Divadelní noviny > Názory – Glosy
Jste tam, kde jste
Divadlo v nové dimenzi, stojí na vstupní webové stránce Brejlando kreativní skupiny Brainz Studios. Brejlando je služba, která vám umožní navštívit pražská divadla z pohodlí domova. Jedná se o zcela nový formát divadelního zážitku, kdy se děj odehrává všude kolem vás a na herce si můžete skoro sáhnout. Zažijte divadlo jinak. Zažijte Brejlando…
Projekt v současné době nabízí pět produkcí pražských divadel – Ucho Divadla na Vinohradech, Pusťte Donnu k maturitě! Divadla pod Palmovkou, Elefantazii Divadla ABC, Perníkovou chaloupku Divadla Minor a Hamlety Divadla Na zábradlí.
Pro svou první návštěvu virtuálního 3D divadla jsem si vybral Divadlo Minor. Inscenaci jsem viděl před lety (premiéru měla v roce 2012) v reálu, a tak mě zajímalo, jak se kvůli filmování musela technicky uzpůsobit a jak se její vyznění bude lišit od zkušenosti v divadle.
Nejprve k tomu prvnímu. Technologie tohoto 3D-záznamu spočívá v tom, že inscenace se natáčí 360° kamerou, která stereofonně zachycuje i zvuk a nachází se na kraji jeviště či dokonce přímo na něm. Události se tak mohou odehrávat všude kolem diváka, který tak má pocit, že sedí uprostřed dění a herce pozoruje zblízka. Herci na kameru v některých chvílích reagují, čímž vtahují diváka do hry. Inscenace mají zkrácenou stopáž, scény jsou koncipované vždy tak, aby využily možnost 360° výhledu diváka. A to nejen v pohledu horizontálním, ale i vertikálním. Scéna tak musí být trochu přehlednější, než bývá v původní inscenaci, a naopak autoři záznamu většinou ještě využijí zadní plán pohledu, aby – když se otočíte – jste nehleděli do prázdného sálu.
Nevím, jak to řeší v jiných záznamech, ale tvůrci tohoto „zalesnili“ hlediště množstvím keřů a stromů, mezi nimiž se téměř neustále pohybují dvě zvířátka jakoby z říše Alenky za zrcadlem. Jsou reprezentanty lesa, ve kterém Jeníček s Mařenkou zabloudili. Do dění nevstupují, vytvářejí jen tajemnou, hororovou atmosféru příběhu, přítomnost záhadných bytostí. Rozšiřují či inspirují fantazii dětského diváka, jemuž bude stylizace těchto bytostí do živých plyšových zvířátek jistě blízká. Kamera je umístěna na okraji ve středu jeviště, takže inscenaci můžeme sledovat – chceme-li – celý čas z en face, tedy jakoby z první řady. Současně ale vidíme i zákulisní herecké akce, které obyčejně divák nevidí. A to jak odpočinek herců v zákrytu, když nevystupují, anebo jejich odchody či odjezdy. Zde nejefektněji, když Ježibaba (Petr Strach) propadlem odjíždí ze scény. Jelikož herec ví, že jej kamera sleduje (ale „normální“ divák by jej již neviděl), zamává do ní, zareaguje na ni (nás, co na něj čučíme).
Co se týká výpravy a choreografie akcí, pro filmování je aktéři zjednodušili, abychom měli přehled po všem dění a celém jevišti. Hodně akci se odehrává v centru, jeviště snadno přehlédneme zleva doprava i seshora dolů.
A nyní k tomu hlavnímu. Jak záznam – či možná nová forma či tvar – působí?
Skvěle! Zhlédl jsem jej dvakrát po sobě a doporučuju každému, ať si aspoň jednou Brejlando coby formu divadelního záznamu vyzkouší. Nejsem znalcem 3D-videa, počítačových her či filmů, ale 3D divadlo je až nebezpečně opojné. Točí se vám z něj hlava a brní uši. Jste vrženi doprostřed dění a máte pocit, že si na herce můžete šáhnout. Můžete sledovat, co dělají i „mimo záběr“, vidíte jim „pod ruce“. Správně vás v úvodním slově před zahájením přenosu moderátor Ondřej Cihlář upozorní, že „jste tam, kde jste“ a že vše je pouze virtuální, vámi neovlivnitelné. Často totiž máte dojem, že do dění vstoupit můžete. Přitom se cítíte až nebezpečně bezpečně…
Zatím tedy sedíte na jednom místě a můžete se jen ohlížet, vzhlížet či shlížet. Nikoli se však kamkoli pohybovat či vstávat. Uděláte-li to, posouvá se s vámi i celé divadlo. Věřím, že v budoucnu se i toto bude vyvíjet a možná budeme moci se po jevišti i procházet, ne-li v něm dokonce létat. Přesto chvílemi máte pocit jako diváci prvního filmu bratří Lumièrů Příjezd vlaku do stanice La Ciotat, kteří prchali před lokomotivou ze sálu. I zde jsem občas podvědomě uhýbal, měl chuť na herce reagovat, následovat je. A na konci jim hlasitě zatleskal.
Nebudu inscenaci rozebírat, jde o kvalitní produkci Minoru (ne náhodou je tak dlouho na repertoáru) moderních, zcizovacích adaptací klasických pohádkových předloh směrovanou především na diváky druhého stupně ZŠ. Výrazně pracuje s rockovým hudebním doprovodem, v podstatě na hraně rockové opery (místy jde v podstatě o rockový koncert). Vlastně tímto typem záznamu vzniká nový směr či podsměr filmových (televizních) produkcí. Kdysi přenášeli někteří režiséři divadlo do filmového či televizního studia nebo do plenéru, nyní vnášejí možnosti studia do divadla. Herci se pohybují na domácím hřišti, současně ale nehrají na živého diváka, nýbrž na kameru. A to tak, aby divák měl stále pocit, že je v divadle či uprostřed divadelní inscenace. Není to tedy tak, že by divák byl neviditelným svědkem dění, jako je tomu ve filmu, ale divadelnost je uchovávána interakcí herec-divák, byť imaginární, herci simulovanou.
Petr Strach v dvojroli Ježibaby a Tatínka. Foto archiv Divadla Minor
A ono to funguje! Často máte pocit, že byste herci chtěli odpovědět, usmát se na něj, uhnout jeho pohybu, reagovat na něj (a to i na toho, který není součástí hlavního dění). Jako v divadle… Navíc se neostýcháte kamkoli ohlížet, vrtět se, dokonce můžete přenos i přerušit a za chvíli na stejném místě (nahrávka se nedá posouvat) pokračovat. Je to tak opojné, až se někomu točí hlava (je poměrně pevně – až nepříjemně – upevněná nejen velkými brýlemi ale i sluchátky), takže přestávka po půlhodině je pro mnohé žádoucí, ne-li nezbytná. Záznam se skládá z půlhodinových nahrávek (zde ze dvou, ostatní záznamy mívají tři díly), tedy této délce musí být uzpůsobena úprava původní inscenace.
Žádné násilné střihy či nedotaženosti patrné nebyly, byť možná úvod byl oproti původnímu tvaru až příliš přímočarý a rychle byl děj přesunut do říše lesa a obydlí Ježibaby. Děj – zdá se mi – se v tomto do scény vtěsnaném pohledu vnímá hůř než v divadle. Divák spíše sleduje jednotlivé herce, jejich dialogy, je zvědavý na okolní dění. Ovšem to bylo z mé strany možná dané tím, že jsem tuto technologii neznal a byl zvědavý na její možnosti. Inscenaci jsem si promítl dvakrát v řadě a podruhé sledoval vedlejší motivy, počkal si na některé situace a nahlédl je z jiné optiky. Asi nejpůsobivější bylo, když šel některý z herců přímo přese mne…
A ono to funguje! Foto autor
A zde bych tuto svou glosu či zasvěcenější vhled do vizuální a zvukové podoby (i zvuk poznáte, odkud vychází) 3D-záznamu minorské inscenace ukončil. Doporučuju všem si „brejlando“ (brr – děsivé pojmenování) aspoň jednou vyzkoušet. Není to film, není to televize a není to ani divadlo či koncert. Ale do značné míry jsou. Stylizované dokumenty… Možná nový umělecký směr. Dokonce si myslím, že pro záznamy koncertů je tato technologie ještě ideálnější. Divák může být poblíž svým idolům, může detailně sledovat jejich hraní, vnímat zpěv. Ale to je věcí blízké budoucnosti, jak a kudy se bude tato technologie a záznamy (či původní díla?) vyvíjet a posouvat.
Pokud bych měl vyjádřit nějaká negativa, trochu bych se bál divácké závislosti na takovém zážitku. Je to trochu halucinogenní droga. Můžete jí propadnout a přesunout se do 3D virtuálního světa tak, že ten reálný budete vnímat obdobně. Asi jako malé dítě, které věří, že Ježibaby existují, kolem vás chodí plyšová zvířátka a vám se nemůže nic stát, můžete dělat, co chcete. Jste neviditelní. To se vám v divadle – ani v životě – nestane. Věřím, že Brejlando je nejen první divadlo, které si můžete přivézt domů, ale především, že stále divadlem a iluzí zůstane.
///
Více na i-DN:
Praha nabízí divadlo ve virtuální realitě
Víno k virtuální realitě? Není problém!
…
Komentáře k článku: Jste tam, kde jste
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
