Jubilejní pirátská Flora (No. 4)
Somálský pirát z plakátů přinesl v pondělí svou začerněnou kůži na olomoucký divadelní trh. Zkrátka, vídeňský Burgtheater odehrál v Moravském divadle inscenaci roku 2015 německojazyčných divadel (podle renomovaného měsíčníku Theater heute) Směšná temnota režiséra Dušana D. Pařízka, nejvýznamnější titul programu letošního festivalu. Činoherní žeň ale odstartovala už navečer v S-klubu. Pražské Divadlo Na zábradlí přivezlo první ze svých festivalových představení, inscenaci Hamleti.
Být či nebýt hercem – to je otázka. Ovšem nikoli pro herce. Herec má ve své volbě jasno. Soudě podle inscenace Hamleti je herectví závislost svého druhu hraničící s masochismem – představte si, že denně hrajete vabank s vlastní identitou a z vašeho těla se stává pracovní nástroj, takže veškerá intimita jde stranou. Dostáváte úkoly, které nechcete, a musíte do nich vložit maximum za nízký plat, který vás sotva uživí. Přinášíte publiku srdce na dlani, zatímco v hledišti někdo nahlas pochrupává. Pracujete s vědomím, že vytváříte pomíjivý výsledek, a zbydou jen otisky nohou na prknech, která znamenají svět – než je setřou jiné nohy nebo uklízečka. Na záda vám přitom dýchá konkurence talentovanějších či bezskrupulózních kolegů a „mladejch“, mnohdy tak otravných svou naivitou a ideály.
Tvůrčí tým inscenace Hamleti uchopil vlastní – divadelní – svět a otočil ho zákulisím navrch, jak napoví už scéna herecké šatny v podobě dřevěného kabinetu s vyklápěcím transparentním zrcadlem, za nímž je další prostor. Sedm Hamletů hledá smysl herecké existence. Třímá přitom v ruce lampu, hovězí srdce i naběračku s vodou na umělé slzy a z vodovodního kohoutku čepuje divadelní krev. Od úvodního režijně-dramaturgického tápání a hledání, jak inscenaci pojmout, se odvíjí kaleidoskop scén a výstupů. Protagonisté, sebestřední i nejistí, s groteskním šklebem a ironií svlékají z pomyslné kůže sami sebe a téměř se škodolibou radostí prozrazují veškeré herecké i technické finty nutné k vytváření divadelní iluze. Chvílemi připomínají smutné klauny. Ale nenechají depresivní podtón rozvinout. Show must go on. Scénosled rytmizují výzvy inspicienta k nástupu na scénu v cynických dvojsmyslech: Prosím všechny herce do plynu nebo Máme tu ukřižování, připraví se Kristus. Kde je Kristus? Nemáme Krista! apod.
Každý z Hamletů volně zastupuje určitý charakter, přičemž prototypy hereček ztvárňuje výborná Jana Plodková. Charakteristické rysy ambiciózní mladé adeptky, ostřílené sexy primadony nebo ztrémované puťky završí postava roztřesené sklerotické nestorky táhnoucí za sebou stojan s kapačkou. Pod boďákem rázem zapomene na neduhy a spustí slavný monolog o tom, že celý svět je jeviště (z něhož ji evidentně budou muset odnést nohama napřed). Předvádění oněch mnoha rolí stejně jako citace z děl velkých dramatiků tvoří součást scénáře, jsou zakomponovány do reflexí každodenní herecké reality. Zákulisní komentář k výstupu neoblíbených kolegů a scéna z dámské šatny překypují černým a lascivním humorem. Na přetřes přijde i účinkování v reklamách a televizní tvorbě, kdy Jiří Vyorálek hurónsky vyřvává ústřední píseň ze seriálu Cirkus Humberto Krev toulavá a staví dělníky prodejného umění (včetně sebe) na roveň kočovné šmíře. A ozve se i herecká hrdost. Petr Čtvrtníček při naoko improvizované „forbíně“ konfrontuje diváky s jejich vlastní odvahou odhalit se veřejnosti. Jakub Žáček jim zase s hrdostí vysmívaného šaška v monologu o hereckém smíchu vmete do tváří své opovržení. Snaha režiséra Jana Mikuláška podat každé téma z různých subjektivních úhlů pohledu – jakoby každý nápad tvůrců musel být nutně zrealizován – zbytečně protahuje závěr, nicméně inscenace se od premiéry evidentně „vyhrála“ a při děkovačce a dlouhém potlesku to vypadalo, že je pro herce jistou katarzí. Jenže… věřte jim. Žijí a existují pouze život hraný. Takže: Nevěřím?!
Moravské divadlo sice není vídeňský Burgtheater, nicméně i tady kontrastovala Pařízkova Směšná temnota s konvenčním plyšovým interiérem hlediště jako tóny tuby s řevem řezačky na dřevo. S obdobným kontrastem pracuje také text Wolframa Lotze, volně inspirovaný Conradovým Srdcem temnoty a Coppolovou Apokalypsou. Pařízek svým režijním pojetím kontrapunkty vychytává, pointuje a znevažuje v přesně načasovaném rytmu spějícím ke katarzi – vstupu do další dimenze neznáma, které vlastně neznámem není.
Nositeli zvířecích instinktů jsme všichni bez rozdílu. Směšnost oné temnoty spočívá v záměrně popíraných neoddělitelných souvislostech. Víme o nich, ale nechceme jim porozumět. Všechny aspekty a důsledky kolonizace a otrokářství včetně válečných konfliktů, nacionalismu nebo rasismu se v inscenaci vracejí v různých opisech jako bumerang. Střet se hroutí zevnitř. Ne nadarmo se tu s naivitou či neosobním tónem mluví o lidských útrobách. Tato symbolika a popírání reality se opakuje i v určení místa a děje. Hindúkuš v Afghánistánu není v rámci hry pohoří, ale řeka, po níž se plaví do nitra džungle vrchní rotmistr Oliver Pellner a svobodník Stefan Dorsch, aby našli psychicky vyšinutého podplukovníka Deutingera. Pařízek v autorově fikci zachází ještě dál. Do mužských rolí obsadil čtyři herečky a zcizovací efekty uplatňuje tím, že je přímo na jevišti zároveň staví do rolí kulisáků, maskérek, garderobiérek, techniků a osvětlovačů (světelné efekty vytvářejí herečky na rampě za pomoci dvou projektorů). Tento proces vyvrcholí likvidací kulis z dlouhých prken, jimiž protagonistky s nadšením truhlářských dělníků krmí během přestávky řezačku na jevišti. V Moravském divadle byl tento moment pro některé diváky možná zásadním zážitkem vzhledem k tomu, že v prudkém světle reflektorů se ztrácely české titulky.
Tvář letošní Divadelní Flory a nositelka dvou ocenění za výkon ve Směšné temnotě Stefanie Reinsperger otevřela inscenaci svým monologem somálského negra. Korpulentní blondýnka v teplákové soupravě, s drdolem na temeni, tvarohově bílou tváří a široce rozšklebenou pusou valila do publika své rozhořčení neprávem obžalovaného chudáka, jako by intonace a gesta měly nahradit obsah, jemuž hamburský soud stejně nikdy nemůže porozumět. Tím spíš, že kvůli živobytí vystudoval negr za podpory islamistů pirátskou akademii. Reinspergerové naléhavost otevřela spojení mezi jevištěm a hledištěm, které nabývalo v průběhu představení na intenzitě úměrně tomu, jak se prostor jeviště prohluboval.
Catrin Striebeck (Pellner) s knírkem a postavou ozbrojené Bond-girl a Frida-Lovisa Hamann v roli melancholického východního Němce Dorsche ve druhé polovině v podstatě neopustily kraj forbíny. Striebeck udržovala občasnými formálními dotazy kontakt s diváky v předních řadách stylem sebevědomé manažerky v neotřesitelné pozici, jíž nelze odporovat, natož ji ignorovat. Reinsperger a Dorothee Hartinger se vystřídaly v několika rolích (Reinsperger vždy v úloze utlačované). Naivně servírovaný cynismus asi nejvíce zarezonoval ve scéně s křesťanským knězem a muslimskou dívkou, kdy láska bizarního páru rozpoutala hippie happening celé čtveřice. Společná bezvadně odzpívaná The Lion Sleeps Tonight se změnila v euforii a bourání dřevěné bariéry. Za ní se po přestávce otevřela hrozivá hlubina odkryté scény a s ní temné aspekty, které už nedokázala zapudit ani Reinsperger svým výkřikem Vždyť je to jenom text!
///
Divadlo Na zábradlí, Praha – Jan Mikulášek, Dora Viceníková a kolektiv: Hamleti. Režie a výběr hudby Jan Mikulášek, dramaturgie Dora Viceníková, scéna a kostýmy Marek Cpin. Premiéra 13. listopadu 2015. Psáno z reprízy 16. května 2016 v S-Klubu, Olomouc.
Burgtheater Vídeň – Wolfram Lotz: Směšná temnota. Režie Dušan David Pařízek, dramaturgie Klaus Missbach, scéna Dušan David Pařízek, kostýmy Kamila Polívková, světla Felix Dreyer. Premiéra 6. září 2014. Psáno z reprízy 16. května 2016 v Moravském divadle Olomouc.
///
Více zde: Divadelní Flora 2016
Předchozí díly denních zpravodajství:
Jubilejní pirátská Flora (No. 1)
Jubilejní pirátská Flora (No. 2)
Jubilejní pirátská Flora (No. 3)
Komentáře k článku: Jubilejní pirátská Flora (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)