Jsme u zrodu legendy
Vznik Studia Hrdinů je ojedinělou šancí nejen pro pražské, potažmo české divadlo, ale je především dokladem spojování do dneška téměř nepropojitelných proudů našeho divadelnictví – experimentální nezávislé scény a velkého repertoárového divadla.
Jedním z klíčových mužů Studia Hrdinů je herec Karel Dobrý FOTO MICHAL PĚCHOUČEK
Za celým projektem stojí především Jan Horák (1977), dramaturg, režisér a – mohu-li jej tak nazvat – vizionář a důsledný prosazovatel současného divadla na rozhraní jazykově náročné a tematicky vyhraněné „vysoké“ literatury, stylizovaného expresivního herectví, osobitého režisérského divadla s důrazem na působivé jevištní obrazy, to vše přetavené do surových či jindy vysoce estetizovaných projevů hereckého a performančního divadla. Poprvé jsem se s ním setkal před asi pěti lety, kdy – tehdy jako student divadelní vědy na FF UK – pracoval jako PR v klubu NoD, kde vedl měsíční program a reflektoval v něm aktuální divadelní dění nejen v NoD či Roxy, ale v celém, široce vnímaném experimentujícím umění u nás. Lehce ráčkující intelektuál, nesmělý, zvídavý, přemýšlivý, s rozpoznatelnou ambicí vlastních projektů. Už tehdy jsem s respektem zaznamenal jeho otevřenost a důslednost, s níž se vrhal do proudů aktuálního divadelního dění a myšlení.
V roce 2008 nastoupil jako dramaturg do nově vzniklého prostoru pro experimentující, svobodné umění MeetFactory poblíž vlakového nádraží Praha-Smíchov. Inicioval zde řadu inscenací a projektů, jež tuto – jindy spíše drsnou, brutální, ve výsledcích nekontrolovatelně spontánní – scénu kultivovaly do podob artistního, intelektuálního pojetí divadla na rozhraní činohry a performing arts. Formami různými. Ať už bambuškovsky surovými a industriálními (Skočná, Silní, Buzní kříž) nebo cizelovaně chladnými, jež přinášeli rezidenční režiséři z Německa Jo-Anna Hamann (Vyrypajev: Genesis č. 2), Kai Ohrem (Loher: Země beze slov) či Katharina Schmitt (Crouch: England, Jelinek: on není jako on), případně Polska (Magda Stojowska – Kajzar: KedeWe). Především ale objevil pro divadlo držitele Ceny Jindřicha Chalupeckého Michala Pěchoučka, do té doby výhradně výtvarníka. Společně připravili bizarní vhled do zákulisí výtvarné akademie Muži malují s Karlem Dobrým, Janem Lepšíkem a Evou Hromníkovou v hlavních rolích a obdobně intelektuálně „vykloubenou“ inscenaci Šavle, adaptaci románu Doroty Maslowské z prostředí varšavského sídliště Praga. Ve velkém (koncertním) prostoru MeetFactory pak Pěchouček s režisérem Janem Nebeským vytvořil velkolepé minimalistické představení SY s Lucií Trmíkovou, Miloslavem Mejzlíkem a Karlem Dobrým v rolích jakýchsi neuchopitelných „čteců“ rozličných mytických textů a fyzických „posunovačů“ – povýtce výtvarného – jevištního obrazu. Současně pozval Horák do MeetFactory vyhraněné režiséry a režisérky s programem mapujícím existenciální, vesměs městské problémy současné společnosti – Jana Nebeského, Jana Kačenu, Lucii Ferenzovou. V inscenacích vystupovali vedle předních představitelů české nezávislé scény (Dobrý, Třešňáková, Krušelnický, Horynová, Lepšík, Jeřábek, T. Bambušek, Bořil, Kozubková…) i herci DNz (Noha, Mejzlík…) a především Divadla Komedie (Zach, Uhlířová, Chmelař…).
A právě tento kontakt možná předurčil další osudy a směrování Jana Horáka. Shodou okolností totiž právě v době, kdy Dušan D. Pařízek s Davidem Jařabem ohlásili odchod z Divadla Komedie, byl „odejit“ z MeetFactory i on. Vytvořil projekt s některými členy Komedie (Michaela Korcová, Viktorie Knotková, Kamila Polívková), svými spolupracovníky z MeetFactory (Michal Pěchouček, Jan Kačena) a několika zahraničními tvůrci (Katharina Schmitt, Viktor Bodó…), se kterým sice v souboji o Komedii neuspěli, nicméně právě ten dal podnět ke vzniku o. s. Orlík a dalšímu hledání vhodného prostoru pro naplňování jejich divadelní vize.
Jeho výsledkem je Studio Hrdinů ve Veletržním paláci, které premiérou Célinovy Církve 7. října na festivalu …příští vlna/next wave… oficiálně zahájilo svou činnost. Ve svém programovém vyhlášení je jeho zakladatelé – Marie Marková (výkonná ředitelka) a Jan Horák (umělecký ředitel) – charakterizují: Studio Hrdinů je otevřenou divadelní scénou s náročnou, ale vstřícnou dramaturgií, která klade důraz na autorské projekty, mezioborové přesahy, mezinárodní spolupráci, hledání současného divadelního jazyka a nových výrazových možností činoherního divadla; autorský tým navazuje na obsahové linie svých dřívějších angažmá (divadlo MeetFactory, Divadlo Komedie), spolupracuje s vysoce hodnoceným okruhem herců. Zásadním prvkem našeho konceptu je vést skutečný mezioborový umělecký dialog. Dialog ve smyslu překračování umělých hranic – časových, žánrových, formálních i tematických. Koncept naší dramaturgie vychází z nadstavbového přístupu, který je ve svém výsledku netradiční syntézou formy a obsahu. Programové řady: divadelní inscenace, výstavy, nahrávání mluveného slova, debaty – přednášky, dramatické kurzy. V roce 2013 chystá uvést pět divadelních premiér a připravit čtyři výstavy. Společně s reprízovanými vlastními inscenacemi z roku 2012 a reprízami inscenací převzatých z uzavřených programů Divadla Komedie a Divadla MeetFactory nabídne Studio Hrdinů jedinečnou platformu nových inspirací propojující divadlo, výtvarné umění, literaturu a hudbu s aktuálními celospolečenskými tématy.
Z Veletržního paláce by se tak mohl stát jakýsi pražský Centre Pompidou, místo, kde se střetávají a mezi sebou křísají a mísí soudobé směry performativního umění. To vše v prostředí k tomu vhodné (a dosud takto nevyužité) modernistické architektury XX. století.
Komentáře k článku: Jsme u zrodu legendy
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Katerina Volná
Proboha,
není to trochu brzy? Vykřikovat po první inscenaci, že se rodí legenda? A opravdu je založení dalšího nezávislého divadla ojedinělou šancí pro pražské i celé české divadlo? A už vůbec nechápu, co si tento sympatický spolek bere z velkého repertoárového divadla – přílohu jsem s chutí přečetla celou, leč odpověď jsem nenašla. Co vlatně tím velkým repertoárovým divadlem míníte? Národní či Vinohrady jistě ne 😉
21.11.2012 (0.58), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
Samozřejmě,
že je to brzy. Celá příloha je koncipovaná jako trochu vizionářská. Chceme jí upozornit na nově vznikající místo pro divadlo v Praze i dramaturgii, jež je – podle nás – ohromně zajímavá.
Po konci PKD je to podle mne právě Jan Horák a jeho tým, kdo by mohl v Praze zdvihnout „prapor“ současného intelektuálního divadla, který PKD po víc jak deset let s úspěchem neslo. Jak vše dopadne, se teprve uvidí, a pak bude tato příloha buď směšná nebo naopak první, jež dopředu předvídala… V každém případě dobovým dokladem. V tom je její pikanterie a přitažlivost.
PKD v Komedii bylo – aspoň tak ten termín chápu – „velké repertoárové divadlo“. Tedy divadlo s širokým repertoárem, bohatou dramaturgií a stálým (poměrně) velkým hereckým i režijním a dramaturgickým týmem. Tedy jsou to jak ND a DnV, tak třeba i Švandovo divadlo, DNz či KD HK. A bylo PKD v Komedii.
A ještě k té „šanci“ českého divadla. Oproti světu jsou stálé – městy dotované – scény u nás (a to nejen DnV, ale třeba i DNz či ČS Ústí) velmi uzavřené, nedokážou absorbovat soudobé proudy experimentálního divadla a spolupracovat s nezávislou scénou (sympaticky, byť s rozdílným výsledkem a trochu problematickým přístupem k pozvaným souborům, se o to pokouší Nová scéna). Studio Hrdinů tuto bariéru boří zásadně.
21.11.2012 (12.16), , Trvalý odkaz komentáře,