Dobře utajený Kodíček objeven
Co jest moderní dnes, je-li to celá věc, jest lidové zítra.
Sborníku Devětsilu, o kterém jsme se ve škole učili jako o základním kameni české moderny, věnoval v roce 1922 (tehdy třicetiletý) žurnalista Josef Kodíček recenzi nazvanou Devět hnid. Píše v ní: Devětsilové jsou obětí brožur, jejichž zvučná hesla se jim spletla v nerozlišitelnou změť. V recenzi na Frejkovu režii Aristofanovy komedie Když ženy něco slaví…, připravenou s Divadlem mladých, popsal v roce 1926 s nezaměnitelnou ironií české avantgardní divadlo, experimentující po ruském vzoru: Mimo slečnu Horákovou (…) neuměl nikdo z účinkujících artikulovat, srozumitelně mluvit… ale duch byl revoluční: konstruktivistický a poetický. Naše mládež neumí se sice ještě na jevišti postavit, skočit a chodit na nohou, ale má laťky a lana – aby jich jevištně využila ke kozelcům a roztočeným divokostem? ne, aby se… na nich přidržovala.
Nesmiřitelný odpůrce proletářské literatury Kodíček, který se z dobrých důvodů na konci třicátých let uchýlil do britské emigrace (pocházel z česko-židovské rodiny), se po válce přirozeně dostal do konfliktu s komunistickou mocí a působil pak v Mnichově jako zaměstnanec Rádia Svobodná Evropa. Pro poúnorové generace studentů divadelní vědy tak osobnost ve své době velmi respektovaného recenzenta, redaktora a chvíli i dramaturga a režiséra vinohradského divadla, jehož Ferdinand Peroutka nazval diktátorem divadelního vkusu, dočista zmizela ze světa. A s ní i brilantní divadelní a obecně kulturní úvahy, které velmi nedogmaticky a v překvapivé žánrové šíři přibližují konkrétní díla, tvůrce, fascinující pestrost uměleckých tendencí i myšlení meziválečné doby. O to větší význam má knížka Josef Kodíček – kritické stati, kterou vydal Divadelní ústav v edici Eseje, kritiky, analýzy.
V úctyhodném svazku nabídli editoři Michal Kosák, Jan Pospíšil a Daniel Řehák sto třicet ze sedmnácti stovek položek uvedených v soupisu Kodíčkova díla – texty z let 1911 až 1937. Glosy, recenze, úvahy i rozsáhlejší tematické práce (například o českém dramatu nebo herectví) výborně doplňuje dosud nepublikovaná studie Emanuela Rádla Kritik našeho dramatu, která charakterizuje základní témata Kodíčkových textů a filosofická východiska jeho pohledu na meziválečné divadlo. Knížka má šest set stran a k nim navrch dvě stě padesát s důkladnými přehledy, poznámkami, vysvětlivkami a rejstříky, ve kterých lze dohledat přesný a často i hodně zajímavý dobový kontext.
Kodíček se čte jako beletrie. Neteoretizuje, nesnaží se o definitivní výklad, ale otevřeně přemýšlí o zhlédnutém nebo přečteném. Předává čtenářům bezprostřední zážitek z inscenace nebo nové hry prostřednictvím sugestivních přirovnání. „Hrdinové“, jejichž jména známe ze skript, teoretické literatury nebo fotografické dokumentace, jako Hilar, Kvapil, Bor, Frejka, Vojan, Horáková, Hybnerová… před námi v Kodíčkových barvitých popisech ožívají jako lidé z masa a kostí.
Kodíček se se stejným nasazením a vážností věnuje Hilarově premiéře v Národním, hereckému výkonu Vlasty Buriana, kabaretu Ference Futuristy i hostování MCHAT. Nepodceňuje žádnou z divadelních forem a posuzuje vždy dílo nikoli s ohledem na vlastní vkus a preference, ale pouze s ohledem na jeho „životnost“ a pravdivost. Velkou váhu přikládá dobrému řemeslu a nesmlouvavě ironizuje hereckou i inscenační machu, klišé či podbízení divákům.
Opakovaně se vysmívá myšlenkovým konstrukcím a tezím v umění: Jako suché kostry jsou dodatečně odívány masem a skládány v postavy. Nemá na mysli jen proletářské umění, ale například i českou historickou hru, vysmívá se okázalému vlastenčení těchto textů. S despektem se vyjadřuje i o německé a skandinávské dramatice, jíž jde hlavně o etické řešení.
České dramatické novinky sledoval soustavně a právě s odstupem století lze ocenit, jak byly jeho charakteristiky her Langera, Mahena, Čapka, Dvořáka, Dyka, Hilberta a dalších nejen trefné, ale i živě formulované a vtipné. O Radúzovi a Mahuleně například napsal: Ukázal dosti jasně dramatické kvality Zeyerovy. Jsou nepatrné. Dokládá na příkladech nediferencovanost postav, jež naplňují vždy jakési kelímky forem a nejsou řádnými lidmi. Prý musí Matka Země odpovídati na zavolání jako slečna z telefonní centrály. Ale naopak ocení jiné básníkovy hodnoty: A přece jest v něm ryzí čistota – kus pravého lyrického génia…
Je zřejmé, že Kodíček pečlivě sledoval také mezinárodní divadelní scénu, protože při posuzování domácích inscenací a hlavně hereckých výkonů se často odkazuje na své zážitky ze zahraničních představení, například režií Reinhardta či Stanislavského, nebo je dává do souvislosti s tehdy novátorskými myšlenkami Tairova, Craiga či Piscatora. Další Kodíčkovou výhodou bylo, že se intenzivně zabýval moderními směry výtvarného umění, a tak nachází v jazyce obrazů mnohé analogie se scénickým uměním, scénografií a režijní kompozicí scénického obrazu.
Kodíček se ale nevyhýbal ani úvahám ryze praktickým. V rozhovoru po nástupu do funkce ředitele vinohradského divadla říká: Nemá valného smyslu zabíti divadlo díly, jež nemají dostatečného ohlasu. (…) Zde přichází vedle ideologie ke slovu to, co se zove praktický divadelní instinkt. Rozvrstvení repertoáru na díla schopná podpořit pokladnu a díla, jež dodávají ústavu společenské prestiže, a to tím způsobem, aby umění přece určovalo ráz scény.
Bezprostřednost Kodíčkových popisů (jazyk textů je překvapivě současný) a jeho otevřené vnímání skutečnosti nás přímo vtahuje do dobové atmosféry. Jeho kritické stati jsou čtivou a zábavnou učebnicí českého divadla.
Josef Kodíček: Kritické stati. Divadelní ústav, 2017, 847 stran.
Komentáře k článku: Dobře utajený Kodíček objeven
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
