Jsme děti prázdnoty
A to z mnoha důvodů. Pravděpodobně pouze dobrovolně podléhám klasickému omylu provázející všechny generace už po staletí. Mám na mysli omyly typu “přece nepřivedu dítě do tohoto bláznivýho světa”, nebo “dnešní mládež nestojí za nic”, popřípadě “svět se řítí do záhuby, konec je už blízko”. Konkrétně pochybování o nastupujících generacích, o oněch dětech, je skrz dekády konstantní fenomén a pravděpodobně nevyhnutelně patří k lidské podstatě. Nepochybuju dokonce o tom, že to má v rámci chemie společnosti i svůj zcela praktický význam. Přesto mám pocit, že moji generaci lze bez přehánění nazvat dětmi prázdnoty. Napsal jsem o tom text na jednu ze svých desek. Ona prázdnota, vkrádající se bez ptaní do našich vnitřností, vyplňující naše skvěle oblečená těla a podbarvující naše rádoby revoluční žvásty, se generuje z mnoha těžce ovlivnitelných faktů. Jsme první generace, která prožívá skutečně blahobytné období dostatku, nepoznané svobody a šancí udělat se svým nicotným životem cokoli nás napadne. Pracujeme s možnostmi, o kterých se všem předchozím generacím mohlo jen zdát. Nakládáme s nima často marnotratně. Sedíme s přervanýma pupkama na hromadě žvance a povídáme si o tom, že bysme si něco dali, něco opravdu dobrýho. Většina z nás se chová jako malej rozmazlenej fakan, kterej vzteky rozbíjí svý hračky s pocitem, že mu svět upírá dostatečnou porci pozornosti a podpory.
Jedno z míst, kde vnitřní prázdnota řve nejmasivněji, jsou párty, kluby a bary. Bary můžou bejt ale i krásný a kosmický místa. Barová deska z umělýho mramoru může svým povrchem připomínat galaxie, barevný světla dokážou zanedbaný díře vdechnout punc hutnýho divadelního představení a šminky na vyschlý tváři obstarožní děvky měněj její výraz v obraz pravdy o životě bez příkras. Levnej bar nad ránem je svět za zrcadlem, slet bytostí, u kterých si představuju, že jsou přes den zalezlý doma pod umyvadlem ve zhaslý koupelně bez oken, kde usrkávají krystalicky průzračnou Alpu. Jejich vzájemný alkoholický interakce jsou krátký pódiový etudy s nádechem pervitinový absurdity. Chodil jsem do nočních heren jak do divadla a zasedal sám na barovou stoličku. Ovšem ne jako divák, ale jako kus dekorace, případně komparsu, nebo dokonce v roli vedlejšího herce a spoluautora zápletky. Tmavá, uměle nasvícená místnost je scénou sama o sobě, hity z jukeboxu scénickou hudbou, barmanka uvaděčkou a nejsilnější chlapský ego v místnosti režisérem tragikomickejch výstupů.
Většina slov padá do hlav osazenstva jak do volezlýho kontejneru na sklo. Věty se při dopadu rozbíjej na kusy, střepy se navzájem promíchávaj a zaplňujou prostor, kterej je zprvu dutej a prázdnej, postupně pak zaplňovanej nesmyslnou změtí myšlenkovýho harabudrdí.
Mám velkou slabost pro momenty, kdy se mísí primitivismus s transcendencí, byť třeba nechtěnou nebo pouze neovládnutou. Ranní bar je divadelní scénou i kostelem, kde se vyznává, touží, přísahá, miluje a nenávidí, kde se dokola žvatlaj modlitby za úspěch a spásu, kde se řve i objímá, lituje i zatracuje. To vše v prapodivné parodii, v pokroucených odrazech a bez puncu jakýchkoli závazků a odpovědnosti spojených se střízlivým uvažováním.Přesto jsem rád, že jsem ta absurdní představení viděl a často v nich i sám s nadšením vystupoval. Jsme děti prázdnoty, děti barů a klubů.
Komentáře k článku: Jsme děti prázdnoty
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
