Divadelní noviny > Festivaly

Jubilejní pirátská Flora (No. 3)

Ledový vítr se proháněl sluncem projasněnou Olomoucí a na ledovcově modré scéně S-Klubu proběhla druhá festivalová repríza taneční inscenace MONO norské skupiny Kompani Haugesund. V hlavním večerním představení Emergency Plan pak energie dvou polských tanečnic provětrala útulné podkroví Konviktu. 

Evoluce planktonu. Chaos. Adorace fyzické dokonalosti a krásy versus podstata Bytí. Těmi slovy lze stručně vystihnout hemžení tanečníků v přiléhavých matně lesklých celotělových trikotech, které zakrývají a těsně obtahují i hlavy a obličeje. Pocit odosobnění umocňuje holá scéna, pozadí vyplňuje světlá plocha. Bez nasvícení má všechno mléčně namodralou barvu ledovců, i hudební nástroje, nenápadně umístěné v rohu. Na nenápadně zřaseném plátně v pozadí se dají tušit obrysy vzdáleného slunce. V potemnělé nicotě mořského dna (či nehostinného vesmíru?) probouzí stroboskopické chvění první pohyb a zvuk. Na počátku počátků přichází slovo, píseň.

Postava v paruce s dlouhými modrými kadeřemi, takto odlišená od zbytku anonymního ansámblu, spustí za doprovodu elektrické kytary pop-rockovou baladu. Existenciální melancholie bytosti bez tváře obsáhne veškeré otázky po smyslu života. Stejnou naléhavost vyvolávají tanečníci, když mezi chaotickým rejděním, proměnami identity a fragmenty společných aktivit ustrnou s obličejem obráceným k publiku, nebo před ním dokonce dlouho bez hnutí stojí. Vyvolávání pocitu konfrontace, znepokojující setkání s neznámými aspekty sebe sama, to je oč tu běží. Choreografka Mia Habib nadávkovala pauzy se stejnou rafinovaností, s jakou je řešena kombinace kostýmního materiálu a nasvícení. Měkce narýsované svaly se pod trikoty ladně proměňují a vysoce estetická podívaná je symfonií pro oko. Pětice zdánlivě bezpohlavních tanečníků nezávisle na sobě i v kontextu konkrétních situací napodobuje zvířata, sportovní aktivity, kopulační pohyby a boj, střídá baletní figury či jogínské ásany.

Vzniká obraz nekonečného chaotického hledání – kdo jsem a kde je moje místo? Nové zkušenosti, utváření instinktů a nabalování komplexů ústí v další modifikace chování a ke vzniku nových situací, kdy stopy genetického dědictví nečekaně vyhřeznou v nějaké primitivní, afektivní reakci. Právo silnějšího přebíjí lest a neurčitá tvář ulovené kořisti se zčistajasna podobá masce Screamu. V apokalyptické vizi létají vzduchem hadrové figuríny v trikotu tanečníků, obludně oživené stroboskopem. Světelný design plní významotvornou úlohu a určuje změny prostředí, ve stínohře na zadním plátně se postavy zmnožují a mění dimenzi. Proměny barevné škály evokují posloupnost vývoje, spějícího z temných hlubin ke spalujícímu slunci a odtud k arktickému moři. Tempo inscenace určuje elektroakustický doprovod, občas přerušovaný tichem nebo hlasitým staccatem tanečních kroků, a doprovodem rockové tříčlenné kapely. Sledovat MONO znamená dívat se na vlastní odraz v kostce ledu.

Představení Emergency Plan nedělní večer spíše uvedlo než vyplnilo. Tématem intenzivní (asi půl hodinové) zkratky polských tanečnic Katarzyny Kanii a Dominiky Wiak má být hledání ženství, interpretováno je však hodně volně. Spíše jde o předvádění pohybových kvalit a schopností protagonistek, korunované vtipnou vsuvkou, kdy Kania rozezvučí dráty rozkládacího kovového věšáku na prádlo stylem cembalistky. Koncepce scény by se v českém kontextu dala přiřadit k vietnamské tržnici. Všude se povalují plastové přepravky a ve spoře osvětleném koutě za červenými třásněmi závěsu ladí dvě ženy s bosýma nohama v teplákovitých kalhotech a krátkých bundách rádio. Pak se ozve hlasitý pláč a teatrální lamento Kanii vyprovokuje Wiak, aby s přísným a soustředěným výrazem bojovnice ventilovala vztek pohybovou etudou s prvky východních bojových umění. Následuje hledání vlastní melodie mezi laděním rozhlasových stanic a střídání figur – celkem rozpačitá odpočinková část, podporující deklarovaný obsah inscenace.

Pak už jde hlavně o sérii výstupů, odlišených hudebními a částečně tanečními styly, směsí inspirovanou latinskoamerickými, břišními a diskotékovými tanci nebo akrobatickým rock and rollem. Top-zážitek nabídne sólo Katarzyny Kanii. Její tělo se rozvlní do neuvěřitelných rychlých a plynulých pohybů a flexibilita kloubů živočišné blondýnky jakoby neznala omezení. Společné výstupy vynikají téměř dokonalou synchronizací a mihnou se v nich i náznaky párových tanců. Jakékoli dumání nad výpovědí se ovšem jeví zbytečné. Emergency Plan vyjadřuje a priori radost z pohybu a končí rozsvícením improvizované lampy nad rozzářenými tvářemi tanečnic. All you need is dance.

Kompani Haugesund (Norsko) – MONO. Choreografie Mia Habib, scéna a kostýmy Olav Myrtvedt, světelný design Ingeborg Olerud. Premiéra 23. ledna 2014. (Psáno z reprízy 15. května 2016 v S-Klubu, Olomouc.) 

Katarzyna Kania & Dominika Wiak (Polsko) – Emergency Plan. Choereografie Piotr Stanek, Katarzyna Kania, Dominika Wiak. Premiéra 15. listopadu 2015. (Psáno z reprízy 15. května 2016 v Konviktu/Divadle K3, Olomouc)

Předchozí díly denních zpravodajství:

Jubilejní pirátská Flora (No. 1)

Jubilejní pirátská Flora (No. 2)

• Autor: Veronika Boušová
• Publikováno: 16. května 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jubilejní pirátská Flora (No. 3)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ