Divadelní noviny > Příloha

Jsme minimalisté s konceptuálním myšlením

Rozhovor s Janem Horákem, uměleckým šéfem nedávno založeného Divadla Orlík, které působí ve Studiu Hrdinů a ve Studiu Kostelní. Činnost oficiálně započali 7. října 2012 premiérou Célinovy hry Církev, kterou uvedli ve Veletržním paláci. Hlavní otázkou však je – odkud jejich divadlo přichází a kam směřuje?

 

Proč jste před necelým rokem odešel z MeetFactory?

Na začátku mého působení v MeetFactory byla ředitelkou Jindra Zemanová, která dávala všem kurátorům a dramaturgům naprostou tvůrčí svobodu, nikdo jejich výběr nesměl ovlivňovat. To se však pod novým vedením změnilo. Já se dlouhodobě neshodl s Davidem Černým na tom, jak by mělo divadlo vypadat. Nikdy mi však do provozu nemluvil, maximálně poznamenal, že se mu nelíbí některé projekty. S novým vedením se jeho přístup změnil. Takže jsem po čtyřech letech odešel. Samozřejmě mě to mrzelo, neměl jsem pocit dodělané práce, ale dával jsem si dobrý pozor, abych nezahořkl. V současnosti mám pocit, že si Divadlo MeetFactory vede dobře, i když se vydali jiným směrem než já, což je ale logické.

Věděl jste, co budete dělat dál?

Už jsem nemohl na divadlo rezignovat a hledal jsem, co a kde bych mohl dělat dále. Nejprve jsme založili Divadlo Orlík, název vycházel od místa, kde jsme divadlo plánovali otevřít – v zaniklém Kině Orlík. Později jsme našli sklepní prostor – nynější Studio Kostelní. A v té době mi zavolal D. D. Pařízek, s kterým jsem do té doby hovořil pouze jednou, a to ještě kvůli fotbalu. V MeetFactory jsme pořádali fotbalový turnaj a on chtěl se svým týmem z Komedie přijet. Podruhé jsme spolu mluvili po našem neúspěšném konkurzu na Divadlo Komedie. Doslechl se, že něco připravujeme a nabídl nám svou techniku a veřejně deklarovanou podporu.

Došlo mi, že techniku v Kostelní maximálně uskladním, ale nemám šanci ji naplno využít. Vzpomněl jsem si, že jsem kdysi dostal poněkud nekonkrétní nabídku připravit divadelní projekt ve Veletržním paláci. Tehdy jsem to odmítnul.

Nyní však byla jiná situace a já měl štěstí na Marka Gregora – šéfa lektorského oddělení, který nás výrazně podpořil. Pak nás ještě oslovil festival …příští vlna/next wave… a díky jeho finanční podpoře jsme mohli uvést první inscenaci Církev.

Bylo to neuvěřitelné zřetězení velice pozitivních událostí, snad náhod.

Úsporné, minimalistické herectví se nevylučuje s na první pohled nestřídmou scénografií. Především nám jde o přesnost formy a obsahu.

Jak vám vyhovuje prostor – tedy bývalé kino ve Veletržním paláci?

Prostor je naprosto úžasný, je to pro mě i přes svou členitost prázdný prostor, výchozí bod. Nechceme a nemusíme nic předělávat. Je to Popelka, na kterou vždy někdo něco naplácnul a většinou dost fušérsky, protože změny byly potřeba jen jednorázově. Nyní často ani netušíme, k čemu by měly sloužit. Je tam třeba zvláštní betonová ohrada, snad něco na způsob orchestřiště, říkáme tomu ohrada pro hrochy nebo stupňovité schodiště jako do bazénu. Ale proč? Smysl se už dávno ztratil. Michal Pěchouček v jednom rozhovoru říkal, že tento prostor je scénografovo štěstí. My můžeme hrát ze všech možných stran. Máme spoustu inspirací.

Divadlo Orlík, Studio Hrdinů a Studio Kostelní – nezavedli jste do pražského divadelního provozu příliš nových názvů?

Divadlo Orlík je název občanského sdružení. Jméno vzniklo podle prvního zamýšleného místa působení v Dejvicích. Budova kina patří ČVUT, což jsou technicky založení lidé a ukázalo se, že není realistické očekávat, že nás pustí do nějakého punkovějšího provozu. Prostor jsme samozřejmě rekonstruovat chtěli, ale na náročnou kolaudaci jsme neměli finance. Nakonec jsme tedy tento prostor opustili, avšak občanské sdružení již vzniklo. Pak jsme našli hezky členitý sklep v Kostelní ulici. Nechceme provozovat pouze divadlo, ale organizovat i debaty, přednášky a výstavy, proto jsme zvolili do názvu slovo studio. Studio Kostelní je tedy naše zázemí a malé nahrávací studio. A se stejnou logikou vzniklo Studio Hrdinů ve Veletržním paláci. Takže ano, je to složité a musíme se s tím vypořádat. Rozhodli jsem se ale používat názvy podle míst, tedy Studio Kostelní a Studio Hrdinů, název Divadlo Orlík stále ještě příliš rezonuje v jiném kontextu.

To vám nedošlo dřív, že Orlík má v české společnosti ještě nějaké konotace?

Kdybychom zůstali v bývalém kině, tak by je podle mě neměl, jelikož jeho název vznikl dávno před námi. Navíc byl odvozen od jména obrněného legionářského vlaku, který vítězně projel celým Ruskem.

A jak tedy rezonuje Orlík ve Veletržním paláci? Třeba ve spojení s L. F. Célinem?

Nijak, i když jsem se těšil a zároveň obával, že si nápaditý recenzent propojí Orlík, tedy bývalou neonacistickou kapelu Daniela Landy, s dobovým antisemitismem Célinovy hry. Což by bylo dost tragické, ale vážně by to byla pouze shoda okolností…

Můžete představit Divadlo Orlík?

Marie Marková a její matka Jindra Zemanová jsou dvě zásadní ženy z neumělecké sekce. Marii se nedávno narodil syn Josífek, tak její funkci ředitelky dočasně přebrala Jindra. Bez jejich praktičnosti bychom moc dlouho neexistovali. Poté ještě musím zmínit kolektiv Fiume, který stojí za veškerými grafickými výstupy Studia Hrdinů. A samozřejmě je zde spousta dalších lidí, nutno dodat – pracujících jako dobrovolníci, výčet by byl dlouhý. Já jsem uměleckým ředitelem, oslovil jsem tým lidí, s nimiž chci dlouhodobě spolupracovat. Je to Kamila Polívková, Katharina Schmitt a Michal Pěchouček, se kterým tvořím „amatérské“ režisérské duo.

Každou sezonu bychom rádi uvedli premiéru od jednoho českého a jednoho zahraničního hosta. Prvním českým hostem bude Honza Nebeský, což je pro mě logická volba, protože jsem s ním již spolupracoval a je mi blízký. O zahraničním rozhodnou mimo jiné finance. Ale přeci jen netíhnu k čistému pohybovému divadlu, takže můžu prozradit, že usiluji o současné moderní činoherní divadlo.

Proč režírujete s Michalem Pěchoučkem společně?

Na mě nikdy nezapůsobilo žádné divadelní představení tak silně jako výtvarná díla. Několik let jsme s bratrem Ondřejem pořádali výstavy českých umělců v zahraničí. Některé měly i divadelní – performativní charakter. Pořádali jsme je ve spolupráci s českými centry. Vybrali jsme destinaci, např. Paříž, Moskvu, Vídeň, Bukurešť, a tam jsme hledali místo, kde by se mohli prezentovat. Například v Sofii je nedostatek galerií, a tak jsme s Rafany a dalšími umělci obsadili podchod mezi vládními budovami. Oni v černých oblecích hodinu tleskali a to bylo všechno. Po pěti letech jsme s tím ale skončili a já jsem šel do MeetFactory. Ale ovlivnilo mě to. Mnohem více mě inspirují výtvarníci, jejich myšlení je svobodnější než u divadelníků. Možná je to dáno školou, AVU jim dává větší prostor k chybám, pravidla výtvarného umění nejsou tak zbytečně striktní. Jako by existovala v divadle šablona, jak se mají tvořit inscenace. Michal má pro nesmyslná, divadelní pravidla termín damuáda… Myslím, že je jasné, z jaké zkratky pocházejí.

Jak se přihodilo, že jste začal s Michalem Pěchoučkem – jako režisérem – spolupracovat?

Michala Pěchoučka jsem poprvé viděl na obálce Labyrintu. Byl oblečen do županu, za ním je sofa s květinami. On se nachází v pozici, kdy vstává a otáčí se. Nelze přesně poznat, zda je muž či žena. A tento pohyb mě zajímá – velice jednoduchý, ale znejišťující, je to něco, čeho bych chtěl dosáhnout na divadle. Rozhodl jsem se mu zavolat a nabídnout mu, aby něco u nás na Smíchově vytvořil. Byl jsem nervózní z toho, že mu volám a možná pro něj mám naprosto zcestnou nabídku. Zjednodušeně řečeno jsem chtěl, aby si sám napsal text a poté ho i režíroval. On odpověděl, že je to bezvadné, ale budeme režírovat spolu… Tak vznikli Muži malují.

Jak probíhá vaše spolupráce?

Já přijdu s textem, Michal má na starosti výtvarnou stránku, celé je to ale společná práce. On má výjimečný dar komunikace s lidmi, proto se snažím při samotném zkoušení trochu se upozadit, vše ale samozřejmě společně konzultujeme. Tato jeho schopnost je velkým přínosem. Od začátku vím, že je náš cíl a cítění stejné, proto je spolupráce s ním vždy radost.

Nechcete oslovovat i mladé začínající režiséry?

Máme ještě malý sál v nedaleké Kostelní ulici – tedy Studio Kostelní. To je prostor, který bychom rádi dali v plen tvůrčím lidem. A třeba i starým, pokud budou chtít. Nevylučujeme taky, že se s nimi později domluvíme na přípravě inscenace pro Veletržní palác.

Budete ve Studiu Kostelní pořádat i jiné akce?

Vybudovali jsme tam nahrávací studio, chceme vydávat především audioknihy a rozhlasové hry. Teď jsme ovšem tyto aktivity odsunuli na druhou kolej a věnovali jsme se především otevření Studia Hrdinů.

Na které inscenace z MeetFactory chcete především navazovat? Přenesete některé projekty?

Oživování už mrtvých inscenací je sice skvělé dobrodružství, ale plánujeme ho jen na počátku naší divadelní existence. Musíme totiž začít provoz již s nějakým repertoárem. Logicky jsme požádal Pražské komorní divadlo o přenesení inscenace Sam, text totiž napsala Katharina Schmitt a Kamila Polívková ji režírovala. Pak jsem stál o Humanisty, protože si myslím, že spojení Ernesta Jandla a Jana Nebeského je jedinečné. I když to není jednoduché vyjednat produkčně. Místo Jana Kačera bude hrát Alois Švehlík, což je na druhou stranu dostatečně adekvátní náhrada. Z MeetFactory jsme přenesli Zemi beze slov Dey Loher v režii německého režiséra Kaie Ohrama a England Tima Crouche, který režírovala Katharina Schmitt.

Mnohé inscenace z Meetu mají společnou linii či témata – pozice umělce ve společnosti, nakolik dokáže dílo rezonovat a něco ovlivnit apod. Je to introspektivní téma, které má ovšem obecnější platnost. Je to osa, na které jsou zavěšeny projekty – Země beze slov, Muži malují, England. V Církvi naleznete pokračování.

England se má odehrávat v galerii, přenesení do Veletržního paláce je tedy logické. Už víte, kde přesně ho budete hrát?

England byl v Meetu velice málo navštěvovaný, diváci měli pocit, že když mají s herci procházet galerií, musí to být interaktivní projekt. Není tomu tak. Od Národní galerie mám mandát expandovat s divadlem po celém prostoru Veletržního paláce. Takže England budeme pravděpodobně hrát v místnosti, kde je umístěna Slovanská epopej. Těžko bych si asi vybavil absurdnější výtvarné dílo v dějinách českého výtvarného umění. Přenesení Epopeje z Moravského Krumlova je pro mě i přes její působivou instalaci ve Veletržním paláci také dost problematické. Nicméně se těším na setkání minimalistického hereckého projevu herců Englandu s tímto monumentem.

Lze označit vaše inscenace jako díla výtvarného divadla?

Nechci zdůrazňovat, že děláme výtvarné divadlo. Jednak mi to připomíná termín jako např. černé divadlo, což je šílené. Tyto termíny jsou zbytečně omezující a zavádějící. Zjednodušeně se dá říci, že jsme minimalističtí a náš způsob myšlení je konceptuální. Jsme ale na divadle, nejedná se nám o naplnění slovníkových hesel výtvarného umění. Úsporné, minimalistické herectví se nevylučuje s na první pohled nestřídmou scénografií. Především nám jde o přesnost formy a obsahu.

Chcete spolupracovat s nějakými soubory či divadly?

Činoherní studio v Ústí nad Labem je mi asi nejbližší. Nyní však nemáme příliš financí, abychom více plánovali. Přesto asi k jedné spolupráci dojde, a to proto, že jsme chtěli s Katharinou Schmitt uvést hru Elfriede Jelinekové Kein Licht. Zjistili jsme však, že má na ni práva Činoherní studio. Oni jí potom nabídli, aby tuto hru nastudovala. Nás zaujalo jako výchozí bod právě post-apokalyptické téma a našli jsme prózu Arno Schmidta Černá zrcadla. Tyto dva texty nahlížejí na stejné téma jiným způsobem, jiným dobovým pohledem. Černá zrcadla jsou psána pohledem člověka se zkušeností s druhou světovou válkou, je to příběh člověka, který prochází zpustošenou krajinou a je spokojený. Je rád, že lidstvo vyhynulo. Jelinek toto téma uchopuje skrze Fukušimskou elektrárnu. Chceme inscenace propojit. Zrcadla tedy vzniknou v koprodukci. ČS dá do projektu nějaké finance a my prostor Studia Hrdinů. Pak samozřejmě budeme hrát i v Ústí. Ale to všechno jsou plány. Uvidíme, jak to dopadne.

Plánujete spolupráci i s jinými?

Mám vymyšlený lehce vzdělávací plán, jenž se týká především zahraničních divadel. Teď je trend uvádět přenosy z metropolitních oper. My bychom chtěli prezentovat nahrávky činoherních inscenací ze zahraničních divadel. Nyní uvažuji především o německých, polských divadlech, které znám nejlépe, ale samozřejmě časem se může naše spolupráce rozšířit. Už v MeetFactory jsem se snažil vytvořit síť odborníků, kteří znají divadelní provoz v konkrétních zemích.

Proč německé?

Mé divadelní zkušenosti z českého prostředí, zjednodušeně řečeno, začaly a také na dlouho skončily s Petrem Léblem. Pak jsem měl příležitost jezdit do německých divadel a jejich režiséři mi byli svou poetikou blízcí. Později tuto zkušenost opět oživily návštěvy Pražského komorního divadla.

Čím vám bylo Pražské komorní divadlo blízké?

Dramaturgií i minimalistickou formou, zcela jasným režijním záměrem a podobně. Vším, co běžně na českých jevištích chybí.

Občas se o vás mluví jako o nástupcích PKD. Hodláte na D. D. Pařízka a D. Jařaba vědomě navazovat?

Když jsem ještě působil v MeetFactory, tak jsem ironicky, možná tedy spíš sebeironicky, prohlašoval, že jsme Komedie pro chudé… Programově se ale neprohlašujeme za jejich nástupce. Když nás s nimi někdo spojuje, je to logické. Možná máme podobné divadelní uvažování. Navíc spolupracujeme s herci Ivanou Uhlířovou, Gábinou Míčovou, Standou Majerem, Romanem Zachem, ale tak tomu bylo již v MeetFactory.

• Autor: Lenka Dombrovská
• Publikováno: 17. listopadu 2012

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jsme minimalisté s konceptuálním myšlením

1. Petr Pavlovský

   

   „…jsem se těšil a zároveň obával, že si nápaditý recenzent propojí Orlík, tedy bývalou neonacistickou kapelu Daniela Landy, s dobovým antisemitismem Célinovy hry. Což by bylo dost tragické, ale vážně by to byla pouze shoda okolností…“
   Rád tomu věřím, ale zákony sémiologie nerozlišují mezi náhodou a záměrem. Význam vlastních jmen prostě není „arbitrérní“ a „uživatelům znaku“ (zde vnímatelům jména Orlík v současných pražských kulturních souřadnicích) nelze jeho interpretaci nadiktovat ani vyčítat.
   Jméno Orlík je pro nejbližší dobu spojeno s neonacismem, podobně jako je s ním, vinou Dr. M. Sládka, spojen název Republikánská strana, jakkoli ani Republikání v USA, ani Republikánská strana českého venkova (prvorepublikoví Agrárníci) neměli a nemají s neonacismem nic společného. Jazyk se vyvíjí spontánně a autonomně, nedá se mu poručit, nedokázal to ani totalitní režim. (Dynamu Praha se nikdy nepřestalo říkat Slávie a Spartak Praha Sokolovo byl nadále pro každého fandu Spartou. Pro roduvěrné Leteňáky je hlavní letenská třída stále Belcredkou, a ne Třídou obránců míru ani Třídou Milady Horákové – nic proti ní!)
   Rasismus (a příbuzné myšlenkové proudy) byl vlastní produkci skupiny Orlík. Antisemitismus je nejpozději od I. světové válce zcela neomluvitelný (rehabilitovaný Dreyfus v ní opět jako důstojník bojoval!). Neomluvitelný je u Durycha stejně jako u Celina. Celinovo odmítání odporu vůči Hitlerovi je prostě odporné darebáctví, kterým se provždy vymazal z humanistické evropské kultury.
   “Nechci jít do války proti Hitlerovi, připouštím, ale nechci to kvůli Židům. Hitler nemá rád Židy. Já také.”
   Eo ipso: Do války s Hitlerem bych šel pouze kvůli někomu jinému, kdo si to zaslouží. To ale Židé nejsou!
   Co s tímhle ve spolku dnešní Prahy, nazvaném ORLÍK? Nechcete ještě, ze sentimentu, vzít do angažmá Davida Matáska?

   18.11.2012 (4.24), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Lenka Dombrovská

   

   Myslím, že na to Jan Horák odpověděl jasně:
   „… Takže ano, je to složité a musíme se s tím vypořádat. Rozhodli jsem se ale používat názvy podle míst, tedy Studio Kostelní a Studio Hrdinů, název Divadlo Orlík stále ještě příliš rezonuje v jiném kontextu.“
   Orlík je název o.s. Oficiálně budou používat názvy Studio Hrdinů a Kostelní. Navíc Orlík nevybrali podle hudební skupiny Landy, ale dle názvu kina v Dejvicích. To také v rozhovoru naleznete.
   A pokud vím, David Matásek má angažmá ve Zlaté kapličce!

   18.11.2012 (14.47), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ