Na scéně v opačném gardu
Inscenací dramatizace románu Jules a Jim prodlužuje brněnská Reduta řadu scénických adaptací filmových či literárních děl, které zde měly v posledních letech premiéru – Valmont, Hvězda stříbrného plátna atd. Francouzský spisovatel Henri Pierre Roché (1879–1959) je v podstatě autorem jedné knihy – jeho jediný román vyšel téměř před šedesáti lety. Celá léta předtím knihu nosil v sobě a několikrát ji přepracovával, neboť v ní „neřeší problém“ milostného trojúhelníku, kdy dva muži milují jednu ženu, ale spíše sděluje vlastní krutě zažitou zkušenost, že podobně fatální konstelace nemůže mít jiné než tragické vyústění. Lehkost příběhu majícího svůj počátek někdy v posledním desetiletí belle époque – román uvádí přesně rok 1907 – je jen zdánlivá a lze ji vnímat nejen jako kolorit doby přející iluzím, ale také jako kontrast „hořkého konce“. Světovou proslulost románu vysoce ceněného dobovou kritikou získalo však až filmové zpracování Françoise Truffauta z roku 1962 s Jeanne Moreauovou v hlavní roli.
Dramatizace Dory Viceníkové zredukovala počet postav na samu dřeň, takže v představení vidíme pouze tři protagonisty, Julese (Jiří Kniha), Jima (Michal Dalecký) a Katty (Petra Bučková). Představení se odehrává na scéně v opačném gardu, to znamená diváci na jevišti, herci v hledišti. V úvodu sledujeme dva rozverné bonvivány v pestře potištěných oblecích, kteří v kavárenském prostředí předvádějí esprit a dvornost v lehce pokleslém stylu estrádních vystoupení Miloše Kopeckého dávné paměti, která se vděčně strefovala do českých lidových představ o Francouzích. Oba muži spolu vedou rozpravy nebo občas přemýšlejí nahlas o ženách, citují různé bonmoty na dané téma – anachronicky mezi ně zabloudí i výroky Camuse nebo Bretona (proč ne). Jules a Jim oslovují všechny své minulé lásky, ty „pravé“ i ty „nepravé“, namátkově atakují ženy v publiku a vysekávají jim, ať již zaskočeným nebo polichoceným, stylizovaně prkenné poklony. Ale jen jedna z nich je ta pravá: v hledišti usazená Katty. Aby bylo jasné, že jsme ve Francii a přímo v Paříži, mají světla na kavárenských stolcích podobu stylizovaných „eiffelovek“, které si dobová zlatá mládež na důkaz bezstarostné hravosti nasazuje jako kloboučky. Muži se občas chápou strunných nástrojů, ale protože nejsou patrně silní ve zpěvu ani ve hře, polovičatě zpěv a hraní naznačují, což není zrovna šťastné řešení.
Drsný předěl v ději i v osudech postav přináší první světová válka, naznačená filmovými záběry ze zákopových bojů. Válka trojici na čas rozdělí, Jules a Katty (na německé straně) se posléze vezmou a přivedou na svět dvě děti, s Jimem (francouzská strana) se znovu setkávají až po válce. Ta tam je nevinnost spoléhající na zdánlivě nevyčerpatelný rezervoár času a energie. Proměnu perspektivy nejlépe zvládá Jiří Kniha v roli postavy nejvíce „postižené“ vývojem vztahů, Julesa. Zbývající dvě figury zůstávají skoro stejné, což nejvíce ruší u Katty. Její eufemicky řečeno neurovnané vztahy nejsou přece dílem poetické hravosti nebo živočišné rozháranosti, ale plynou z vnitřní důslednosti, z volby žít svůj život stůj co stůj mimo dobro a zlo. Zlověstný záblesk v pohledu Jimem definitivně odmítnuté filmové hrdinky, rozhodnuté zabít jej i sebe, byl výmluvný, v divadle jsme o něj ošizeni. V Truffautově filmu je na rozdíl od brněnské inscenace ještě další předěl: postavy sledují filmový týdeník se záběry pálení knih v Německu. Polovina třicátých let. Možná by nebylo tak úplně od věci učinit podobný náznak i v divadelní adaptaci románu, neboť v ní vše podivně uvízlo v „bezčasové nadčasovosti“ a jako diváci máme pocit, že jsou stále léta dvacátá. Přitom historický kontext není tak úplně zanedbatelný, byť to bylo jen s ohledem na biologické stárnutí a možnost nebo nemožnost znovu počít dítě. Představení možná i z tohoto důvodu postrádá základní dramatický tah k tragickému rozuzlení. Jde o příběh s mrzutou autonehodou na konci, ve stylu „osud tomu tak chtěl“? Tragický konec je zpodoben pádem dálkově ovládaného autíčka do vany. I tak lze poslání Rochého románového díla pochopit a vyložit. Zpodobit smrt Katty a Jima jako destruktivní dílo zlé vášně je patrně náročnější úkol, ale byl by blíže románové předloze.
Národní divadlo Brno – Reduta –
Henri-Pierre Roché: Jules a Jim. Překlad Stanislav Jirsa. Režie Anna Petrželková, dramatizace Dora Viceníková, výprava Zuzana Štefunková, hudba Mario Buzzi. Premiéra 9. března 2012.
Komentáře k článku: Na scéně v opačném gardu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
