zapadlé posádce na konci světa. A v Dobře placené procházce namísto světelného klavíru scénografa Svobody omšelou koupelnu s kotlem na uhlí.

Poslední nastudování Kytice ovšem nejvíc postrádá osobnosti, jakými byli Hana Zagorová, Michal Prokop, Jiří Helekal a mnozí další – vlastně skoro všichni, co v tehdejší pop hudbě a zábavě něco znamenali. Polednice, kabaretní výstup na ostří hereckých nožů mezi Suchým a Josefem Dvořákem, se proměnil v ošuntělou komediálně-estrádní scénku. Lucie Černíková, zřejmě největší talent ze současného Suchého souboru, odehraje v Kytici, co se odehrát dá, a odehraje to dobře, jenže jaksi jen způsobně v mezích požadovaného. Všichni mladí kolem Suchého a Molavcové připomínají spíš company, než suverenní sólisty. Přitom právě Kytice je relativně nejméně závislá na Suchém jako herci a nejméně uzavřená do semaforské poetiky. S velkým úspěchem ji uvedl např. operní soubor v Českých Budějovicích. To je i případ Dobře placené procházky, kterou v Klicperově divadle v Hradci Králové ze surrealistické poetiky originálu přeložil Radek Balaš do morbidní černé grotesky. Miloš Forman se svými spolupracovníky pak z jazzové opery vytvořil takřka skutečnou operu pro jeviště Národního divadla, se symfonickým orchestrem a nákladnou výpravou. A Jiří Suchý v ní sehrál svoji původní roli Pošťáka tak skvěle, že na bustu ve foyeru Zlaté kapličky, o kterou si v žertu řekl v televizním dokumentu o této inscenaci, má skutečně nárok. Znamená to, že semaforské hry dnes lépe ožívají mimo Semafor? Někdy ano, neboť za sebou nevláčejí vězeňskou kouli srovnávání se zlatými semaforskými lety.

Opereta a muzikál

O cosi formálně nového už Jiří Suchý dávno neusiluje. Obvyklým, osobitým způsobem nabízí to, co ho zaujalo, anebo prostě jen tak napadlo. Léta nás učí dívat se jinak na prosté věci kolem sebe, někdy to kritici definovali jako„poezii všedního dne“, byť Suchý sám se programově přihlašuje spíš k poezii nevšední a jako jednoho ze svých učitelů jmenuje Jiřího Karáska ze Lvovic. A právě schopnost z obyčejného učinit neobyčejné je pouto, které spojuje Semafor z Václavského náměstí ze Semaforem z Dejvic. Jiří Suchý i na stará kolena zůstal surrealistou v tom nejlepším slova smyslu. Sice už nelije do zlatého poháru fermež, ani neposílá bílého koně do katedrály – i když, kdyby mohl, myslím, že by opět neodolal! Ale stále se snaží běžný svět ozdobit něčím nečekaným a je vcelku nedůležité, jestli je to určeno k smíchu, k zamyšlení nebo k zasnění.

Platí to i pro nové adaptace, jimiž vlastně navazuje na Kytici. Tak v úpravě Hervého operety Mamzelle Nitouche nabídl s poťouchle pobaveným úsměvem zábavu takřka všelidovou, došlo i na kopance do zadku, a nikoli poeticky chaplinovské, spíš hospodské či groteskní. Role záletného Majora, do které se obsadil a s chutí v ní nosí uniformu, je v Suchého pojetí spíš ze Švejka než ze salónní operety, navíc u nás spojené s noblesou Oldřicha Nového. Jenže Majora a jeho sestru, Abatyši kláštera (samozřejmě Jitka Molavcová), vybavil zvláštní variantou dávného zlatého poháru s fermeží: její život se scvrknul na zavařování ovoce a po bratrovi posílá jeho ženě, kterou podvádí se subretou Corinnou, marmelády! Může být rafinovanější pomsta za nevěru než nechat toho kozla starého tahat ženě tašky plné zavařenin? Navíc šikovný způsob, jak rozlišit dva protikladné světy, a téma pro zpěvní texty – Suchý ho důsledně využil až po znovu napsané finále. Jeho verze zpěvních textů, i převedení hudby do řekněme swingové polohy, je nosné, jen provedení zase drhne. Zhlédl jsem toto představení na zájezdě v Českém Krumlově a rád dosvědčuji, že publikum rozličného věku odcházelo velmi spokojeno.

O Suchého přebásnění Aristofanovy Lysistraty lze napsat prakticky totéž: texty jsou umné, pohrávání s erotikou přesně odvážené (je úsměvné, jak před čtyřmi lety v Menzelově inscenaci v Divadle na Vinohradech rozhořčilo některé kritiky) – jenže možnostem textu neodpovídá originalita hudby, a už vůbec ne to, co se odehrává na jevišti. Jiří Suchý si v posledních letech dělá sám vše, od textů přes hudbu, výpravu až po režie, prý proto, že je pro chudé divadlo tou nejlacinější silou – pracuje totiž zadarmo. Jenže jak známo, chudý člověk si nemůže dovolit kupovat laciné věci. Na jevišti i v hudbě se opakuje jakýsi obecně semaforský model místo osobitého řešení, navíc s někdy až přílišnými neobratnostmi. Suchý si libuje, že když režíruje, nedochází k obvyklým rozporům mezi autorem a režisérem, jenže bez rozporů, bez nového „čtení“ hry obvykle vzniká jen zdivadelněná literatura.

Zajít dnes do Semaforu tedy neznamená nechat se okouzlit dokonalostí, něčím nevídaným, ale přijít na návštěvu do známé rodiny, popovídat si a přijít na jiné myšlenky než ony prefabrikované, jaké na člověka dnes útočí ze všech stran. Jen tu už trochu stárne nábytek a pohoštění není tak nóbl jako kdysi.

Hodiny jdou pozpátku

Podobně jako umělecké milieu V+W se Suchého svět skládá z nejrůznějších impulsů, především literárních, hudebních a výtvarných. Jakkoli Jiřího Suchého odhaduji na velmi praktického věcného člověka, hrát divadlo o všední současnosti by ho asi sotva bavilo. Nejzajímavější hry podle mého soudu napsal volnou asociativní metodou, třeba Čarodějky nebo Sektu, anebo když se nějak dotkl historie. A to historie překvapivě konkrétní: 30. a 40. let minulého století, času svého dětství a jinošství, doby zároveň válečné a okupační. Už v Jonáši a tingl-tanglu padal po zuby ozbrojený kadeřník Kurt jako parašutista za války do Ruska, nádherná, z reálu patřičně vykloubená vize končící pointou Je libo pitralon? Surrealismus v praxi. Také Dr. Johann Faust, Praha 2, Karlovo nám. 40 se odehrával na sklonku německé okupace – ďábel se příznačně skrýval v půvabné Markétce.

Poslední inscenace Hodiny jdou pozpátku je situována do baru Honolulu (zase převzato z Jonáše) kolem Vánoc a Silvestra roku 1938, tedy v předvečer okupace. I tady tvoří historické okolnosti jen jakýsi stín vržený na události. Jiří Suchý je tu coby nepraktický romantický snílek a básník Jan Vladivoj Vinohradský konfrontován s praktickou zoologickou zahradnicí Žanetou Borskou, rozenou Špičatou (Jitka Molavcová), a vyprávějí si a vzápětí jako by mimoděk inscenují příběhy, které byste ve všedních dnech sotva našli. Stvrzuje to spolek Síla myšlenky, jakási podivná ženská Armáda spásy, která usiluje prokázat, že myšlenka může pohnout nejen předměty, ale celým světem. Naivní? Jistě, ale nestojí za to zamyslet se také jednou neprakticky, jaksi neužitkově? A není zrovna to nadmíru aktuální apel? Libreto je velmi zdařile napsáno, nevyžaduje žádnou jevištní ekvilibristiku, a opět po čase poskytuje velký prostor dvojici Suchý – Molavcová. V hudbě jsem, žel, rozpoznal jen jednu melodii, která by mohla aspirovat na skutečný hit.

Kam tedy kráčí Semafor? Nikam. Kam by také pořád chodil. Je na svém místě, spolu s Jiřím Suchým a Jitkou Molavcovou.

Divadlo Semafor – Jiří Suchý: Hodiny jdou pozpátku. S přihlédnutím ke Kytici, Mamzelle Nitouche a Lysistrátě. Premiéra 21. září 2011. Psáno z předpremiéry 22.června 2011.

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 17. září 2011

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jonáš, dejme tomu dnes
aneb Kam kráčí Semafor?

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ