Plavba řekou Topolova života
Číst knihu Sezóny srdce, která je kombinací dlouhého povídání Karla Hvížďaly s dramatikem Josefem Topolem a dokumentů včetně soukromých dopisů a deníkových záznamů, je jako plout navenek klidnou řekou, plnou podvodních vírů a dravých proudů, ale i malebných zátiší podél břehů, kde člověk může na chvíli zakotvit a tiše pozorovat proměny počasí a vše, co plyne kolem.
Časoprostor Topolova života je plný dobrodružství a zajímavých setkání, ale zároveň místo, kde zbývá dostatek prostoru pro klidné spočinutí a až meditativní nálady, naplno prožité.
Karel Hvížďala, jak už mnohokrát prokázal v knižních rozhovorech jako Dálkový výslech s Václavem Havlem, Myslet zeleň světa s Václavem Bělohradským, Soukromá vzpoura s Pavlem Landovským či Knížecí život s Karem Schwarzenbergem, se dokáže dokonale ponořit do situace a naladit na vlnu porozumění se zpovídanými osobami tak, že mu svěří mnohé z toho, co dosud nikde nebylo publikováno. Stejně jako u tenisu je důležitý sparingpartner, je i v rozhovorech důležité, kdo a jak se ptá. A hlavně – jak dokáže naslouchat. Zvlášť když osobnosti, které si vybírá, nejsou k odkrývání jednoduché. Takovou výzvou byl pro Hvížďalu bezpochyby i Josef Topol. Ne nadarmo jsou v knize citována slova Mikuláše Medka: Josef, to je lastura, která se nedá otevřít násilím. Musí se trpělivě čekat, až se otevře sama. A Hvížďala tu trpělivost měl. Rukopis vznikal od listopadu 2003 do počátku roku 2005, rozhovory probíhaly na pražské Malé Straně a na chalupě v Krakovci. Ke čtenářům se tato Collage in adagio (jak zní podtitul knihy) nakonec dostala na konci roku 2018.
Kniha čtenáře provází životem a dílem dramatika Josefa Topola v kratších kapitolách, které jsou věnovány jednotlivým obdobím jeho života, výrazným, ale i zdánlivě nedůležitým okamžikům, které formovaly jeho autorskou osobnost. Hvížďala nechává vyprávět Topola volně, plynule, úryvky jeho pamětí občas ilustruje nějakým dokumentem (je obdivuhodné, že v archivu básníka se našly i dopisy staré více než století) a také fotografiemi, často momentkami technicky nevýrazné kvality, ale o to cennějšími zachycením neopakovatelného okamžiku té které doby. K některým osobám, situacím i pojmům, jako je láska, lež či politika, se Hvížďala vracívá, ale ne vždy se dočká přímé odpovědi. Je zřejmé, že některé myšlenky a události svého života se dramatik rozhodl nechat si pro sebe. V knize se neustále organicky prolíná minulost, současnost a budoucnost, soukromé s veřejným. Je zajímavé sledovat ony dvě tváře Josefa Topola (vždyť je zrozenec ve znamení Blíženců!), kdy jej vidíme jako výrazného introverta, který před politikou a agresivními poryvy doby plánovitě utíká na venkov či – aspoň – do svého nitra; na druhé straně jej doba, společnost jeho přátel a známých i vlastní charakterové vlastnosti „dohánějí“. Například v tom, že nemůže zůstat lhostejný k nespravedlnosti, která se kolem něj děje (viz už ve školních letech veřejný nesouhlas s metodami učitele, který šikanuje spolužačku).
Zdá se, jako by k němu určité věci přicházely samy. Jak události, jejichž je součástí, tak lidé, se kterými se během života seznamuje. Je to úctyhodná společnost výjimečných, mnohdy rozporuplných osobností. Rozhovor, který se uskutečnil zhruba v době Topolovy sedmdesátky, dokáže tyto osobnosti zajímavě popsat, s pochopením přiblížit jejich kladné a záporné stránky. Topol nikdy nikoho nesoudí, říká jen svůj názor na ně. Na E. F. Buriana, Otomara Krejču, Ladislava Boháče a mnohé další. Hlavně pro divadelníky je zajímavé líčení konkurenčního boje mezi divadly v době, která je dnes vnímána až jednoznačně černobíle. Všechny problémy jako by dnes byly přičítány na vrub době, zatímco běžná lidská pochybení, vzájemná řevnivost a podrazy, vlastní uměleckému prostředí, se ztrácejí. Topol však ukazuje, jak právě animozity mezi jednotlivými aktéry a jejich charaktery mnohé dění a události ovlivnily.
Nejcennější je ovšem zpráva o samotném Josefu Topolovi, osobnosti požehnané talentem, která pracuje způsobem, jenž je pro mnohé pilné a snaživé, ale s menší dávkou nadání nepochopitelný. Z tohoto hlediska je bezpochyby pozoruhodné líčení toho, jak rychle a zdánlivě snadno vznikaly jeho hry. Topol přiznává, že si někdy připadal jako podvodník, který pouze opisuje ze života. Vždycky jsem si říkal: Nejsem vůbec schopný něco vymyslet. V mých hrách každá věta, každý detail a každá postava má oporu v předloze. Pro každou figuru existoval skutečný model. To šlo někdy až tak daleko, že jsem míval špatný pocit, že jen opisuji. A prozrazuje, že nikdy netušil, kam se bude osud jeho postav ubírat, ale že ho samy vedly. To byl také důvod, proč většinou psal text jedním dechem, bez přerušování. Takový recept ovšem není pro každého, je předurčen obrovským talentem. Je ovšem třeba si uvědomit, že součástí Topolova talentu byla i přirozená zvídavost, vzdělanost a schopnost vidět banalitu a obyčejný život pod specifickým úhlem, s jedinečným poetickým citem.
Z textu, který lze vzhledem k jeho mozaikovitosti velmi dobře číst i na přeskáčku, se ovšem čtenář dozví i nejednu kuriozitu. Tou patrně největší je politická kauza kolem podpisu Dva tisíce slov, kdy byl Josef Topol exemplárně potrestán tak, že nemohl pracovat – ani jako vrátný – v oblasti kultury, a tak nakonec na čas zakotvil u fyzicky náročné profese kameníků, kteří opravovali Karlův most. Jenže, jak Topol po mnoha desetiletích přiznal, vlastně Dva tisíce slov nepodepsal, protože v té době pobýval mimo Prahu, v Poříčí. Jeho podpis byl tehdy v zájmu dobré věci „zfalšován“. Fakt, že poté bez řečí přijal trest za „angažovanost“ a nikoho nezradil, vypovídá mnohé o jeho charakteru.
Knížka je fascinující i tím, že se stejným zaujetím líčí jak autorův chov milovaných holubů a vztah k přírodě, tak medailonky důležitých lidí Topolova života, kteří mu byli inspirací i přáteli. Šíře okruhu jeho známých je obrovská. Zvlášť když si uvědomíme, že pocházel z obyčejné venkovské rodiny. Přesto výjimečné osobnosti potkával už v dětství a na kraji dospělosti se pak stal přirozenou součástí pražského kulturního kvasu přelomu padesátých a šedesátých let. Byl tak u zrodu mnohých legendárních událostí (za všechny zmiňme okolnosti vzniku Divadla za branou), výrazné osobnosti z českého kulturního prostředí jej provázely celým životem. V této souvislosti je pozoruhodné i jeho porovnání zkušeností mladého dramatika v padesátých letech na stáži na Západě, kde se cítil velmi opuštěně a ztraceně, s podobnými pocity svého syna Jáchyma o pár desetiletí později.
Knihu Sezóny srdce lze číst jako napínavou beletrii, ale také jako kroniku českých kulturních dějin druhé poloviny dvacátého století. A v neposlední řadě může sloužit jako doplňková četba pro studenty kulturních – nejen divadelních – oborů.
Josef Topol: Sezóny srdce. Collage in adagio. Rozhovor Karla Hvížďaly. Obrazový doprovod uspořádali Viktor Stoilov a Jan Šulc, redaktoři Jan Šulc a Eva Lorencová, odborně přehlédla Lenka Jungmannová. Obálka, grafická úprava a sazba Jakub Krč, studio Lacerta. Vydalo nakladatelství Torst, Praha 2018. Vydání první, 270 stran.
Komentáře k článku: Plavba řekou Topolova života
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
