Juanovo bloudění
Drama Ödöna von Horvátha Don Juan se vrací z války nepatří k titulům často uváděným na českých jevištích. Moravské divadlo Olomouc je po Západočeském divadle Cheb (1995) a Divadle Labyrint v Praze (1997) teprve třetí scénou, která hru nabízí. K hostování přizvalo zkušeného ostravského režiséra Janusze Klimszu.
Aleš Petráš v roli mladého Františka FOTO ARCHIV DIVADLA
Horváthův mnohovrstevnatý text variuje postavu fyzicky i duševně raněného dona Juana, který se vrací z boje, aby nalezl klid a harmonii v životě osobním. Zároveň hledá i vyrovnání se s dobou po ukončení válečných konfliktů, což drama naplňuje zásadním přesahem. Horváth nechává svého hrdinu procházet bídou světa bez mužů a konkurentů, světa, v němž zůstaly jen zraněné nebo necitlivé ženy, nucené převzít mužské role. Vše je tak trochu vzhůru nohama, a také don Juan už není cynickým svůdcem, ale poněkud vyčerpaným mužem na pokraji sil, který s překvapivou pasivitou bilancuje.
Přestože tvůrci v programu inscenace odkazují k Horváthově vlastní charakteristice titulu (Chci ukázat gigantický boj mezi individuem a společností), olomouckým divákům naopak nabízejí spíše komorní pojetí, bez vzruchu a dynamického náboje. Mozaiku jednotlivých výstupů a vlastní putování dona Juana k jeho neodvratitelnému konci sjednotili pomocí jednoduché náznakové scény, jejíž dominantu tvoří jakýsi na jeviště vsazený portál. Většina scén pak probíhá za ním, což odkazuje k divadelnímu prostředí, v němž se část děje odehrává a které Horváth mnohokrát a rád ironizuje. Cílené oddálení herců od diváka – někdy víc, než je nutné – zcizuje jejich výkony a činí divadelní zážitek poněkud „odtažitým“. Zadní část jeviště slouží jako stěna pro projekci dobových fotografií, perokreseb nebo nápisů, které ilustrují a zkonkrétňují jednotlivé výstupy. Místo svérázného koloritu rozmanitých prostředí – špinavých zákoutí a ulic s vulgárními prostitutkami, veřejných prostranství i měšťanských salónů s hloupými a marnotratnými paničkami – se herci pohybují v téměř prázdném prostoru a s použitím několika židlí a minima rekvizit dávají prostor divákově fantazii, aby společně s nimi stvořil představu chladného světa bez naděje v budoucnost. To umocňuje i hnědočerné ladění scény a kostýmů jednotlivých postav, odkazující k dobové poválečné módě.
Titul nabízí herecké příležitosti pro jednoho mužského protagonistu a silný ženský soubor. Horváth totiž předepisuje, aby všech třicet pět ženských rolí bylo obsazeno menším počtem hereček. Ty se – vzhledem k rychle se střídajícím výstupům – musí velmi často v rolích měnit a citlivě odstiňovat rozmanité typy. To se ve výraznější expresivitě daří především mladším členkám souboru – Tereze Richterové (zejména role Sestry či lesbické První výtvarnice), Kláře Klepáčové, Vendule Fialové nebo Lence Kočišové, které dokážou zaplnit jeviště patřičnou živelností. Vedle zkušených členek olomoucké činohry Ivany Plíhalové, Vlasty Hartlové či Naděždy Chrobokové pak byla k hostování přizvána i emeritní členka souboru – vynikající Miluše Hradská, která s chutí ztvárnila roli zastánkyně starého řádu, přísné Babičky.
Mezi ženami bloudí don Juan Petra Kubese. Herec se role zhostil s úsporností a svého hrdinu prezentuje jako unaveného životem, zničeného, ale přesto doufajícího v nápravu věcí, na jejichž zkáze se sám kdysi podílel. Jeho víra ovšem není interpretována s patřičnou razancí, dona Juana lze vnímat spíše jako pasivní postavu směřující ke konci. Jako by se hrdinu, jenž sice projde znatelným vývojem od počátečního vyčerpání přes uzdravení a doufání až do finále, nechtělo Kubesovi naplnit charismatem, kterým by na sebe strhl pozornost. Smrt si pro Juana přichází v podobě jeho alter ega – Sněhuláka (Jaroslav Krejčí). Klasicky „realistické“ herectví spojené s přesahy k expresi naplňuje mnohoznačné Horváthovy dialogy doslovností, což je ke škodě věci. Závažná témata se tak vytrácejí. Komorní atmosféru dokresluje hudba v podání violoncellistky Bohdany Onderkové, která v levé části jeviště interpretuje úryvky suit Johanna Sebastiana Bacha.
Ödön von Horváth ukazuje svět po první světové válce (a obecně po jakékoli) jako cynický. Januszovi Klimszovi se to nepodařilo akcentovat s takovou intenzitou, jak jsme od něho zvyklí na komornějších scénách. Činohra Moravského divadla se sice pokusila uvést divácky náročný titul, je ovšem otázkou, nakolik svým až příliš „černobílým“ nastudováním může zaujmout olomoucké publikum.
Moravské divadlo Olomouc – Ödön von Horváth: Don Juan se vrací z války. Překlad Jarmila Hrubešová. Režie Janusz Klimsza, dramaturgie Milan Šotek, scéna Martin Víšek, kostýmy Eliška Zapletalová. Premiéra 13. ledna 2012. (Psáno z reprízy 7. února 2012.)
Komentáře k článku: Juanovo bloudění
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
