Tato hra není v pohodě
Inscenace Jsme v pohodě reprezentuje v dramaturgii Národního divadla současnou světovou dramatiku. Autorem hry je spisovatel židovského původu Paul Rudnick žijící v New Yorku, s jehož tvorbou české publikum zatím nemělo možnost se seznámit. Hra s původním názvem The New Century, tedy Nové století, měla premiéru v New Yorku v roce 2008, a byť je bytostně zasazená do autorovi blízkého prostředí, snažil se inscenační tým (dramaturgyně Ilona Smejkalová a režisér Braňo Holiček) místy reálie posunout do českého kontextu. Výsledkem je tak ne zcela homogenní mix stereotypů o Češích a Američanech, přičemž se ale průniky mezi těmito skupinami často hledají stěží.
Inscenace Jsme v pohodě žádné stereotypy neboří, ale je jiskřivě humorná FOTO MARTIN ŠPELDA
Hlavním tématem jsou sexuální menšiny, jejich emancipace a „pride“, ale i boj matek se sebou samými při přijímání identity dětí. Inscenace je rozdělena do dvou částí. První odkazuje formou na stand-upy a jednotlivé osudy trojice hlavních protagonistů se prezentují odděleně jako samostatné výstupy a hovory k publiku. Ve druhé části se tento rámec zruší a postavy se setkávají v klasicky dramatickém rámci ve snaze dát humoristickým výstupům vážnější pointu.
V jednotlivých stand-upech, které se odehrávají před červenou oponou a bez další scénografie, se představují obsedantně milující židovská matka Helena (Lucie Juřičková), stárnoucí gay Pan Charles (Jan Bidlas) s vlastní televizní show Gay Over a nakonec jednoduchá paní Barbara (Jana Boušková), která zahání žal po svém zesnulém synovi rukodělnými pracemi. Lucie Juřičková představila Helenu jako oddanou židovskou matku, která ani po coming-outech všech tří svých dětí nevzdává svoji lásku a především svoji roli nejlepší matky a angažuje se ve všemožných hnutích pro rodiče LGBT dětí. Nejkomičtější výstup patří Janu Bidlasovi a Patriku Děrglovi (jenž hraje poskoka Shanea), kteří s velkou nadsázkou, ale i technickou zdatností sehráli komickou dvojici velmi, velmi teplých showmanů. Jan Bidlas se opakovaně obrací do publika a snaží se náhodné diváky pouhým pohledem proměnit na gaye. Nakonec přichází Barbara v podání Jany Bouškové, která už svým bizarně přezdobeným svetříkem naznačuje, že je paní s vášní pro domácí práce. Ve svém monologu se stydlivě zadrhává a s robotickou neemotivností přednáší nekonečný výčet nejrůznějších technik ručních prací, kterým se věnuje a kterými přivedla do dokonalosti svůj obraz opuštěné ženy z maloměsta, jejíž syn byl homosexuál a umřel na „velkoměstskou“ nemoc AIDS.
Výstup Barbary je zároveň jakýmsi přemostěním mezi komediálním začátkem a dramatickým koncem. Míchá se u ní humor s patosem a záhy se zvedá červená opona, za níž se nachází čekárna v porodnici, oddělená od hlediště plexisklem. V této čekárně se (ne zcela logicky) setkávají všechny postavy a rozvíjejí poměrně rozplizlé dialogy o ničem a o všem, jejichž význam není jasný. Jednotlivé postavy kromě homosexuality (vlastní či svých dětí) nic nespojuje a ani ve druhé části není toto téma nijak hlouběji rozvedeno. Z atmosféry této části je zřejmé, že by mělo dojít k pointě, která postavy nejen propojí, ale i uzavře jejich příběhy; toho se ovšem divák nedočká. Nezazní tady jediná myšlenka, která by mohla být nositelem rozuzlení či jakýmsi ideovým mottem hry. Navíc je zde hned několik neobratně „přilepených“, rádoby šokujících či pseudopolitických motivů, které nesouvisejí s hlavním dějem a přispívají jenom k nepřehlednosti a nepochopení toho, co si má divák vlastně myslet, či lépe, o čem by měl přemýšlet; žádné slibované boření stereotypů se nekoná.
Přes mnohé výtky k závěru inscenace je ale velmi příjemné vidět v Národním divadle jiskřivý ironizující humor, který je přes svou jednoduchost natolik bystrý, že neurazí ani poučené publikum. A největším plusem je fakt, že na jevišti můžete vidět herce, které jejich role očividně nesmírně baví a užívají si je, což vytváří vzácnou energii a zážitek. Příště by ale možná nebylo na škodu poohlédnout se po kvalitněji napsané hře a bořit stereotypy, které nebyly zbořeny před deseti lety.
Národní divadlo, Praha – Paul Rudnick: Jsme v pohodě. Překlad Jan Tošovský. Režie Braňo Holiček, dramaturgie Ilona Smejkalová, scéna Nikola Tempír, kostýmy Lenka Odvárková. Premiéra 26. října 2017 na Nové scéně.
Komentáře k článku: Tato hra není v pohodě
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
