Divadelní noviny > Festivaly

Jubilejní pirátská Flora (No. 9)

Jestliže o pátečním večeru vyrazila celá Olomouc do ulic, v sobotu se tady asi dospávalo. Jakoby osm festivalových dní vysálo z města veškerou energii. Anebo se koncentrovalo do jednoho místa, do S-klubu k osobám čtyř tanečníků maďarské skupiny Hodworks, kteří vytrhli diváky z letargie sobotního odpoledne šílenou extatickou „třpytivou show“ s názvem Grace. Naopak večerní představení inscenace Kámen v Moravském divadle, asi nikoho ze sedačky nezvedlo… 

V sobotním programu mysleli organizátoři i na děti – pro mrňata od tří let hrál Jakub Folvarčný v šapitó na Konviktu loutkovou pohádku Vlak a hlad. Zato poslední festivalová inscenace visegrádské taneční platformy Grace by mohla s přehledem dostat nálepku „mládeži nepřístupno“. Diváky v S-klubu nečekal pouze příval energie, ale také brutální textová smršť. V angličtině. Pro ty, kteří tento jazyk neovládají plynně, byl u vchodu připraven handout s přeloženými úryvky, ale popravdě by se nejspíš stejně dobře obešli bez něj. Text, který čtyři účinkující do publika chrlí, je totiž všeobjímající. Vzešel patrně od tanečníků samotných a je o jakési útržky jejich úvah, toho, co je právě trápí, nad čím přemýšlejí. Na pódiu se chtějí srovnat se vším od intimních problémů po celospolečensky kontroverzní témata. Jak? Přece tancem. Tanec pro ně přestavuje jediný legitimní prostředek k absolutně svobodnému vyjádření: všechno se mi dere do očí / a co se dostane dovnitř / se musí dostat ven / ale jak? / možná jako pohyb . O svobodu jde především, ať už je to svoboda hledání, myšlení, vyjadřování, opakovaným tématem je překonávání hranic – těch reálných politických i společenských tabu a stereotypů.

Na začátku se všichni tři spoře odění a třpytkami posypaní tanečníci a jedna tanečnice pohybují jako jedna masa směrem k divákům a zase zpět, odříkávají precizně naučený text (ač patrně vzniklý improvizací), střídají se v úloze hlavního mluvčího, tři vždy tvoří jen jakési echo. Úmorně dlouho, pouze s jemnou gradací, kdy se sem tam jeden z tanečníků odtrhne od ostatních, aby se k nim po chvíli zas připojil. Divák vytuší, že každý ze čtveřice a chce vymanit z vleku ostatních a že dojde k úplnému rozpadu. Přesně to se stane, tanečníci společně zmítaní ve světě se najednou „utrhnou“ – každý za sebe převádí teď už mnohem spontánnější extatický rituální tanec za zvuku reprodukované moderní taneční hudby. Postupně se vysvlékají donaha,vidíme, že třpytky mají doslova všude, divoce se zmítají, jako by ze sebe chtěli setřást tohle pozlátko.

Musím přiznat, že jsem byla na vážkách, jak moc vážně je tohle „osvobození“ myšleno. Třpytivá explicitní až vulgární nahota a prvoplánové sexuální provokace na jevišti dávno nemám za šokující, tak jsem za celou scénou viděla spíš snahu popřít, že se dá na tanečním jevišti vůbec vyjádřit myšlenka, jakoby tanečníci říkali, že už se k ničemu vyjadřovat nechtějí. Jenže tohle vyznění popřeli poslední, sentimentální třetinou inscenace. Tanec vystřídala snaha o činoherní akci – výjevy z uprchlického života završila sluníčková agitka za překonání předsudků všeho druhu, byť místy ironizovaná nevinnými vtípky, a smířlivá, opět společná a téměř baletní sestava.

Inscenace Grace tak přes obrovské nasazení a profesionalitu skupiny Hodworks, nenesla příliš originální myšlenku a celku nepomohly ani banálními prostředky k jejímu vyjádření.

Program v Moravském divadle byl zahájen herečkou Terezou Hofovou, pro tentokrát v roli moderátorky předávání Ceny Marka Ravenhilla za inscenaci současné hry. Přestavování nominovaných oživil zpěv Eriky Starkové a bez nadsázky to bylo za včerejší večer v Moravském divadle to jediné, co vyvolalo nějaké emoce. Nepočítám-li radost, kterou jistě měl mladý režisér Adam Svozil, který si cenu v podobě speciálně navrženého kožichu odnesl za inscenaci textu Denise Kellyho Rituální vražda Gorge Mastromase v divadle Disk.

Inscenace hry předního německého autora Mariuse von Mayeburga Kámen, kterou v režii Davida Šiktance nastudoval domácí soubor, pro mě bohužel byla tím nejhorším příkladem konformní činohry.

Kámen je ryze ženským dramatem jedné rodiny, jediný muž – dědeček Wolfgang (Jan Ťoupalík) figuruje pouze ve vzpomínkách přeživších žen a na jevišti jako paňáca, kterého ženy svým vzpomínám občas oživí. Dění různých časových rovin spojuje dům (scénograficky vyřešený jako jeden pokoj s funkcionalistickým interiérem), v němž všechny ženy prožily část života. Časové přesuny režisér nijak neakcentuje, nejsou důležité – minulost se prostě prolíná s přítomností. Zdi domu ukrývají tajemství, jež střípky z minulosti pomalu odhalují. Každá z žen má své osobní drama, ať už je to nejstarší postava židovky Mieze (Vlasta Hartlová) nebo nejmladší generace Hannah a Stephanie (Anna Stropnická a Vendula Fialová). Jediným pozornost poutajícím tahem je obsazení mladší herečky Vladimíry Včelné do role Withy, matky postavy Heidrun, ztvárněné starší Naděždou Chrobokovou-Tomicovou. Všechny postavy jsou tak zachyceny ve věku, v němž se odehrává jejich zásadní vnitřní konflikt důležitý pro příběh, ale každý tento konflikt můžeme vytušit pouze z textu samotného, neboť herecky se zde žádné drama neodehrává. Téměř jako by herečky dostaly za úkol prostý přednes, nikoli vystižení charakteru.

Krom silných osobních příběhů se z textu vynořovala i další nosná témata, čerpající z německé potažmo evropské historie, která nabízela dostatečnou možnost aktualizace a polemiky. K ničemu takovému ale nedošlo. Jediné napětí zajistí v postatě detektivní zápletka. Kámen je inscenací bez výkladu a bez inovativní nebo jakkoli invenční režie.

Diváci, kteří v pátek propásli projekt Burn holandské formace United-C, měli tuto možnost i včera. Zda stejnou, toť otázka. Podle pátečních ohlasů soudím, že zážitek z obou večerů se nijak zásadně nelišil. Diváci opět dostali jediný pokyn: nevstupovat na polystyreny, jež byly výhradně prostorem performerů. Ze začátku to celý prostor „jeviště“ působil jako instalace s živými lidmi, postupně jej začali rozžívat. Až na výjimky přitom nekomunikovali mezi sebou ani s diváky, jako by si každý potřeboval urvat kus světa sám pro sebe. Ve srovnání s taneční inscenací Grace, byla nahota v Burn zcela prostá jakékoli erotiky, zdůraznila absolutní přirozenost a opoutání se od všech významů.

A diváci, kterým zbyla ještě špetka energie, si mohli užít pořádnou sobotní párty v šapitó, s kapelou Vosto5 Snaha a DJem René.

Hodworks – Adrienn Hód: Grace. Choreografie Adrienn Hód, hudba Márk Bartha, světla Miklós Mervel, dramaturgie Ármin Žabó-Székely. Premiéra 21. ledna 2016. (Psáno z reprízy 21. května 2016.)

Moravské divadlo Olomouc – Marius von Mayenburg: Kámen. Překlad Petr Štěrk, režie David Šiktanc, scéna Pavel Koleda, kostýmy Petra Krčmářová, hudba Onřej Švandrlík, pohybová spolupráce Kateřina Báňová, dramaturgie Markéta Kočí Machačíková. Premiéra 1. dubna 2016. (Psáno z reprízy 21. května 2016.)

Předchozí díly denních zpravodajství:

Jubilejní pirátská Flora (No. 1)

Jubilejní pirátská Flora (No. 2)

Jubilejní pirátská Flora (No. 3)

Jubilejní pirátská Flora (No. 4)

Jubilejní pirátská Flora (No. 5)

Jubilejní pirátská Flora (No. 6)

Jubilejní pirátská Flora (No. 7) 

Jubilejní pirátská Flora (No. 8) 

• Autor: Tereza Hýsková
• Publikováno: 22. května 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jubilejní pirátská Flora (No. 9)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ