Divadelní noviny > Názory – Glosy
Jsme jako mravenci
Myslím, že něco je v české kritice zásadně špatně. To slovo – kritika – navenek jakoby nutí kritizovat, ale kritik také může chtít posuzované někam posouvat a poskytovat výklad. Taková kritika je jediná potřebná. Mě nezajímá kritika, která je analogickým obrazem viděného, kritika, která jenom pojmenovává, co se během představení dělo, co tam kritik zaznamenal a nějakým způsobem se k tomu vyjádří. Taková kritika měla snad význam v dobách F. X. Šaldy, možná ještě v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Vytvářela díky své jedinečnosti a exklusivitě určité kulturní a společenské napětí, a tím formulovala nějaké důležité postoje. Taková kritika je dnes možná snad na úrovni amatérského divadla. Tam formuje estetiku a vnímání toho, co se v – amatérském – divadle děje a kdo se v něm pohybuje. Tam takové projevy zažívám, tam kritika estetiku a vkus diváků formuje. Ale těmto zodpovědnostem a snahám ve vztahu k tvůrcům a ke společnosti se odborná kritika v profesionálním divadle dnes kulantně vyhýbá. A to je velká chyba. Divadelní kritika sleduje a charakterizuje divadlo jako neměnný artefakt, bez osobního nasazení, bez vlastní angažovanosti, bez risku.
Akcelerace divadla je ale dnes tak silná, že v něm už zdaleka nejde jenom o estetiku. Současné divadlo se často pohybuje na pomezí aktivismu a politického umění. A právě kolektivní autorství je možná recept na přežití současné civilizace. Možná jsme totiž na tom stejně jako mravenci. Celý svět dnes postupně osidlují španělští a argentinští mravenci. Ne proto, že jsou agresivní, nepožírají jiné mravence, ale domlouvají se s nimi. Vytvářejí s nimi společné komunity, přátelí se s nimi, a tím přežívají. Kdežto ti agresivní, váleční, se vzájemně ničí a ve svých válkách vymírají.
Komunity a komunitní umění jsou dnes tím nejaktuálnějším, co se – nejen v divadle – děje. A česká divadelní kritika to zatím nezaznamenala. Na rozdíl od výtvarné. Ta si začala všímat sociálního dopadu umění. Cení si růzností anonymních autorů, vnímá anonymitu jako klad, jako privilegium nové doby. Vidí, že Duchampova slavná Fontána, jeho Pisoir neboli Piece of art není jenom muzeální tvar pro galerii, ale je to postoj vůči určité společenské náladě. Ve své době nebezpečná výpověď. Tou je dnes právě komunitní umění – divadlo Vietnamců, Ukrajinců, Romů, Afričanů, divadlo s dětmi, starci, umění spreyerů, squatterů… To je disent dnešní doby.
Divadlo se dnes možná vrací zpět ke svým počátkům. Odstupuje od osobních okultních zážitků 19. a 20. století, kdy se zdůrazňovalo a reflektovalo autorství nějakého génia, a vstupuje do zcela jiných souvislostí. Není důležité, jestli se tvůrce jmenuje tak nebo onak, ale pro koho tvoří. Anonymita a kolektivismus jsou teď mnohem razantnější a důležitější, než tomu bylo v předchozích dvaceti letech. Je to myslím proto, že v anonymitě není přítomna současná nebezpečná globální tendence udělat svým činem – svou existencí – díru do světa. Jejím cílem je naopak velmi lokálně zasáhnout určitou ústřední, pojmenovatelnou komunitu, kde se divadelní akce zrovna odehrává.
Netvrdím, že komunitní divadlo je hlavní tendence divadla, ale myslím, že je to specifikum dnešní doby. Ať jsme ochotni si to přiznat, nebo ne, buď skončíme v pravičáckých, landovských muzikálech, anebo proti nim musíme postavit komunitní umění jako protipól současné společenské arogance vůči kolektivu a kolektivismu. Když čtu českou divadelní kritiku, necítím, že by si toho všimla, že by se jí opravdová, živá, spontánní tvorba nějak dotýkala.
Komentáře k článku: Jsme jako mravenci
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
