Teze, antiteze, syntéza
Spor dvou fyziků o povaze světa a vesmíru, únos dítěte, který vlastně není únosem, a dekapitovaný anesteziolog: mohlo by se zdát, že tyto tři dějové momenty budou na jediné dílo příliš. Německé spisovatelce Juli Zeh se z nich však podařilo vytvořit ojedinělou zápletku detektivního románu Temná energie, který nyní zadaptovala režisérka Lucie Ferenzová pro MeetFactory.
Výtvarný objekt Pavla Sterece třemi pohyblivými obručemi důmyslně evokuje představu rotující Země… FOTO ANDREA ČERNÁ
Přesněji jde o jakousi detektivku naruby. Vrah je čtenáři znám hned od začátku, tudíž se nepátrá ani tak po pachateli, jako spíše po odpovědích na nejpalčivější fyzikální otázky. Co je podstatou života na Zemi? Není lidstvo jen nepravděpodobným dílem jedné dávné náhody? Jak moc ovlivňuje náš svět kauzalita? A co se může stát, když víra v ni padne?
Komplexní román plný filozoficko-fyzikálních úvah (protože od Einsteina již nelze tyto dvě disciplíny úplně oddělit) se režisérce podařilo transformovat do překvapivě přehledného jevištního tvaru. Místy možná až příliš přehledného. Režisérčina dramatizace jako by zvolila tu jednodušší z cest, soustředí se především na vylíčení děje a zobrazení vztahů mezi postavami. Drobné předivo utkané z přemítání nad lidskou existencí a překvapivé intepretace fyzikálních teorií, které detektivku povyšuje na mnohovrstevnaté podobenství o lidské snaze porozumět světu, se tvůrcům bohužel nedaří scénicky zrealizovat.
Část tohoto podobenství si však v sobě nesou postavy inscenace. Hlavními protagonisty jsou dva fyzikové: geniální determinista Oskar a snad o něco méně bystrý zastánce teorie paralelních světů Sebastian. V pojetí Michala Balcara a Jakuba Gottwalda tito dva muži de facto ztělesňují základní nástroje logiky, tezi a antitezi. Poutá je k sobě přátelství takřka osudových rozměrů, ačkoli se od jisté doby nedokážou na ničem shodnout – neboť ze dvou takto rozdílných fyzikálních teorií plynou i zcela rozdílné názory na svět.
Přezíravý Oskar v černém oděvu z pozice nadřazeného génia chladnokrevně neguje všechno, v co Sebastian věří. Jeho přítel je podle něj jen nevyléčitelný oportunista, jenž odmítá přijmout zodpovědnost za svá životní rozhodnutí. Proto se zhlédl v teorii, která tvrdí, že vše je možné. Sebastian, oděný v šedém, představuje člověka utápějícího se v pochybách, jenž kvůli své nerozhodnosti postrádá jasné kontury. Ve vztahu k Oskarovi trpí pocitem méněcennosti, neboť vždy byl jen šedým stínem svého podstatně geniálnějšího přítele. Je to právě konflikt mezi těmito dvěma rozdílnými povahami, co nakonec uvede do pohybu nanejvýš nepravděpodobnou souhru událostí. Ta vyústí v chladnokrevnou vraždu, ale nakonec také ve smíření těchto dvou protikladů.
Aby mohla teze a antiteze dospět k syntéze, přichází na scénu detektiv. V inscenační verzi jde o komisařku Ritu Schilfovou, jež disponuje nejen velkou inteligencí, ale také až nadpřirozenou intuicí. V podání vynikající Kristýny Frejové komisařka připomíná sebevědomého vedoucího manéže, který vyšetřování případu mění ve fascinující kouzelnickou show. Z hrnečku například s elegancí profesionálních iluzionistů vykouzlí žlutý trikot oběti a přiměje vraha, aby se do něj oblékl. Schilfová má moc i nad samotným představením: v určitých případech pozastavuje tok děje, aby mohla něco okomentovat, jindy s velikou samozřejmostí (a s velkou dávkou komického odstupu) zastane roli Sebastianova desetiletého syna. Stává se tak jakýmsi demiurgem celého příběhu. Jako by divákům zpětně přehrávala, kterak vypátrala vraha – i skutečného viníka.
Detektivní rovině Temné energie je tedy inscenací učiněno zadost, ale filozoficko-fyzikálnímu pólu knihy zůstává Ferenzové adaptace mnohé dlužna. Největší přesah má v tomto ohledu asi scénografie, které dominuje výtvarný objekt Pavla Sterece. Svými třemi pohyblivými obručemi důmyslně evokuje představu rotující Země, zároveň může být chápán jako geometrický model, jenž schematicky vyjadřuje vnitřní uspořádání atomů či konstelaci naší galaxie. Svými tak trochu infantilními neonovými barvami jako by si ovšem objekt sám ze sebe utahoval a tento sympatický nadhled je příznačný i pro inscenaci jako celek. Je jasné, že na divadle se teorie všeho se vší pravděpodobností vyřešit nedá, ale když už si tvůrci vybrali předlohu zpracovávající tento tematický okruh, mohli o něm pojednat důsledněji.
MeetFactory, Praha – Juli Zeh: Temná energie. Překlad románu Jana Zoubková. Režie, dramatizace Lucie Ferenzová, dramaturgie Matěj Samec, scénografie Andrijana Trpković, hudba LO/VE. Premiéra 10. května 2018.
Komentáře k článku: Teze, antiteze, syntéza
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
