Divadelní noviny > Festivaly

Jubilejní pirátská Flora (No. 5)

Úterní program festivalu sice zahájilo stejně jako předchozí den Divadlo Na zábradlí svými Hamlety, nicméně oči, uši a vůbec všechny orgány hostů se nepochybně upíraly na vrchol večera s „tváří“ festivalu Stefanií Reinsperger v čele – na Sebeobviňování. Tento padesát let starý text génia rakouského dramatu Petera Handkeho oprášil pro vídeňský Volkstheater režisér Dušan D. Pařízek, který se k tomuto autorovi vždy rád vrací.

Stejně jako v případě německé inscenace roku 2015 Směšná temnota, kterou Flora hostila v pondělí, se Pařízek rozhodl spolupracovat s touto herečkou, která se díky němu stala loňským objevem rakouské divadelní scény, a znovu se ukázalo, že je to spojení šťastné, které se už stává fenoménem. Herecký uragán Reinsperger si za večer střihnul dokonce dvoják, když festivalový den končil představením O moc krátkých nožičkách. A znovu to byl herecký koncert. Byť už poněkud tendenční. O Hamletech už toho bylo napsáno víc než dost a ani tyto stránky a minulá festivalová reportáž se jim nevyhnuly, takže je s dovolením pominu.

Vrcholem večera totiž bylo zmiňované Pařízkovo Sebeobviňování. Text napsal Peter Handke v roce 1966 a je součástí pomyslné řady jeho „mluvených“ dramat, kam vedle něho patří dále Volání o pomoc, Proroctví či slavné Spílání publiku. To Dušan D. Pařízek inscenoval ještě v Pražském komorním divadle v roce 2010. O pět let později (premiéru ve Vídni mělo Sebeobviňování loni v říjnu) se ke „spílajícímu“ divadlu vrátil. Ovšem tentokrát se ještě víc ukázalo, jak moc úspěch takové inscenace stojí na hercích. Stefanie Reinsperger je úkaz, čehož si všimli i v její domovině a vloni ji vyhlásili rakouskou herečkou roku. To, co předvedla včera, Olomouc nepochybně ještě neviděla. A dost možná české divadlo vůbec.

Zajímavá je už předscéna, kdy ještě za plného světla herečka rozdává divákům měsíčky jablek. Při vzpomínce na nedávnou další veleúspěšnou Pařízkovu inscenaci Kauza Schwejk, kde se o přestávce rozdává guláš a pivo, ve mně začíná hlodat myšlenka, jak v divákovi rozdmýchávat iluzi, že i on je součástí fikčního světa vyprávěného. Jablko v Sebeobviňování totiž hlavní hrdinka v jednu chvíli také konzumuje, a to tak, že z normálního ukusování se postupně stane nechutné natláskání jablka do pusy, které při pokusech o repliky z její pusy vytéká a ona je plive ven. Ti šťastlivci, k nimž se jablko na začátku dostalo, měli jistě velmi bohatý vnitřní zážitek…

Poté, co tedy Reinsperger obdaruje několik diváků ovocem, svlékne se korpulentní herečka téměř do naha a schoulí se před velké bílé plátno do klubíčka. Na scéně je kromě plátna ještě věšák s oblečením, židle a pár lampiček. Jednoduchost scény umocňuje tak trochu nepříjemný pohled na nahé tělo herečky, které rozhodně nesplňuje požadavky na playmate. Ta mezitím začne pomalu odříkávat jako mantru první věty Handkeho textu. Narodila jsem se. Stala jsem se. Byla jsem zplozena. Jsem vzniklá… Embryonální polohu po chvíli vymění leh na zádech, ve kterém už opravdu nelze nic skrýt. Reinsperger však pokračuje ve stejném duchu. Stoupá si a odhaluje svoje tělo naplno, až si nakonec oblékne košili a řekne: Stala jsem se společensky možnou.

Text Sebeobviňování se skládá pouze z takovýchto úsečných výpovědí, jednoduchých vět, kterými se nejprve – bez jakéhokoli citového zabarvení – popisuje stvoření člověka, jeho vývoj a realizace ve společnosti. Plíživě se však pouhou změnou sloves a druhovosti vět začíná mluvčí hanět, spílat sám sobě, obviňovat se. Ten okamžik je tak neznatelný, jako je jím každé vnucování řádu ze strany totalitního režimu. A stejně jako antiutopická Orwellova Oceánie dokáže téměř nenásilně (dokud se někdo nevzpouzí) řídit jazyk a potažmo myšlení svých obyvatel, dokázal Handke toto brutální nenásilí pojmenovat v jiném totalitním zřízení – v divadle. A Pařízek šel ještě dál. Celé to obrátil přímo na svou herečku a její jiné role v jiných představeních.

Reinsperger tak najednou nehraje postavu, ale žije sama sebe. Postupně opouští civilní rovinu přednesu a s neuvěřitelnou silou se začne opírat do svého hereckého projevu. V Rakousku o ní píší, že je to magnet a že se nešetří. Nikdy. A že je to zázračné stvoření. Je! Na plátně za ní se promítají záběry z jejích rolí v dalších Pařízkových inscenacích Rozbitý džbán, Nora³ a Směšná temnota. Herečka do toho pobíhá po jevišti s mikrofonem, hřmí a vysmívá se sama sobě, ukazuje na sebe prstem. To už má na sobě kromě košile i boty na vysokém podpatku. A pokračuje. Opakuje věty a redukuje je tak, aby odhalovala jejich skryté významy. Do toho se postupně obléká, až na konci stojí na jevišti jako vážená žena v obleku. Člověk, který řekl, co všechno je a byl. Který se ukázal v totální nahotě těla i ducha. Bez živelnosti Stefanie Reinsperger by však představení bylo ve své intenzitě stěží poloviční.

O to víc je k neuvěření, že jen s hodinovou přestávkou nastoupila Reinsperger do posledního představení toho dne – O moc krátkých nožičkách v režii Calle Fuhra. Původní text mladé švýcarské autorky Katji Brunner o incestu a psychickém i fyzickém násilí uprostřed rodiny rozhodně není skoupý na slovo, navíc s jazykem pracuje velmi inovátorsky. Zjevně nikoli jen nezvládnutým odklikáváním českých titulků bylo způsobeno, že se v záplavě textu občas ztrácela jistota, kdo je zrovna mluvčím.

Calle Fuhr pojal svou inscenaci skutečně minimalisticky. Postačily mu jen čtyři židle. O to intenzivnější pak bylo herectví. V případě Stefanie Reinsperger už víme, že nezklamala. Ovšem ani Bettina Ernst jako druhá aktérka rozhodně nebyla pozadu. Obě herečky vložily do příběhu zneužívaného mladičkého děvčátka silné herecké nasazení. Do osudu holčičky, kterou zneužívá její otec a jí to možná ani nevadí, vadí to však její matce, která v ní začíná spatřovat svou konkurentku, byť je přeci jen pořád obětí domácího násilí. Přesto ani intenzivní herecký prožitek nestačil. Text je nepochybně pozoruhodný a převedení klasického důrazu z oběti, tedy zde holčičky, na její matku jako na ženu žárlící na jinou ženu je přinejmenším pro tak ohmatané témaosvěžující. Přesto inscenace nic překvapivého nepřinesla, pokud to ovšem v tak ožehavém tématu nezní kacířsky. Ani angažování Stefanie Reinsperger není zaručená výhra. Ta se musela ještě mnohem víc než v Sebeobviňování spolehnout skutečně jen na svůj jazykový projev, který zkrátka bez opory v režii není samospásný. Byť je uchvacující a stále k neuvěření.

///

Peter Handke: Sebeobviňování. Režie Dušan David Pařízek, dramaturgie Roland Koberg,  kostýmy Kamila Polívková. Premiéra 31. 10. 2015, Volkstheater Vídeň, Rakousko.

Katja Brunner: O moc krátkých nožičkách. Režie Calle Fuhr. Premiéra 24. 11. 2015, Volkstheater Vídeň, Rakousko.

///

Více zde: Divadelní Flora 2016

Předchozí díly denních zpravodajství:

Jubilejní pirátská Flora (No. 1)

Jubilejní pirátská Flora (No. 2)

Jubilejní pirátská Flora (No. 3)

Jubilejní pirátská Flora (No. 4)

• Autor: Dominik Melichar
• Publikováno: 18. května 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jubilejní pirátská Flora (No. 5)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ