Divadelní noviny > Kontext

Jsem televizní pohádka

Vánoční obžerství televizní má tradičně kromě nezřízené konzumace prověřených pohádkových repríz svůj vrchol v podobě několika premiér. Jaká byla nadílka letošních Vánoc?

Chod první: Princezna a půl království

Karel Janák se během posledních cca třinácti let stihl stát pravidelným adresátem televizních zakázek rodinného typu a nutno říci, že v daném povodí se postupně vypracoval mezi ty nejčilejší dravce. Na rozdíl od hejna nepoužitelných mřenek, obtloustlých sumců zlenivěle na dně vkusu vzpomínajících na domněle lepší časy, a kaprů žužláků, jejichž nicotnou kreativitu lačně hltá odvěká samolibost, nulová dramaturgie a startující stařecká demence, mu neschází cit pro romantiku, komediální timing, ani řemeslná zručnost.

Nejnovější Janákova pohádková střela pracuje s poměrně originální premisou, z níž se postupně vyloupne překvapivě svěží, genderově převrácená varianta Pygmalionu. Druhým charakteristickým rysem snímku je jeho otevřená nekorektnost – pohádka je situována do společnosti, již fakticky ovládají ženy. Tento status quo je ale zároveň systematicky kritizován a opakovaně se stává terčem vtipu. Manželství je navíc v závěru explicitně použito jako trest.

Klukovsky hravý režisér neopouští svou zálibu v popkulturních citacích. V tomto ohledu můžeme za vrchol snímku prohlásit svižně Petrem Staňkem střihnutý souboj v kostele, otevřeně se hlásící k odkazu Old boye a Donkey Konga. Honza v bezprostředním dobrácky charismatickém podání Matouše Rumla dokonce srdnatého instalatéra Maria připomíná, ač k dokonalé podobě mu chybí jeho obří huňatý porno knír. Eva Josefíková obdařila princeznu Kateřinu zjevným nadhledem, lehce koketním šarmem a především inteligencí. Chemie ústředního páru šlape jak obří pseudolabutě před Národním divadlem na vltavských vlnách. Radost!

Velkou důvěru jsem zpočátku nechoval k dalšímu z režisérových oblíbenců, Jakubu Prachařovi v roli ústředního antagonisty Egona. Jeho zběsilé přehrávání v kombinaci se žabím švihem však nepostrádá zábavnost ani osten hrozivosti. Coby pohádkoví Homolkovi potěší (skuteční manželé) Pavla Tomicová s Ondřejem Malým, kteří před sympaticky neposednou kamerou Jana Šťastného zúročují léty precizovanou sehranost i spontánní radost z opětovné možnosti společně si zařádit.

Nečekaným triumfem ozdoby svátečního večera se pak stal herecký výkon Marka Ebena. Svého rytíře a lektora etikety Valeriána přímo vychutnává. Ebenův sidekick posouvá Janákův film o půl království blíže k příbuznosti s francouzskými historickými komediemi zlatého věku. Úspěšně tak kráčí ve stopách Princezny a písaře z roku 2014.

Chod druhý: Čertí brko

Na první svátek vánoční se na Čt servírovalo nepančované peklo. Nikoli však obvyklé infernum kvalitativní, nýbrž naopak. Čertí brko Marka Najbrta a jeho osvědčené crew patří k těm nejvydařenějším rohatým záležitostem posledních let. Již úvodní, sympaticky ryčná znělka produkční společnosti Punk film dává jasně na srozuměnou, že zde se s obvyklými proprietami bude žonglovat diametrálně jinak. Najbrt, scenáristicky jištěn sehraným tandemem Geisler-Hodan, se suverénně zmocnil dalšího žánru, který přetvořil v hřiště pro své obvyklé rejdy i pro mnohokrát prověřené parťáky. Není tedy překvapením, že funguje nejen ideová základna pohádkového mikrokosmu, ale rovněž jeho zabydlení živoucími charaktery.

Tvůrci se zříkají přímočaré politické satiry ala Kancelář Blaník. Jejich cílem je stvoření fikčního světa jako úsměvné paralely decentně zrcadlící naši současnost. Zdejší peklo má podobu sice komplexního, nepříliš šlapajícího mocenského aparátu, nikoli nepodobného kafkovským konstruktům. A uprostřed toho všeho unikátní míšenec čerta a člověka, hlavní hrdina Bonifác. Jan Cina je poklad, jenž by snad dokázal vykřesat divákovy sympatie i z herecké interpretace mrtvoly. Jeho semiďábel je hravou kombinací Toma Sawyera, Bambiho a Myšpulína. Jiskrně baví coby vynálezce, zvědavý ochutnávač pozemských slastí i milovník v rozpuku.

Cinu v ústředním milostném páru výborně doplňuje Judit Bárdos, jež diváka vábí nejen příjemnou češtinou, ale především kouzlem osobnosti a precizní souhrou se všemi spoluhráči. Oba bez mrknutí oka zvládnou i ošemetný moment vzniku lásky na první pohled, s nímž si scenáristé zrovna moc práce nedali.

Z dalších laskomin filmu, jemuž Strachovy pokleslé katolické agitky nesahají ani po špičku paznechtu nejposlednějšího pekelníka, nesmí být rozhodně minut famózní Jan Budař, jenž záporné postavě Klouzka/Pyntlicha propůjčil rachitickou subtilnost prosťáčka božího i stavroginovskou temnotu sveřepého manipulátora davy. Postava vtipná, monstrózní i nezapomenutelná. V neposlední řadě pak Ondřej Vetchý stvořil Lucifera, který je zde nejen důstojným nástupcem Karla Heřmánka, ale v pohodě by obstál i v konkurenci (ne)svaté trojice De Niro, Pacino, Stromae. Kvalitních ďáblů, jimž nic lidského není cizí, nebude totiž nikdy dost.

Hudba Marka Doubravy a Viktora Ekrta je příjemná na poslech a neotravuje kolovrátkovými motivy. Navíc mně po velmi dlouhé době v českém celovečerním filmu potěšily i komorní muzikálové scény. Vyloženě se povedly masky Zdeňka Kliky, jež v sobě rozpustile kombinují zdánlivě nesourodé odkazy Warcraftu, Mrazíka a 8 milimetrů.

Chlapci a dívky z Punk filmu si s žánrem pohádky pohráli způsobem, jenž učinil televizní Vánoce 2019 radostnými. Zázraky dějí se. Jenže když už se člověk bezuzdně raduje z nadprůměrné pohádkové žně, úder sil nepřátelských zpravidla již čeká blízko!

Chod třetí: Čarovný kamínek

Vůbec by mi nevadilo, že koprodukční pokus celovečerně debutující režisérky Kristíny Herczegové je eklektickým slepencem motivů, pokud by výsledný tvar měl zřetelné dramaturgické směřování, jasně vyprofilované postavy a tah na branku. Což ale nemá.

Koprodukční pohádka stvořená ve vůdčí gesci našich slovenských sourozenců kulhá na všechny končetiny. A aby toho neštěstí nebylo málo, čeští kolegové jejich marné snahy přisolují otřesným překladem (sídélko…), který je korunován sterilním dabingem. Karikované sexuální orientace ústředního záporného přislizla a jeho sluhy tak vyznívají jako brutální útok na menšiny, hobití ADHD pišišvor svým těkáním i prostomluvou vyvolává gastronomická dilemata ze Slavností sněženek.

Čarovný kamínek je danajským darem televizních Vánoc 2019. Je důkazem skutečnosti, že šidit dramaturgii se nevyplácí a posílat do výroby scenáristické nedomrlce taky ne. Škoda jedinečné vizuální fantazie Martina Kotúčeka, jež tentokrát byla na zachraňování výsledku sama. Otřesná vánoční tečka…

• Autor: Petr KlariN Klár
• Publikováno: 2. února 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jsem televizní pohádka

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ