Jubilejní pirátská Flora (No. 8)
Nevím, jestli to bylo Muzejní nocí, anebo se prostě Olomouc vždycky v pátek proměňuje ve velké koncertní jeviště, kde do ulic a náměstí vtrhla celá řada buskerů a kapel a uzurpovala si pozornost kolemjdoucích. Kdo však hudební invazi odolal veden stále programem pomalu se loučícího festivalu Divadelní Flory, ten mohl prožít pozoruhodné spektrum divadelního vyprávění. Od feťácko-mytologické novinky z prken pražského Studia Hrdinů Skugga Baldur přes ještě vykloubenější performanci Burn holandského souboru United-C až po stálici Vosto5 s jejich improvizační jízdou Stand’artní kabaret. Komu muzika přece jen zachyběla, mohl si v šapitó zatančit na diskotéku z produkce právě členů pražské vostopětky, která bude pokračovat i dnes, v sobotu, koncertem už legendární kapely Snaha.
Skugga Baldur je vizuálně podmanivé dílo FOTO IVO DVOŘÁK
Skugga Baldur, teprve tři měsíce stará inscenace herečky Terezy Hofové a Kamily Polívkové. Skugga Baldur je především románem islandského literárního zjevu Sjóna, který vypráví příběh o ztroskotavším škuneru kdesi v islandských vodách, na jehož palubě se objeví spoutaná a zubožená těhotná dívka Abba trpící Downovým syndromem. O ni se začne zajímat z Evropy se navrátivší mladý přírodovědec Fridrik, který se Abby ujme, aby nešla pykat za usmrcení svého dítěte. A vedle toho příběh pastora Baldura, který je na lovu lišky, uvízne s ní v jeskyni, pustí se s ní do teologické disputace o elektřině-bohu, aby se nakonec sám liškou stal. Jako mytologická postava starých islandských legend, v nichž Skugga Baldur je zákeřný tvor, kříženec lišky a kočky.
Tereza Hofová, inspirovaná svým pobytem na Islandu, spojila tamní tradiční princip vyprávění pověstí se vším, co se naučila na pražské DAMU, a vzniklo expresivní inscenace. Když herečka navlečená do kožichu začne vyprávět, že ryšavé lišky se podobají kamenům, až je to k neuvěření, a že tak sledují muže a snaží se uniknout před jejich puškami, zdá se, že si z členitého Sjónova textu vybrala právě jen motiv lovu. V jeden okamžik však najednou změní perspektivu a už to není liška mizící očím lovce, v němž zanedlouho poznáme pastora Baldura. Najednou je to pastor Baldur, který mizí očím lišky. A pak už se perspektivy proměňují jak postavy v olomouckém orloji.
Za použití kamery pak vypravěčka promítá detailní obsah Baldurova batohu na velké plátno, které scéně vévodí. Kromě něj a bedny tu nic jiného není. Jen herečka zpřítomňující temné útroby batohu a posléze i bedny, kam si sama vleze, když vypráví příběh zmučené Abby. Videoprojekce je stejně stěžejním jazykem jako vyprávění. A jsou v představení momenty, kdy se zdá, jako by ani nešlo o divadlo, ale o promítání artového filmu o postavě s obrovskou maskou připomínající nějakého ducha, ale možná i stylizovanou hlavu člověka s Downovým syndromem, kterak se prochází ulicemi. Její pohyb je rozfázován a doplněn extrémně sugestivní hudbou Ryana van Kriedta a Jóna Sæmundura Auðarsona, a když se do toho neustále pouští dým a umělý sníh, vzniká velmi podmanivé vizuální dílo, které dá až zapomenout na to, že je tu ještě pořád nějaký příběh, který je třeba dovyprávět. A tak když zcela náhle hluk ztichne a scéna se setmí, nebylo ani překvapující, že se publikum pustilo do potlesku.
Jenže konec ještě nebyl. Vrchol patřil rituálnímu převtělení Baldura v lišku, kterou v jeskyni zapíchl, stáhnul z kůže, pomazal se jejím tukem a do kožichu se oblékl. Nahá Hofová matlající na sebe v hustých vrstvách barvu tak opouští herectví a jako performerka se sama stává svou postavou. Pak je konečně prostor pro potlesk. A zasloužený – tolik energie a vizuální expresivity není na českých jevištích příliš vidět.
Burn jako svět obývaný nahými lidmi FOTO ARCHIV
Co se však už zcela vymyká našemu kontextu, je dekadentní instalace-performance Burn holandských United-C neboli United Cowboys. Mezinárodní soubor v čele s choreografkou a performerkou Pauline Roelants a režisérem a scénografem Maartenem van der Put připravil svět, vytyčený polystyrenovými deskami, nahuštěný celou řadou roztodivných předmětů jako šatník, rotoped, stojany s motorkářskými helmami, štafle se sedlem, akvárium s fialovými kuličkami, plyšový medvěd na kleci, žraločí hlava na kleci, vláček rozvážející sushi, které se tu v reálném čase připravovalo, hromada starých balerínek, vycpaná liška v bedně s hlínou či židle ve tvaru ruky.
Pokud se Skugga Baldur vyznačuje především vizuální expresivitou, pak Burn je hotovými vizuálními bakchanáliemi. V přesyceném prostoru se pohybovalo sedm žen, dva muži, jeden bubeník a jeden kytarista. Vyjma hudebníků všichni na různých místech prostoru tančili, extaticky zmítali, seznamovali se s věcmi a užívali je k nejrůznějším roztodivným interakcím. Stěžejním prvkem je tu však neskrývaná nahota. Svět obývaný nahými lidmi, kteří jako by se s ním teprve seznamovali, pak připomíná ráj, počátek lidstva, kde však není jen jeden Adam a jedna Eva, ale celá řada prvních lidí. Vyznačují se až dětskou radostí z možností. Každá věc, s níž přijdou do styku, v sobě ukrývá nekonečné množství způsobů, jak s ní naložit. Totální svoboda vyjádření vmetaná do tváří nás, oblečených voyeurů celý prostor obcházejících a občas uždibujících z připravených sushi, prosciutta, vína či vody, kteří si jen tak nenasadí motorkářskou helmu a nezačnou s ní poskakovat.
Ve srovnání toho, co jsem viděl na nějakém záznamu, a toho z pátečního večera, je zjevné, že je Burn spíše prostorem pro improvizaci. Zřejmě i objekty zaplňující vymezenou oblast, jsou proměnné. A dost možná i aktéři. Stabilní je ovšem princip. Řada paralelních spíše statických obrazů, které dávají každému účinkujícímu prostor pro sebevyjádření a pro vyjádření toho, co on sám si představuje pod pojmem totální svoboda.
Jiří Havelka během koncertu s Vosto5 FOTO ARCHIV
Vizuální orgie pak zakončil Stand’artní kabaret Divadla Vosto5. Tato improvizační show je oblíbeným artiklem mnoha divadelních festivalů a podobných akcí a je to k nevíře, ale vždycky splní svůj účel dokonale. Čtyři herci – Ondar Cihlář, Jura Havelka, Petar Prokop a Kurt Bauer – si prostě stoupnou na pódium, z hromady oblečení vyberou něco, co by mohlo toho druhého podnítit k nahození, přijde první replika a bláznivý kolotoč asociací, které se více či méně daří a jsou více či méně vtipné postupně dotáhnou až k vysoustruženému závěru. Sice se o tom nedá moc psát – děj je ad hoc vytvořený a podle toho taky vypadá jeho strukturovanost a herectví se redukuje především na slovní humor a tendenci dosáhnout co nejlepšího gagu. Cenná a vlastně do jisté míry rovněž humornosná je ovšem schopnost nedařící se napojování nebo úplně slepé cesty shodit zcizením a přiznáním, kdy se průběh improvizace osvěží a může se jet dál. A když se do toho podaří složit i hit k táboráku jako včera, můžou být všichni spokojení.
Studio Hrdinů, Praha – Sjón, Kamila Polívková, Tereza Hofová: Skugga Baldur. Překlad Helena Březinová, režie Kamila Polívková, scéna Antonín Šilar, kostýmy Zuzana Formánková, hudba Ryan van Kriedt, Jón Sæmundur Auðarson, dramaturgie Jan Horák, projekce Antonín Šilar a Jón Sæmundur Auðarson. Premiéra 26. února 2016. (Psáno z reprízy 20. května 2016.)
United-C Eindhoven – Pauline Roelants a Maarten van der Put: Burn. Choreografie Pauline Roelants, hudba Ralph Timmermans, video Maarten van der Put, světelný technik Raoul Baeten. Psáno z reprízy 20. května 2015.
Předchozí díly denních zpravodajství:
Jubilejní pirátská Flora (No. 1)
Jubilejní pirátská Flora (No. 2)
Jubilejní pirátská Flora (No. 3)
Jubilejní pirátská Flora (No. 4)
Jubilejní pirátská Flora (No. 5)
Jubilejní pirátská Flora (No. 6)
Jubilejní pirátská Flora (No. 7)
Komentáře k článku: Jubilejní pirátská Flora (No. 8)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
